pátek 19. týdne v mezidobí C

Pelištejci vzali Boží schránu a zanesli ji z Eben-ezeru do Ašdódu. Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona. Když Ašdóďané nazítří časně vstali, hle, Dágon ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou. I vzali Dágona a dali ho zpět na jeho místo. Nazítří za časného jitra vstali, a hle, Dágon zase ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou; Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu. Z Dágona zůstal jen trup. Proto až dodnes nešlapou v Ašdódu Dágonovi kněží a nikdo, kdo vstupuje do Dágonova domu, na Dágonův práh. Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdóďany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území. Když ašdódští muži viděli, jak se věci mají, rozhodli: „Schrána Boha Izraele nemůže u nás zůstat. Jeho ruka tvrdě dopadla na nás i na našeho boha Dágona.“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je k sobě a tázali se: „Co uděláme se schránou Boha Izraele?“ Oni odvětili: „Nechť je schrána Boha Izraele dopravena do Gatu.“ I dopravili tam schránu Boha Izraele. Avšak sotva ji tam dopravili, způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory. Proto odeslali Boží schránu do Ekrónu. Sotva však přišla Boží schrána do Ekrónu, dali se Ekróňané do úpěnlivého křiku: „Dopravili k nám schránu Boha Izraele, aby umořili nás i náš lid!“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je a rozhodli: „Odešlete schránu Boha Izraele zpět na její místo, ať nás a náš lid neumoří.“ Celé město zachvátila smrtelná hrůza. Boží ruka tam dolehla velmi těžce. Muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory. Volání města o pomoc stoupalo k nebesům.

Žalm pro Asafa. V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy:
„Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům?
Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost,
pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“
Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí.
„Ač jsem řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího
zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař.“
Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!

Hle, Pán, Hospodin zástupů, již odnímá Jeruzalému a Judsku oporu i podpěru, všechnu oporu chleba i všechnu oporu vody, bohatýra i bojovníka, soudce i proroka, věštce i starce, velitele i vznešeného, rádce i zručného řemeslníka a zkušeného zaříkávače. Za velitele dám jim chlapce, vládnout jim budou výrostkové. V lidu bude popohánět jeden druhého, druh druha, chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého. Člověk uchopí svého bratra z otcovského domu a řekne: „Máš plášť, buď naším náčelníkem! Měj si tyto rozvaliny v moci.“ On se však v onen den ohradí: „Nebudu ranhojičem, nemám doma ani chléb ani plášť. Nečiňte mě náčelníkem lidu!“ Jeruzalém klopýtl a Judsko padlo; jejich jazyk a jejich skutky byly proti Hospodinu a do očí vzdorovali jeho slávě. Nestoudnost jejich tváře proti nim svědčí, jako Sodoma svůj hřích vystavují a neskrývají. Běda jim, připravili si zlou odplatu. Řekněte: „Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků.“ Běda, zle bude svévolníku, tomu se dostane odplaty za to, co páchal. A můj lid - pacholata jsou jeho poháněči a vládnou mu ženy. Můj lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování. Hospodin se postavil, povede spor, stojí, aby vedl při s národy. Hospodin zahajuje soud se staršími svého lidu a s velmoži jeho: „Spásali jste vinici, máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného. Jak to, že deptáte můj lid a drtíte tvář utištěných?“ je výrok Panovníka, Hospodina zástupů. I řekl Hospodin: „Dcery sijónské se vypínají, chodí s pozdviženou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na nohou jim chřestí nákotníky.“ Panovník proto zachvátí témě dcer sijónských prašivinou, Hospodin obnaží jejich spánky.

Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby, před kmeny Efrajim, Benjamín, Manases!
Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás.
Vinnou révu z Egypta jsi vyňal, vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil.
Připravil jsi pro ni všechno, zapustila kořeny a rozrostla se v zemi.
Hory přikryla svým stínem, její ratolesti jsou jak Boží cedry,
rozložila výhonky až k moři a své úponky až k Řece.
Proč pobořils její zídky? Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem?
Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť.
Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy,
kmene, který pravice tvá zasadila, letorostu, jejž sis vypěstoval.
Spálena je ohněm, porubána, zachmuřil jsi tvář a hynou.
Nad mužem své pravice drž svoji ruku, nad synem člověka, letorostem, jejž sis vypěstoval.
Nikdy se tě nespustíme, zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!

Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. Avšak můj spravedlivý - říká Bůh - bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.‘ Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.