úterý 19. týdne v mezidobí C

Chilkijáš s těmi, kdo byli u krále, se odebral k prorokyni Chuldě, manželce Šalúma, syna Tokhata, syna Chasrova, strážce rouch. Bydlela v Jeruzalémě v Novém Městě. Mluvili s ní o těch věcech. Odvětila jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vyřiďte muži, který vás ke mně poslal: Toto praví Hospodin: ‚Hle, uvedu zlo na toto místo a na jeho obyvatele, podle všech kleteb zapsaných v té knize, kterou četli před judským králem. Protože mne opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, vylilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne.‘ A králi judskému, který vás poslal dotázat se Hospodina, vyřiďte: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Pokud jde o slova, která jsi slyšel: Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Bohem, když jsi uslyšel, co mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, protože ses přede mnou pokořil a roztrhl jsi své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím k tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo a na jeho obyvatele.‘“ I podali toto hlášení králi. Král obeslal a shromáždil všechny starší z Judy a z Jeruzaléma. Potom vystoupil král do Hospodinova domu i všichni judští muži a obyvatelé Jeruzaléma, kněží a lévijci, veškerý lid, velcí i malí. I předčítal jim všechna slova Knihy smlouvy, nalezené v Hospodinově domě. Poté se král postavil na své stanoviště a uzavřel před Hospodinem smlouvu, že budou následovat Hospodina a zachovávat jeho příkazy, svědectví a nařízení z celého srdce a z celé duše a plnit slova smlouvy, jak jsou napsána v této knize. Zavázal k tomu všechny, kdo byli v Jeruzalémě a v Benjamínovi. Obyvatelé Jeruzaléma tedy jednali podle smlouvy Boha, Boha svých otců. Jóšijáš odstranil všechny ohavnosti ze všech zemí, které patřily Izraelcům. Nařídil všem, kdo byli v Izraeli, aby sloužili Hospodinu, svému Bohu. Neodchýlili se od Hospodina, Boha svých otců, po všechny jeho dny.

O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení.
Pravím: Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně založil svou věrnost,
řekls: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:
Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.“
Nebesa ti, Hospodine, vzdávají za tvůj div chválu, shromáždění svatých velebí tvou věrnost.
Vždyť kdo v oblacích se může Hospodinu rovnat? Kdo z Božích synů se podobá Hospodinu?
Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe.
Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy.
Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.
Netvora jsi zdeptal, jako bys ho proklál, mocnou paží jsi rozprášil svoje nepřátele.
Tvá jsou nebesa, tvá je i země, založil jsi svět a všechno, co je na něm.
Ty jsi stvořil jih i sever, i Tábor a Chermón plesají v tvém jménu.
V své paži máš bohatýrskou sílu, tvá ruka je mocná, tvá pravice pozdvižená.
Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, před tebou jde milosrdenství a věrnost.
Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine.
Budou jásat každý den v tvém jménu, pozvedá je tvoje spravedlnost,
neboť ty jsi leskem jejich moci; tvou přízní se náš roh zvedá.
Štít náš patří Hospodinu, náš král Svatému Izraele.

Hle, Hospodin vyplení zemi a zpustoší ji, rozvrátí její tvářnost a rozpráší její obyvatele. Bude na tom stejně lid i kněz, otrok i jeho pán, služka i její paní, kupující i prodavač, věřitel i dlužník, lichvář i zadlužený. Země bude zcela vypleněna a vyloupena; toto slovo promluvil Hospodin. Truchlit, vadnout bude země, chřadnout, vadnout bude svět, nejvznešenější z lidu země budou chřadnout. Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu. Proto pozře zemi prokletí, kdo v ní přebývají, budou pykat; proto obyvatelé země zajdou v žáru a zůstane lidí maličko. Bude truchlit mošt, zvadne vinná réva, všichni, jejichž srdce se raduje, budou vzdychat. Ustane veselí bubnů, pomine hluk rozjařených, ustane veselí citary. Nebudou pít za zpěvu víno, opojný nápoj pijákům zhořkne. Zbořeno bude pusté město, vchod do každého domu bude zatarasen. V ulicích bude žalostný křik pro víno, nastane večer veškeré radosti, veselí se vystěhuje ze země. Ve městě zůstane hrozná spoušť, zničena, rozbita bude brána. I bude uprostřed země, mezi národy, tak jako když se srážejí olivy, jako paběrky, když končí vinobraní.

Pro předního zpěváka, Davidův. Utíkám se k Hospodinu. Pročpak mi říkáte: „Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře!
Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce.
Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?“
Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích. Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny.
Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.
Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr.
Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.

Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly. Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi. Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.