čtvrtek 18. týdne v mezidobí C

Jób na to odpověděl: „Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím. Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmíveje se. Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý? Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku: Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. Hulákají při bubínku a citaře a radují se za zvuku flétny. Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘ Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků.

Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.
Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny,
ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.
Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí.
Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže.
Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,
aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu.
Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.
Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!

Všechen lid o tom zvěděl, Efrajim i obyvatelé Samaří. V pýše a velikášství srdce však říkají: „Co bylo z cihel, spadlo, vystavíme to z kvádrů; smokvoně byly vykáceny, nahradíme je cedry.“ I pozvedl Hospodin proti nim protivníky - Resína - a popudil proti nim jejich nepřátele: z východu Arama, ze západu Pelištejce, aby plnými ústy požírali Izraele. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena. Avšak lid se neobrátil k tomu, který ho bil, Hospodina zástupů se nedotazovali. Proto Hospodin odsekl od Izraele hlavu i ocas, palmovou ratolest i sítinu v jediný den. Stařec a vznešený jsou ona hlava a prorok učící klam je onen ocas. Vůdcové tohoto lidu se stali svůdci a ti, kdo se dají vést, jsou ztraceni. Proto neměl Panovník radost z jeho jinochů a nad jeho sirotky a vdovami se neslitoval, protože všichni jsou to rouhači a zlovolníci, bludně mluví každá ústa. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena. Avšak jejich svévole hoří jako oheň, požírá bodláčí a křoví, zapaluje houštiny lesa a kouř se vířivě vznáší.

Žalm pro Asafa. Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ.
Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh,
přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Před ním jde oheň sžírající, vichřice běsní kolem něho.
Nebesa shůry i zemi volá, povede při se svým lidem.
„Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!“
Nebesa hlásají jeho spravedlnost, Bůh sám bude soudcem.
„Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli, svědčím proti tobě, já jsem Bůh, tvůj Bůh jsem.
Má žaloba se netýká tvých obětí, tvé zápaly mám před sebou stále.
Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad.
Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách,
v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe.
Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.
Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví?
Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!
Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“
Ale svévolníkovi Bůh praví: „Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?
Ty přec nenávidíš kázeň, ty má slova za sebe jen házíš.
Spatříš zloděje a běžíš k němu, s cizoložníky máš podíl.
Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí.
Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky.
To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu.
Pochopte to, vy, kdo na Boha jste zapomněli, ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne.
Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu.“
Pro předního zpěváka. Žalm Davidův,
když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě.
Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti,
moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!
Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.
Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.
Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.
Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost.
Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.
Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal.
Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti.
Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.
Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!
Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.
Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.
Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost.
Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.
Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží.
Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!
Prokaž dobro Sijónu svou přízní, vybuduj jeruzalémské hradby.
Pak se ti zalíbí oběti spravedlnosti, zápaly a celopaly, pak ti budou na oltáři obětovat býčky.
Pro předního zpěváka. Poučující, Davidův,
když přišel Edómec Dóeg a oznámil Saulovi: „David vešel do Achímelekova domu.“
Proč se chlubíš zlem, ty bohatýre? Boží milosrdenství po všechny dny trvá!
Jen zhoubu tvůj jazyk splétá, máš ho ostrý jako břitvu, pleticháři.
Zlo miluješ víc než dobro, klam více než spravedlivé slovo.
Miluješ každé podvratné slovo, jazyku lstivý.
Proto Bůh tě smete provždy, popadne tě, ze stanu tě vyrve, vykoření tě ze země živých.
Až to spatří spravedliví, zmocní se jich bázeň a posměšně o něm řeknou:
„Ano, byl to muž, jenž nepokládal za záštitu Boha, ve své veliké bohatství doufal, zakládal si na své zhoubné moci.“
Ale já jsem jako zelenající se oliva v domě Božím. Doufám v Boží milosrdenství navěky a navždy.
Navěky ti budu vzdávat chválu, neboť jsi to způsobil ty. Naději jsem složil ve tvé jméno, je tak dobré ke tvým věrným.
Pro předního zpěváka, při tanečním reji. Poučující, Davidův.
Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí a bezprávně kdeco zohavují, nikdo nic dobrého neudělá.
Bůh na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.
Odpadli však všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.
Což nevědí ti, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Boha nevzývají,
že se jednou třást budou strachem, strachem, jaký ještě nebyl? Kosti toho, kdo tě oblehl, Bůh rozmetá, zahanbíš je, protože je Bůh zavrhl.
Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Bůh změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.
Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů. Poučující, Davidův,
když přišli Zifejci a řekli Saulovi: „David se přece skrývá u nás.“
Bože, pro své jméno mě zachraň, ujmi se mé pře svou bohatýrskou silou.
Slyš moji modlitbu, Bože, naslouchej slovům mých úst.
Povstali proti mně cizáci, ukrutníci o život mi ukládají, na Boha neberou zřetel.
Avšak Bůh mi poskytuje pomoc, Panovník je s těmi, kdo mě podpírají.
Kéž to zlo odrazí na ty, kdo proti mně sočí! Ve své věrnosti je umlč.
Ochotně ti budu obětovat, vzdávat chválu, Hospodine, tvému jménu, protože je dobré.
Ze všeho soužení jsi mě vysvobodil, pád nepřátel spatřilo mé oko.
Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů. Poučující, Davidův.
Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou.
Věnuj mi pozornost, odpověz mi, lkám a sténám, zmateně se toulám,
neboť nepřítel mi spílá, svévolník mě tísní, chtěli by mě zlomit ničemnostmi, štvou proti mně plni vzteku.
Srdce se mi v hrudi svírá, přepadly mě hrůzy smrti,
padá na mě strach a chvění, zděšení mě zachvátilo.
Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde.
Ano, daleko bych letěl, pobýval bych v poušti,
spěchal do bezpečí před náporem větru, před vichřicí.
Ve zmatek je uveď, Panovníku, jazyky jim rozdvoj, v městě vidím násilí a sváry,
ve dne v noci po hradbách se plíží, ničemnost a trápení jsou v jeho středu,
v jeho středu běsní zhouba, týrání a lest se nehnou z ulic.
Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl,
jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel!
Ten nejlepší vztah nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Božího domu.
Ať je překvapí smrt, ať zaživa sejdou do podsvětí! Jen zloba je v jejich doupatech, je v jejich středu.
A já volám k Bohu, Hospodin mě spasí.
Večer, zrána, za poledne lkám a sténám. - Vyslyšel můj hlas!
On vykoupí mě z války, daruje mi pokoj, ač jich proti mně je tolik.
Slyší Bůh a pokoří je, on, jenž odedávna trůní, když se změnit nechtějí a nebojí se Boha.
Leckdo vztáhne ruku na ty, kteří v pokoji s ním žijí, jeho smlouvu znesvěcuje.
Lichotek má plná ústa, ale v srdci válku. Hladší nad olej jsou jeho slova, ale jsou to vytasené meče.
Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.
Ty je, Bože, srázíš v jámu zkázy. Ti, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti, nedožijí ani poloviny svých dnů. Já však doufám v tebe!
Pro předního zpěváka, podle „Němé holubice dálek„. Pamětní zápis, Davidův, když se ho v Gatu zmocnili Pelištejci.
Smiluj se nade mnou, Bože, neboť po mně šlape člověk, válečník mě denně utiskuje.
Denně po mně šlapou ti, kteří proti mně sočí, těch, kdo zpupně válčí proti mně, je mnoho.
Přichází den strachu, já však doufám v tebe.
V Boha, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat tělo?
Denně překrucují moje slova, vymýšlejí na mě kdeco zlého.
Srocují se, číhají a stopují mě, o mé bezživotí usilují.
Vyváznout je necháš za ty ničemnosti? Takové lidi sraz, Bože, svým hněvem!
O mém vyhnanství si vedeš záznam; ukládej si do měchu mé slzy. Což je v svých záznamech nemáš?
Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět, v den, kdy provolám: „Teď vím, že Bůh je při mně!“
V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím,
v Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat člověk?
Bože, sliby tobě dané splním, přinesu ti oběť chvály,
neboť jsi mě vysvobodil z jisté smrti. Což jsi neušetřil moje nohy podvrtnutí, abych před Bohem směl chodit dál ve světle živých?
Pro předního zpěváka, jako „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis, když uprchl před Saulem do jeskyně.
Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.
Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas.
Sešle pomoc z nebe, zachrání mě, potupí toho, kdo po mně šlape. Bůh sešle své milosrdenství a věrnost.
Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.
Povznes se až nad nebesa, Bože, ať nad celou zemí vzejde tvoje sláva!
Nastražili síť mým krokům, člověk mě chtěl zlomit; vykopali na mě jámu, spadli do ní sami.
Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy.
Probuď se, má slávo! Probuď se už, citaro a harfo, ať jitřenku vzbudím.
Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy;
vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.
Povznes se až nad nebesa, Bože, a nad celou zemí ať je tvoje sláva!
Pro předního zpěváka, jako: „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis.
Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva?
V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou.
Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.
Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši,
aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.
Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine!
Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy.
Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce.
Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou, smete je vichr, ať svěží či zprahlé.
Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka.
A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“
Pro předního zpěváka, jako: „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis, když Saul dal střežit dům, aby ho usmrtil.
Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.
Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev.
Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně, ne snad pro nevěrnost nebo můj hřích, Hospodine,
sbíhají se, aby zakročili, ne však kvůli nepravosti. Vzbuď se, pojď mi vstříc a pohleď!
Hospodine, Bože zástupů, ty jsi Bůh Izraele. Procitni a ztrestej všechny pronárody, neměj slitování s nikým, kdo by věrolomně páchal ničemnosti.
K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města.
Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče, že prý: „Kdo to slyší?“
Ty se jim však, Hospodine, směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu.
Moje sílo, budu se tě držet! Bůh je přece hrad můj nedobytný.
Bůh můj milosrdný jde přede mnou, Bůh mi dá, že spatřím pád těch, kdo proti mně sočí.
Jen je nepobíjej, aby můj lid nezapomněl; rozežeň je mocí svou a sraz je, ty jsi náš štít, Panovníku!
Hříchem svých úst, slovem svých rtů, vlastní pýchou ať jsou polapeni za kletbu a za lež, které vyřkli.
Skoncuj v rozhořčení, skoncuj s nimi, ať poznají, že Bůh vládne v Jákobovi i v dálavách země!
K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města.
Za potravou sem a tam se honí, když se nenasytí, zůstávají přes noc.
Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého.
Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Bůh je přece hrad můj nedobytný, Bůh můj milosrdný.
Pro předního zpěváka, podle „Lilie svědectví„. Pamětní zápis, Davidův, k vyučování,
když válčil s Aramejci z Dvojříčí a s Aramejci ze Sóby; po návratu pobil Joáb Edómce v Solném údolí, dvanáct tisíc mužů.
Zanevřels na nás, Bože, prolomils naše řady, stíhal nás hněv tvůj. Navrať se k nám!
Zemí jsi otřásl, rozštěpil jsi ji; scel její trhliny, neboť se hroutí!
Vlastnímu lidu dals okusit tvrdost, dals nám pít víno, až závrať nás jímá.
Dopustils, aby ti, kdo se tě bojí, korouhev k ústupu před lukem zvedli.
Aby tvoji milí byli zachováni, pomoz svou pravicí, odpověz nám!
Bůh ve své svatyni promluvil: „S jásotem rozdělím Šekem, rozměřím dolinu Sukót.
Mně patří Gileád, mně patří Manases, Efrajim, přilba mé hlavy, Juda, můj palcát.
Moáb je mé umývadlo, na Edóm hodím svůj střevíc. Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!“
Kdože mě uvede do nepřístupného města? Kdo mě dovedl až do Edómu?
Což ne, Bože, ty, jenž zanevřel jsi na nás? Což s našimi zástupy bys nevytáhl, Bože?
Před protivníkem buď naše pomoc, je šalebné čekat spásu od člověka.
S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky.
Pro předního zpěváka, za doprovodu strunného nástroje. Davidův.
Slyš, Bože, mé bědování, mé modlitbě pozornost věnuj,
z končin země k tobě volám se sklíčeným srdcem. Doveď mě na skálu, je pro mě strmá,
ty jsi moje útočiště a pevná věž proti nepříteli.
Chci navěky pobývat v tvém stanu, utéci se do skrýše tvých křídel.
Ty jsi, Bože, slyšel moje sliby. Do vlastnictví dals mi ty, kteří se bojí tvého jména.
Přidávej dny králi, ať jsou jeho léta jako celá pokolení,
ať před Bohem trůní věčně. Připrav milosrdenství a věrnost, ať ho opatrují!
A tak budu tvému jménu navždy zpívat žalmy, den co den budu plnit své sliby.
Pro předního zpěváka, podle Jedútúna. Žalm Davidův.
Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása.
Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.
Jak dlouho budete napadat člověka? Zabitím hrozíte všichni jak stěna nahnutá, jako zeď podkopaná.
Stále se radí, jak strhnout ho z výše, ve lhaní zálibu našli, žehnají ústy, zlořečí v nitru.
Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá.
Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese.
Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště.
Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.
Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek.
Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce.
Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel: Bohu patří moc,
i milosrdenství je, Panovníku, tvoje. Ty každému splatíš podle jeho skutků.
Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.
Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.
Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek,
že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.
Má duše přilnula k tobě, tvá pravice mě pevně drží.
Ti, kdo mi chystají zkázu a o život ukládají, sestoupí v nejhlubší útroby země;
vydáni napospas meči za kořist šakalům padnou.
Král se však bude radovat; Bůh bude chloubou všech, kdo přísahají při něm, a budou zacpána ústa těm, kdo zrádně mluví.
Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen. Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘