čtvrtek 18. týdne v mezidobí B

Saul se náhle skácel, jak byl dlouhý, k zemi; tak velice se polekal Samuelových slov. Nebylo v něm síly, protože nepojedl chleba celý den a celou noc. Žena přistoupila k Saulovi a viděla, jak strašně se zhrozil. Řekla mu: „Hle, tvoje otrokyně tě uposlechla. Dala jsem v sázku svůj život. Poslechla jsem tě v tom, cos mi poručil. Teď zase ty prosím poslechni svou otrokyni. Předložím ti sousto chleba a pojíš, aby ses posílil, vždyť musíš pokračovat v cestě.“ Ale on se zdráhal. Říkal: „Nebudu jíst.“ Jeho služebníci spolu s tou ženou však na něho naléhali a on je uposlechl. Povstal ze země a posadil se na lože. Žena měla doma vykrmeného býčka. Rychle ho připravila k hodu, nabrala mouky, zadělala a napekla nekvašených chlebů. Předložila to Saulovi i jeho služebníkům a oni jedli. Pak se zvedli a odešli ještě té noci.

Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála.
O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno.
Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.
Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí.
Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása.
Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit.
Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.

Abšalóm uprchl a odešel k Talmajovi, synu Amíchúrovu, králi Gešúru. I truchlil David pro svého syna po všechny ty dny. Abšalóm uprchl a odešel do Gešúru a byl tam tři roky. Král David upustil od tažení proti Abšalómovi, neboť Amnónovu smrt oželel. Jóab, syn Serújin, poznal, že král je Abšalómovi nakloněn. Poslal tedy Jóab do Tekóje pro moudrou ženu a řekl jí: „Předstírej smutek, oblékni si smuteční šaty a nemaž se olejem. Vydávej se za ženu, která již po mnoho dní drží smutek nad mrtvým. Předstoupíš před krále a promluvíš k němu takto.“ A Jóab ji naučil, co má mluvit. Tekójská žena s králem promluvila. Padla tváří k zemi, klaněla se a zvolala: „Pomoz, králi!“ Král se jí zeptal: „Co je ti?“ Ona odvětila: „Ach, jsem ovdovělá žena, muž mi zemřel. Tvá otrokyně měla dva syny. Ti se spolu na poli pohádali a nebylo nikoho, kdo by je od sebe odtrhl. Jeden udeřil druhého a usmrtil ho. A teď celé příbuzenstvo povstalo proti tvé otrokyni a žádají: Vydej nám bratrovraha, ať ho usmrtíme za život jeho bratra, kterého zavraždil. Ať vyhladíme i dědice. Tak chtějí uhasit i tu jiskřičku, která mi zbývá, aby po mém muži nezůstalo na zemi ani jméno ani potomstvo.“ Král ženě řekl: „Jdi do svého domu a já o tobě rozhodnu.“ Ale tekójská žena králi odvětila: „Králi, můj pane, nechť je ta vina na mně a na domu mého otce, avšak král a jeho trůn ať je bez viny.“ Král prohlásil: „Kdo by proti tobě mluvil, toho přiveď ke mně a víckrát se tě nedotkne.“ Ona řekla: „Nechť prosím král pamatuje na Hospodina, svého Boha, aby krevní mstitel neusiloval dál o zkázu a aby mého syna nezahladili.“ On prohlásil: „Jakože živ je Hospodin, ani vlas tvého syna nepadne na zem!“ Žena odvětila: „Nechť smí tvá otrokyně králi, svému pánu, povědět ještě něco.“ Řekl: „Mluv.“ Žena pravila: „Proč ty smýšlíš právě tak proti Božímu lidu? Když král vyslovil toto slovo, jako by obvinil sebe, že neumožnil návrat tomu, kterého zahnal. Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro. Nyní jsem tedy přišla, abych králi, svému pánu, přednesla tuto řeč, protože jsem se bála lidu. Tvá otrokyně si řekla: Promluvím ke králi. Snad král prosbu své služebnice splní. Král zajisté vyslyší a vyprostí svou služebnici ze spárů muže, který usiluje vyhladit mě i s mým synem z Božího dědictví. Tvá otrokyně si řekla: Kéž slovo krále, mého pána, přinese uklidnění, vždyť král, můj pán, je jako Boží posel a rozlišuje dobro a zlo. Hospodin, tvůj Bůh, buď s tebou!“ I odpověděl král ženě: „Nezatajuj přede mnou, nač se tě zeptám.“ Žena řekla: „Mluv prosím, králi, můj pane.“ Král se zeptal: „Nemá v tom všem ruce Jóab?“ Žena odpověděla: „Jakože je živa tvá duše, králi, můj pane, nelze uhnout napravo ani nalevo od ničeho, co král, můj pán, vyřkne. Tvůj služebník Jóab to byl, kdo mi dal příkaz a kdo tvou otrokyni naučil všemu, co má mluvit. Jen proto, aby se tato záležitost stočila žádoucím směrem, dopustil se tvůj služebník Jóab této věci. Můj pán je však moudrý, tak moudrý jako Boží posel, a pozná vše, co se na zemi děje.“ I řekl král Jóabovi: „Hle, již jsem to zařídil. Jdi, přiveď mládence Abšalóma zpátky.“ Tu padl Jóab tváří k zemi, klaněl se a dobrořečil králi. Řekl: „Dnes tvůj služebník poznal, že u tebe nalezl přízeň, králi, můj pane, když král prosbu svého služebníka splnil.“ Jóab se hned odebral do Gešúru a přivedl Abšalóma do Jeruzaléma. Ale král nařídil: „Ať se uchýlí do svého domu. Moji tvář nespatří.“ Abšalóm se tedy uchýlil do svého domu a královu tvář nespatřil.

Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine,
Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?
Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.
Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.
Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení,
on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.