středa 18. týdne v mezidobí B

„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“ „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouštím mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
Řeky mění v poušť a vodní zřídla v suchopáry,
v solné pláně žírnou zemi pro zlobu těch, kdo v ní sídlí.
Poušť v jezero mění a zem vyprahlou ve vodní zřídla.
Tam usadil ty, kdo hladověli, zbudovali město, sídlo Boží.
Pole oseli, vinice vysázeli, sklidili úrodu hojnou.
Žehnal jim a velmi se rozrostli, ani dobytka jim neubylo.
Jich však ubývalo, ohýbali se pod tíhou zla a strastí,
když je ten, jenž může vylít opovržení i na knížata, zavedl do bezcestných pustot.
Avšak ubožáku se stal v ponížení hradem a čeledi jeho lidu rozmnožil jak ovce.
Přímí lidé to vidí a radují se, ale každá podlost musí zavřít ústa.
Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět!

Její bratr Abšalóm se jí zeptal: „Nebyl s tebou tvůj bratříček Amnón? Ale teď, má sestro, mlč. Je to tvůj bratr, nepřipouštěj si to k srdci.“ Zneuctěná Támar se usídlila v domě svého bratra Abšalóma. Když král David uslyšel o všech těchto věcech, velice vzplanul. Abšalóm už nepromluvil s Amnónem ani v dobrém ani ve zlém. Abšalóm totiž Amnóna nenáviděl, protože ponížil jeho sestru Támaru. Po dvou letech se přihodilo, že Abšalóm slavil stříž ovcí v Baal-chasóru, jenž je nedaleko Efrajimu. Abšalóm pozval všechny královské syny a předstoupil před krále s prosbou: „Hle, tvůj otrok slaví stříž. Nechť jde prosím král a jeho služebníci s tvým otrokem.“ Král však Abšalómovi odvětil: „Nikoli, můj synu. Všichni jít nemůžeme, nechceme ti být na obtíž.“ A ač na něho naléhal, nechtěl jít, ale požehnal mu. Abšalóm tedy řekl: „Nemohl by s námi jít můj bratr Amnón?“ Král se ho zeptal: „Proč má s tebou jit?“ Ale když Abšalóm na něho naléhal, poslal s ním Amnóna i všechny královské syny. Abšalóm přikázal své družině: „Hleďte, až bude Amnón rozjařen vínem a až vám řeknu: ‚Bijte Amnóna!‘, usmrťte ho a nebojte se. Je to na můj příkaz. Buďte rozhodní a stateční!“ Abšalómova družina naložila s Amnónem podle Abšalómova příkazu. Tu se všichni královští synové zvedli, vsedli na mezky a dali se na útěk. Byli ještě na cestě, když Davidovi došla zpráva: „Abšalóm pobil všechny královské syny, nezůstal z nich ani jeden.“ Král povstal, roztrhl svá roucha a vrhl se na zem. Všichni jeho služebníci stáli s roztrženými rouchy. Tu se ozval Jónadab, syn Davidova bratra Šimey: „Nechť se můj pán nedomnívá, že usmrtili všechny mládence, syny královské. Mrtev je pouze Amnón. Vždyť Abšalóm to měl v úmyslu ode dne, kdy ponížil jeho sestru Támaru. Nyní však ať si král, můj pán, nepřipouští k srdci takovou věc, že všichni královští synové jsou mrtvi. Vždyť mrtev je pouze Amnón.“ Abšalóm uprchl. Když se mládenec na hlídce rozhlížel, spatřil, jak vzadu po cestě po úbočí hory přichází mnoho lidí. I řekl Jónadab králi: „Hle, královští synové přicházejí. Jak tvůj služebník pověděl, tak tomu je.“ Jen to dořekl, hned nato přišli královští synové a převelice usedavě plakali; také král a všichni jeho služebníci převelice plakali.

Ale svévolníkovi Bůh praví: „Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?
Ty přec nenávidíš kázeň, ty má slova za sebe jen házíš.
Spatříš zloděje a běžíš k němu, s cizoložníky máš podíl.
Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí.
Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky.
To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu.
Pochopte to, vy, kdo na Boha jste zapomněli, ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne.
Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu.“

Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned na to vstoupil se svými učedníky na loď a plul do končin dalmanutských.