úterý 18. týdne v mezidobí C

Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva - svévole, na místě spravedlnosti - svévole. Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele. Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje. Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem. A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé. Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. „Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí?“ Také to je pomíjivost a úmorná lopota.

Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.
Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.
Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna.
Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí.
Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli.

Kdykoli Efrajim promluvil, nastalo zděšení, byl vznešený v Izraeli, ale provinil se Baalem a propadl smrti. A přesto hřeší dál, odlévají si modly, modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů. Všechno je to jen výrobek řemeslníků. O těch modlách říkají: „Ti, kdo obětují, ať líbají býčky.“ Proto budou jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí, jako plevy, jež vichr odvane z humna, jako kouř z dymníku. Ale já jsem Hospodin, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není. Já jsem tě poznal na poušti, ve vyprahlé zemi. Měli pastvy do sytosti. Nasytili se a jejich srdce zpyšnělo, zapomněli na mě. Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám, sežeru je tam jako lvice; polní zvěř je rozsápe. Je to tvá zkáza, Izraeli, že jsi proti mně, proti své pomoci. Kdepak je tvůj král? Ať tě zachrání ve všech tvých městech. Kde jsou tvoji soudcové, o něž jsi žádal: „Dej mi krále a velmože“? Dávám ti krále rozhněván a beru ti jej v prchlivosti. Efrajimovy nepravosti jsou svázány, jeho hříchy uschovány. Dolehnou na něho bolesti rodičky. Je to syn nemoudrý; nechtěl opustit včas lůno rodičky. Mám je vyplatit ze spárů podsvětí, vykoupit ze smrti? Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár? Lítost však bude mým očím skryta. I když Efrajim mezi bratry ponese ovoce, přižene se východní vítr, vítr Hospodinův; už se zdvihá z pouště. Jeho zdroj zklame, jeho pramen vyschne, vypleněn bude poklad veškerých vzácností. Samaří bude pykat, že se stavělo na odpor svému Bohu. Padnou mečem, jejich pacholátka budou rozdrcena, těhotné ženy rozpolceny.

Pro předního zpěváka, podle „Lilie svědectví„. Pamětní zápis, Davidův, k vyučování,
když válčil s Aramejci z Dvojříčí a s Aramejci ze Sóby; po návratu pobil Joáb Edómce v Solném údolí, dvanáct tisíc mužů.
Zanevřels na nás, Bože, prolomils naše řady, stíhal nás hněv tvůj. Navrať se k nám!
Zemí jsi otřásl, rozštěpil jsi ji; scel její trhliny, neboť se hroutí!
Vlastnímu lidu dals okusit tvrdost, dals nám pít víno, až závrať nás jímá.
Dopustils, aby ti, kdo se tě bojí, korouhev k ústupu před lukem zvedli.
Aby tvoji milí byli zachováni, pomoz svou pravicí, odpověz nám!
Bůh ve své svatyni promluvil: „S jásotem rozdělím Šekem, rozměřím dolinu Sukót.
Mně patří Gileád, mně patří Manases, Efrajim, přilba mé hlavy, Juda, můj palcát.
Moáb je mé umývadlo, na Edóm hodím svůj střevíc. Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!“
Kdože mě uvede do nepřístupného města? Kdo mě dovedl až do Edómu?
Což ne, Bože, ty, jenž zanevřel jsi na nás? Což s našimi zástupy bys nevytáhl, Bože?
Před protivníkem buď naše pomoc, je šalebné čekat spásu od člověka.
S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky.

V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán. Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit.