úterý 18. týdne v mezidobí A

Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, a obsadíš ji a usadíš se v ní, vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. Přijdeš ke knězi, který tam bude v těch dnech, a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá.“ Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha. Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi. Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: „Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání. Nejedl jsem z toho, když jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého. Poslechl jsem Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal. Shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes, a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem.“

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,
aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,
aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,
a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.
Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,
srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.
A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?
Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“
Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,
neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.
Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes
a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.
Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.
Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí
a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,
nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.
Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.

Jakmile je Jákob spatřil, zvolal: „To je tábor Boží“, a to místo pojmenoval Machanajim (to je Tábořiště). Pak Jákob vyslal napřed posly ke svému bratru Ezauovi do země Seíru, na pole Edómské, a přikázal jim: „Vyřiďte mému pánu Ezauovi toto: Tvůj otrok Jákob vzkazuje: Až dosud jsem prodléval jako host u Lábana. Mám voly a osly, ovce, služebníky a služky. Posílám o tom zprávu tobě, svému pánu, abych získal tvoji přízeň.“ Poslové se vrátili k Jákobovi a řekli: „Přišli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale on ti už jde vstříc a je s ním čtyři sta mužů.“ Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň. Rozdělil proto lid, který byl s ním, i brav a skot a velbloudy do dvou táborů, neboť si řekl: „Přijde-li Ezau k prvnímu táboru a pobije jej, může ještě zbylý tábor vyváznout.“ Dále Jákob řekl: „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘ Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: ‚Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.‘“ A přenocoval tam té noci. Pak vzal z toho, co vyzískal, dar na usmířenou pro svého bratra Ezaua: dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, třicet velbloudic se sajícími mláďaty, čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. To vše předal svým služebníkům, každé stádečko zvlášť, a řekl jim: „Jděte napřed a ponechte mezi jednotlivými stádečky odstup.“ A prvnímu přikázal: „Až se s tebou setká můj bratr Ezau a zeptá se tě čí jsi a kam jdeš a čí je to, co ženeš před sebou, odvětíš: ‚Je to dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi; on sám je za námi.‘“ Tak přikázal i druhému a třetímu a všem, kteří šli za stádečky. Řekl: „V tomto smyslu mluvte s Ezauem, až na něj narazíte. A dodejte: ‚Také tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.‘“

Modlitba; Davidova. Hospodine, slyš při spravedlivou, věnuj pozornost mému bědování, dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů.
Ty sám vynes nade mnou rozsudek; tvoje oči vidí, kde je právo.
Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.
Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka.
Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.
K tobě volám a ty odpovíš mi, Bože, nakloň ke mně ucho, slyš, co říkám.
Ukaž divy svého milosrdenství, spasiteli těch, kdo před útočníky se k pravici tvé utíkají.
Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.

Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.