sobota 17. týdne v mezidobí C

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

Slyšte to, všichni lidé, všichni obyvatelé světa, naslouchejte,
ať jste rodu prostého anebo urození, boháči i ubožáci.
Moje ústa budou vyhlašovat moudrost, mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.
Nakloním své ucho ku příslovím, při citaře předložím svou hádanku i výklad.
Proč bych se bál ve zlých dnech, když mě obklopují zvrhlí záškodníci,
kteří spoléhají na své jmění a svým velkým bohatstvím se chlubí?
Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe.
Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho,
že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy.
Vždyť vidí, že umírají moudří, hynou stejně jako hlupák nebo tupec a své jmění zanechají jiným.
Ti však myslí, že tu jejich domy budou věčně, jejich příbytky po všechna pokolení, svými jmény nazývají role.
Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou.

Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje. Čím více má plodů, tím více oltářů staví, čím je jeho země lepší, tím lépe zdobí posvátné sloupy. Jejich srdce je plné úlisnosti, budou však za vinu pykat. On jejich oltáře strhne, zničí jejich posvátné sloupy. Teď říkají: „Nemáme krále. Nebojíme se Hospodina a král - co by nám mohl udělat?“ Zaklínají se falešnými slovy, když uzavírají smlouvu; jejich soud bují jako jedovaté býlí na zoraném poli. Obyvatelé Samaří se budou třást strachem o betávenské jalovice; jeho lid bude truchlit nad býčkem. Ať si jeho žreci jásají nad jeho slávou, ta se od něho odstěhuje. I jeho socha bude odnesena do Asýrie jako obětní dar velkokráli. Efrajim sklidí ostudu, Izrael bude zahanben pro své rozhodnutí. Zajde Samaří i jeho král, bude jako pěna na vodách. Zpleněna budou posvátná návrší Ávenu, hřích Izraele. Na jejich oltářích vyroste trní a hloží. Tu řeknou horám: „Přikryjte nás!“ a pahorkům: „Padněte na nás!“ Ode dnů Gibeje jsi hřešil, Izraeli. Tam obstáli, nezasáhla je gibejská válka proti pachatelům bezpráví. Budu je trestat, jak sám budu chtít, národy se proti nim shromáždí, aby je spoutaly pro jejich dvojí nepravost. Efrajim je jalovice jhu přivyklá, bývá ráda při výmlatu. Přistoupil jsem k její pěkné šíji: Efrajima zapřáhnu, Juda bude orat, Jákob bude vláčet. Rozsívejte si pro spravedlnost, sklízejte pro milosrdenství, zorejte svůj úhor. Je čas dotázat se Hospodina. Až přijde, svlaží vás spravedlností. Orali jste svévoli, sklízeli bezpráví, jedli jste ovoce přetvářky. Doufal jsi v svou cestu, v množství svých bohatýrů. V tvém lidu nastane rozbroj, všechny tvé pevnosti budou vypleněny, jako když Šalman vyplenil Bét-arbél, v den boje byla rozdrcena matka nad syny. Právě tak naloží s vámi Bét-el pro vaše strašné zlořády. Za úsvitu bude izraelský král nadobro umlčen.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli.
Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.
A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně:
sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla.
Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná:
dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.
Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět!

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.