středa 17. týdne v mezidobí B

Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ Ruka Hospodinova spočine na této hoře, ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje,

Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.
Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli.
Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy.
On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování.
Dal potravu těm, kdo se ho bojí, navěky je pamětliv své smlouvy.
Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů.
Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná,
spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená.
Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!

O ostatních příbězích Šalomounových, prvních i posledních, se píše, jak známo, v příbězích proroka Nátana, v proroctví Achijáše Šíloského a v prorockých viděních vidoucího Jeeda proti Jarobeámovi, synu Nebatovu. Šalomoun kraloval v Jeruzalémě nad celým Izraelem čtyřicet let. I ulehl Šalomoun ke svým otcům a pohřbili ho v městě jeho otce Davida. Po něm se stal králem jeho syn Rechabeám.

Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby.
Je však Panovníkovi jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde.
Svévolníci tasí meč, luk napínají, chtějí srazit poníženého a ubožáka, zabít ty, kdo chodí přímou cestou.
Jejich meč však jim do srdce vnikne, jejich luky budou zpřeráženy.
Lepší je to málo, co má spravedlivý, než bohatství mnoha svévolníků,
neboť svévolníkům budou přeraženy paže, kdežto spravedlivé Hospodin vždy podepírá.
Hospodinu jsou známy dny bezúhonných, jejich dědictví potrvá věčně.
V čase zlém nebudou zahanbeni, najedí se dosyta i za dnů hladu.
Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v dýmu.
Svévolník si půjčuje a k splácení se nemá, spravedlivý se však slituje a dává.
Požehnaní, ti obdrží zemi, zlořečení budou vymýceni.

Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a čas už pokročil. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic koupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. I rozložili se oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, dobrořečil, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali. I ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se. A ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch pak, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.