úterý 17. týdne v mezidobí C

Oné noci spánek od krále prchal. Poručil tedy, aby přinesli Knihu letopisů památných událostí a ty byly králi předčítány. Našel se zápis, jak Mordokaj oznámil na Bigtanu a Tereše, dva královy dvořany ze strážců prahu, že chtěli na krále Achašveróše vztáhnout ruku. Král se otázal: „Jaká pocta a jaké povýšení byly za to Mordokajovi uděleny?“ Královští panoši, kteří ho obsluhovali, odvětili: „Nedostal vůbec nic.“ Tu se král otázal: „Kdo je na nádvoří?“ Mezitím přišel na vnější nádvoří králova domu Haman promluvit si s králem, aby dal pověsit Mordokaje na kůl, který pro něho připravil. Panošové řekli králi: „To je Haman, stojí na nádvoří.“ A král řek: „Ať vstoupí!“ Haman vstoupil a král se ho otázal: „Co se má stát s mužem, kterého chce král poctít?“ Haman si v duchu řekl: „Koho jiného než mne by chtěl král poctít?“ A odvětil králi: „Muži, kterého chce král poctít, ať přinesou královské roucho, které oblékal král, a přivedou koně, na němž jezdil král, a na jeho hlavu ať vloží královskou korunu. Roucho a kůň ať jsou odevzdány do rukou některého z královských velmožů a šlechticů, oni ať obléknou muže, kterého chce král poctít, ať ho na koni provedou po městském prostranství a před ním provolávají: Tak se jedná s mužem, kterého chce král poctít!“ Nato řekl král Hamanovi: „Pospěš, vezmi roucho a koně, jak jsi pověděl, a učiň tak židu Mordokajovi, který sedí v královské bráně. Nezanedbej ani slova z toho, co jsi pověděl!“ Haman tedy vzal roucho a koně, oblékl Mordokaje a provedl jej na koni po městském prostranství a provolával před ním: „Tak se jedná s mužem, kterého chce král poctít!“ Mordokaj se vrátil do královské brány, zatímco Haman spěchal domů smuten a se zakrytou hlavou. Vypravoval své ženě Zereši a všem svým oblíbencům všecko, co ho potkalo. I řekli mu jeho mudrci a jeho žena: „Je-li Mordokaj, který je počátkem tvého pádu, původu židovského, nic proti němu nezmůžeš, ale podlehneš mu.“ Ještě s ním rozmlouvali, když dorazili královi dvořané a spěšně odvedli Hamana na hostinu, kterou připravila Ester. I přišel král s Hamanem opět, aby popíjeli ve společnosti královny Estery. Také tohoto druhého dne, když popíjeli víno, otázal se král Estery: „Jaká je tvá prosba, královno Ester? Bude ti splněna. Jaká je tvá žádost? Až do poloviny království bude ti vyhověno.“ Královna Ester odpověděla: Jestliže jsem získala tvou přízeň, králi, a uzná-li král za vhodné, nechť je mi na mou prosbu darován můj život a na mou žádost můj lid. Vždyť jsme byli prodáni, já i můj lid, aby nás vyhladili, povraždili a zahubili. Kdybychom byli prodáni jen za otroky a otrokyně, mlčela bych, neboť takové soužení by nebylo hodno, aby se jím král obtěžoval.“ Zeptal se král Achašveróš, zeptal se královny Estery: „Kdo je to a kde je ten, který se opovážil udělat něco takového?“ Ester odpověděla: „Tím protivníkem a nepřítelem je ten zloduch Haman.“ Haman zůstal před králem a královnou ochromen.

A já volám k Bohu, Hospodin mě spasí.
Večer, zrána, za poledne lkám a sténám. - Vyslyšel můj hlas!
On vykoupí mě z války, daruje mi pokoj, ač jich proti mně je tolik.
Slyší Bůh a pokoří je, on, jenž odedávna trůní, když se změnit nechtějí a nebojí se Boha.
Leckdo vztáhne ruku na ty, kteří v pokoji s ním žijí, jeho smlouvu znesvěcuje.
Lichotek má plná ústa, ale v srdci válku. Hladší nad olej jsou jeho slova, ale jsou to vytasené meče.
Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.
Ty je, Bože, srázíš v jámu zkázy. Ti, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti, nedožijí ani poloviny svých dnů. Já však doufám v tebe!

„Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi.“ Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly. Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu, ve všem se vůči mně zachovali věrolomně. Gileád je městem těch, kdo páchají ničemnosti, městem krvavých stop. Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, vraždí na cestě do Šekemu, prosazují své mrzké plány. V izraelském domě vidím strašnou věc: Izrael se tam poskvrňuje Efrajimovým smilstvem.

Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, poučující.
Bože, na vlastní uši jsme slýchali vyprávění svých otců o činu, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávných.
Pronárody jsi vyhnal svou rukou, je však jsi zasadil jako révu; rozdrtils národy, je však jsi propustil na svobodu.
Nezmocnili se země svým mečem, vítězství jim nedobyla jejich paže, nýbrž tvá pravice, tvoje paže, a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení.
Jenom ty jsi můj Král, Bože! Rozhodni, a Jákob bude spasen.
S tebou jsme nabrali na rohy své protivníky, útočníky podupali jsme v tvém jménu.
Proto na svůj luk se nespoléhám, ani meč mě nezachrání;
před protivníky jen tys nás spasil, a ty, kdo nás nenáviděli, jsi zahanbil.
Po všechny dny byl Bůh naší chloubou, tvému jménu chceme vzdávat chválu věčně.
Teď jsi však na nás zanevřel a musíme se stydět, s našimi zástupy do boje nevycházíš.
Před protivníkem nás nutíš ustupovat, oloupili nás ti, kdo nás nenávidí.
Vydáváš nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody.
Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk jsi z toho neměl.
Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.
Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou.
Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba,
když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě souží mstivost nepřítele.
To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu.
Naše srdce se neodklonilo jinam, naše kroky neodbočily z tvé stezky,
i když jsi nás deptal v kraji draků, když jsi nás zahalil v šero smrti.
Kdybychom na jméno svého Boha zapomněli, k bohu cizímu své ruce rozepjali,
což by to Bůh neodhalil? Zná přece tajnosti srdce.
Kvůli tobě jsme vražděni denně, mají nás za ovce na zabití.
Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy!
Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?
Naše duše leží v prachu, naše hruď je přitištěna k zemi.
Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství!

Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.