pátek 15. týdne v mezidobí B

Seber ze země svůj uzlík, ty která sídlíš v obležení. Toto praví Hospodin: „Hle, tentokrát začnu metat z praku obyvatele země a budu je soužit, aby to pocítili.“ Běda mi pro mou těžkou ránu, jsem proboden, raněn. Řekl jsem: Je to nemoc, kterou musím snášet. Můj stan je zpustošen a všechna má stanová lana zpřetrhána. Moji synové ode mne odešli, nejsou tu. Není tu nikdo, kdo by ještě postavil můj stan a napjal mé stanové houně. Pastýři jsou tupí, nedotazují se Hospodina. Nejsou prozíraví, všechna jejich stáda jsou rozprášena. Slyš, zpráva! Hle, přichází: „Velké dunění ze severní země učiní z judských měst zpustošený kraj, domov šakalů.“ Je mi známo, Hospodine, že cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde. Potrestej mě, Hospodine, podle práva, ale ne ve hněvu, abys mě nezničil. Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na čeledi, které nevzývají tvoje jméno, vždyť pozřely Jákoba, pozřely ho zcela, zpustošily jeho nivy.

Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Týrský král Chíram poslal k Davidovi posly; poslal mu cedrové dřevo, zedníky a tesaře, aby mu postavili dům. David poznal, že jej Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem, že jeho království bude kvůli jeho izraelskému lidu velice povzneseno.

Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým olejem svatým.
Pevně bude moje ruka při něm, udatným ho učiní má paže.
Nepřítel ho nepřekvapí a bídák ho nepokoří.
Před ním potřu jeho protivníky, porazím ty, kdo ho nenávidí.
Bude s ním mé milosrdenství a věrnost, jeho roh se pozvedne v mém jménu.
I na moře vložím jeho ruku a jeho pravici na řeky.
On mě bude vzývat: Tys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skála
a já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země.
Svoje milosrdenství mu zachovám věčně, věrně dodržím svou smlouvu.
Jeho potomstvu dám trvat navěky, jeho trůnu po všechny dny nebes.
Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů,
budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání,
ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti,
ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost,
neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů.
Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi?
Jeho potomstvo potrvá navěky, i jeho trůn přede mnou bude jako slunce,
pevně bude stát navěky jako měsíc, věrný svědek nad oblaky.“

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“