úterý 15. týdne v mezidobí B

Spatřil jsem Panovníka, jak stojí nad oltářem. Řekl: „Udeř do hlavice sloupu, až se zachvějí prahy! Sraz jim to všechno na hlavu, ty poslední vybiji mečem. Nikdo z nich neuteče, neunikne, nevyvázne. I kdyby se prokopali do podsvětí, má ruka je odtud vezme. Kdyby vystoupili na nebesa, strhnu je odtud. Ukryjí-li se na vrcholu Karmelu, vypátrám je a vezmu je odtud. Skryjí-li se před mým zrakem na mořském dně, poručím hadu a vyštípe je odtud. Půjdou-li před svými nepřáteli do zajetí, poručím meči, aby je tam pobil, neboť můj zrak spočinul na nich ke zlému a ne k dobrému.“

Poučující, Davidův. Modlitba, když byl v jeskyni.
Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodinu, prosím,
před ním vylévám své lkání, o svém soužení mu vypovídám.
Jsem na duchu skleslý, ale ty znáš moji stezku! Na cestě, jíž kráčím, osidlo mi nastražili.
Pohleď napravo a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, není tu, kdo by měl o mě péči.
Úpím k tobě, Hospodine, pravím: Tys mé útočiště, tys můj podíl v zemi živých!
Věnuj pozornost mému bědování, jsem zcela vyčerpán. Vysvoboď mě od pronásledovatelů, jsou zdatnější než já.
Vyveď mě ze žaláře, abych vzdával chválu tvému jménu. Obstoupí mě spravedliví, ty se mě zastaneš.

Abnér poslal za sebe k Davidovi posly se slovy: „Komu patří země?“ a s nabídkou: „Uzavři se mnou smlouvu. Budu stát při tobě a obrátím k tobě celý Izrael.“ David odvětil: „Dobře, uzavřu s tebou smlouvu. Ale jednu věc od tebe žádám: Až přijdeš, abys spatřil mou tvář, nespatříš ji, dokud nepřivedeš Saulovu dceru Míkal.“ A David vyslal k Íš-bóšetovi, synu Saulovu, posly se vzkazem: „Vydej mi mou ženu Míkal, kterou jsem pravoplatně získal za sto pelištejských předkožek!“ Í-bóšet ji dal vzít od muže, od Paltíela, syna Lavišova. Její muž ji s pláčem doprovázel až do Bachurímu. Tam mu Abnér řekl: „Vrať se.“ A on se vrátil.

Všichni spatřili tvůj průvod, Bože, průvod mého Boha, mého Krále, do svatyně.
Napřed šli zpěváci, za nimi hudebníci, uprostřed s bubínky dívky.
V shromážděních dobrořečte Bohu, Hospodinu, vy z pramene Izraele!
Tady je Benjamín, nejmladší, jenž se stal nad nimi pánem, nad veliteli Judy a jeho oddíly, nad veliteli Zabulóna, veliteli Neftalího.
Byl to příkaz tvého Boha. Nechť se tvá moc, Bože, mocně prokazuje v tom, co pro nás konáš
ze svého chrámu nad Jeruzalémem. Králové ti budou přinášet dary.
Oboř se na tu divou zvěř v rákosí, na stádo turů mezi býčky národů, na toho, který se vrhá do bláta kvůli úlomku stříbra. Rozpraš národy válkychtivé!
Ať přijdou egyptští velmožové, ať Kúš vztáhne ruce vstříc Bohu.
Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku,
tomu, jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém. Hle, vydal hlas, hlas plný moci.
Uznejte Boží moc! Jeho vznešenost se klene nad Izraelem, jeho moc do mraků strmí.
Bůh ze tvých svatyň vzbuzuje bázeň, Bůh Izraele. On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh!

Když nastal den, židé se spolčili a zapřisáhli, že nebudou jíst ani pít, dokud Pavla nezabijí. Bylo jich více než čtyřicet, kdo se takto spikli. Ti šli k velekněžím a starším a řekli: „Zapřisáhli jsme se, že nic nevezmeme do úst, dokud Pavla nezabijeme. Vy teď spolu s radou požádejte velitele, aby dal Pavla přivést před vás, pod záminkou, že chcete důkladněji vyšetřit jeho případ. A my jsme připraveni zabít ho dříve, než přijde na místo.“ O těch úkladech se doslechl syn Pavlovy sestry. Šel do pevnosti a oznámil to Pavlovi. Pavel zavolal jednoho z důstojníků a řekl mu: „Zaveď tohoto mladíka k veliteli, má pro něho zprávu.“ Ten ho vzal s sebou, dovedl k veliteli a řekl mu: „Zavolal mě vězeň Pavel a požádal mě, abych tohoto mladíka dovedl k tobě, protože ti chce něco sdělit.“ Velitel ho vzal za ruku, odešel s ním stranou a zeptal se: „Co mi chceš oznámit?“ On mu řekl: „Židé se domluvili, že tě požádají, abys dal zítra Pavla dovést před radu, která bude předstírat, že chce jeho případ důkladněji vyšetřit. Ale ty jim nevěř, neboť na něho číhá více než čtyřicet mužů, kteří se zavázali přísahou, že nebudou jíst ani pít, dokud ho nezabijí, a nyní jsou připraveni a čekají jen na tvé rozhodnutí.“ Velitel mladíka propustil a přikázal mu: „Nikomu nevyzraď, žes mi to oznámil.“ Pak zavolal dva ze svých důstojníků a dal jim rozkaz: „Připravte na devátou hodinu večer dvě stě pěšáků pro cestu do Cesareje, dále sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Ať přichystají mezky a Pavla bezpečně dopraví k místodržiteli Félixovi.“ Současně napsal dopis tohoto znění: „Klaudios Lysias zdraví vznešeného místodržitele Félixe. Muže, kterého ti posílám, se zmocnili Židé a chtěli ho zabít. Když jsem se dověděl, že je to římský občan, zasáhl jsem s vojenským oddílem a vysvobodil ho. Chtěl jsem přesně zjistit, z čeho jej obviňují, a proto jsem ho dal přivést před jejich radu. Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení. Protože jsem se dověděl, že proti tomuto muži chystají úklady, posílám ho ihned k tobě a také žalobcům jsem nařídil, aby ho žalovali před tvým soudem.“ Vojáci tedy podle rozkazu vzali Pavla a během noci ho dopravili do Antipatridy. Na druhý den nechali jezdce pokračovat v cestě s Pavlem a sami se vrátili do pevnosti. Jezdci dojeli do Cesareje, odevzdali dopis místodržiteli a předali mu i Pavla. Místodržitel přečetl dopis a zeptal se Pavla, z které provincie pochází. Když se dověděl, že z Kilikie, řekl: „Vyslechnu tě, jakmile se dostaví tvoji žalobci.“ A dal rozkaz, aby byl hlídán v Herodově paláci.