úterý 14. týdne v mezidobí C

Řekneš jim: Toto praví Hospodin: „Což ti, kteří padli, už nemohou povstat? Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit? Proč se tento odpadlý jeruzalémský lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se navrátit? Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: ‚Čeho jsem se to dopustil!‘ Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy. I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády. Jak můžete říkat: ‚Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon‘? Ano, jenže jej falšuje falešné rydlo písařů. Stud polil moudré, zachvátil je děs, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost? Proto dám jejich ženy jiným, jejich pole podmanitelům; neboť od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti. Od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ „Sklidím je nadobro, je výrok Hospodinův, na vinné révě nezbudou žádné hrozny, na fíkovníku žádné fíky, jen zvadlé listí. Pustím na ně ty, kdo se přes ně přeženou.

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním.
Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo.
Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou.
Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl.
Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením.
Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím.
Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají.
Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben.

On mu řekl: „Jdi v pokoji.“ řekl si Géchazí, mládenec Elíši, muže Božího: „Hle, můj pán ušetřil toho Aramejce Naamána, když nevzal z jeho ruky, co přivezl. Jakože živ je Hospodin, poběžím za ním a něco si od něho vezmu.“ A Géchazí se za Naamánem rozběhl. Když Naamán spatřil, že za ním běží, seskočil z vozu, šel mu vstříc a řekl: „Je všechno v pořádku?“ Odpověděl: „V pořádku. Můj pán mě posílá se vzkazem: ‚Hle, právě ke mně přišli z Efrajimského pohoří dva mládenci z prorockých žáků. Dej jim talent stříbra a dvoje sváteční šaty!‘“ Naamán řekl: „Vezmi si laskavě dva talenty.“ A ještě ho nutil. Zavázal oba talenty stříbra do dvou vaků, k tomu dvoje sváteční roucho, a dal to dvěma svým mládencům, aby to před ním nesli. Když přišel na kopec, vzal si to od nich a doma uložil. Muže propustil a oni odešli. Sám pak vešel a postavil se před svého pána. Elíša se ho zeptal: „Odkudpak, Géchazí?“ Odvětil: „Tvůj služebník nikam nešel.“ Elíša mu řekl: „Což jsem v duchu nebyl při tom, když se muž obrátil ze svého vozu a šel ti vstříc? Copak je čas brát stříbro a brát šaty a olivoví či vinice, brav či skot, otroky či otrokyně? Proto Naamánovo malomocenství navěky ulpí na tobě a na tvém potomstvu.“ I vyšel od něho malomocný, bílý jako sníh.

Pro předního zpěváka za doprovodu osmistrunných nástrojů. Žalm Davidův.
Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení!
Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem.
Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?
Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!
Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?
Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože.
Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.
Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší,
Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.
Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.

Když to uslyšeli, velmi se rozzlobili a začali křičet: „Veliká je efezská Artemis!“ Pobouření se rozšířilo na celé město. Lidé se hromadně hnali do divadla a vlekli s sebou Makedonce Gaia a Aristarcha, Pavlovy průvodce na cestách. Pavel chtěl jít do shromáždění lidu, ale učedníci mu v tom zabránili. Také někteří vysocí úředníci provincie, kteří mu byli nakloněni, mu vzkázali, aby se tam neodvažoval. Každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli. Židé postrčili dopředu Alexandra a zástup ho nechal vystoupit. Alexandr zamával rukou a chtěl pronést před lidem obhajobu. Když však poznali, že je to Žid, všichni jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: „Veliká je efezská Artemis!“ Teprve městský tajemník uklidnil zástup a řekl: „Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid a nedělat nic ukvapeného. Přivedli jste tyto lidi, ale oni se nedopustili ani svatokrádeže, ani netupili naši bohyni. Chce-li si Demetrios a řemeslníci na někoho stěžovat, k tomu jsou soudní dny a místodržitelé. Tam ať se soudí. A žádáte-li ještě něco jiného, může se to vyřídit v řádném shromáždění. Vždyť je nebezpečí, že budeme kvůli dnešku obžalováni ze vzpoury. Není tu žádný důvod, kterým bychom mohli obhájit toto srocení.“ Po těch slovech rozpustil shromáždění. Když ten zmatek ustal, svolal si Pavel učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na cestu do Makedonie.