úterý 14. týdne v mezidobí A

I sňal prorok Chananjáš z šíje proroka Jeremjáše jařmo a zlomil je. Chananjáš řekl za přítomnosti všeho lidu: „Toto praví Hospodin: Tak zlomím do dvou let jho Nebúkadnesara, krále babylónského, které je na šíji všech národů.“ Nato prorok Jeremjáš odešel svou cestou. Potom, když prorok Chananjáš zlomil jařmo na šíji proroka Jeremjáše, stalo se k Jeremjášovi slovo Hospodinovo: „Jdi a řekni Chananjášovi: Toto praví Hospodin: Zlomil jsi jařma dřevěná a udělal jsi místo nich jařma železná. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Na šíji všech těchto pronárodů vložím jho železné, aby sloužily Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, a budou mu sloužit. Dal jsem mu i polní zvěř.“ Dále řekl prorok Jeremjáš proroku Chananjášovi: „Slyš, Chananjáši, Hospodin tě neposlal. Ty jsi svedl tento lid ke klamnému doufání. Proto Hospodin praví toto: Hle, zapudím tě z povrchu země. Do roka zemřeš, protože jsi scestně mluvil o Hospodinu.“ A prorok Chananjáš zemřel týž rok, sedmého měsíce.

Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,
nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.
Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Jákob vykročil lehkým krokem a přišel do země synů Východu. Pojednou spatřil v poli studni, u níž odpočívala tři stáda ovcí. Z té studně napájeli stáda. Na jejím otvoru byl veliký kámen. Když přihnali všechna stáda, odvalovali kámen z otvoru studně a napájeli ovce; potom zase kámen přivalili zpět na otvor studně. I řekl jim Jákob: „Bratří, odkud jste?“ Odvětili: „Jsme z Cháranu.“ Otázal se jich: „Znáte Lábana, syna Náchorova?“ Řekli: „Známe.“ Zeptal se jich: „Daří se mu dobře?“ Odpověděli: „Dobře. Však tady přichází jeho dcera Ráchel s ovcemi.“ Tu řekl: „Ještě je jasný den, není čas shánět dobytek. Napojte ovce a jděte pást.“ Odpověděli: „Nemůžeme, dokud nebudou sehnána všechna stáda; pak odvalíme kámen z otvoru studně a napojíme ovce.“ Když ještě s nimi rozmlouval, přišla Ráchel s ovcemi svého otce; byla totiž pastýřka. Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky. Jákob pak Ráchel políbil a hlasitě zaplakal. Oznámil jí, že je synovec jejího otce a syn Rebeky. Běžela to povědět svému otci. Jakmile Lában uslyšel zprávu o Jákobovi, synu své sestry, běžel mu vstříc, objal ho, políbil a uvedl do svého domu. A on vypravoval Lábanovi všechno, co se přihodilo. Lában mu řekl: „Ty jsi má krev a mé tělo!“ Pobyl tedy u něho celý měsíc.

Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížováním.
Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova. A co když někteří byli nevěrní? Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží? Naprosto ne! Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale ‚každý člověk lhář‘, jak je psáno: ‚Aby ses ukázal spravedlivý ve svých slovech a zvítězil, přijdeš-li na soud.‘ Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem? Naprosto ne! Vždyť jak by potom Bůh mohl soudit svět? Jestliže však moje lež vyzdvihla Boží pravdu k jeho slávě, proč mám být ještě souzen jako hříšník? A nevede to potom k tomu, co nám někteří pomlouvači připisují, jako bychom říkali: „Čiňme zlo, aby přišlo dobro?“ Ty čeká spravedlivé odsouzení!