14. neděle v mezidobí B

Řekl mi: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. Řekl mi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrni až do tohoto dne. I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin‘, ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný. Poznají však, že byl uprostřed nich prorok.

Poutní píseň. Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.
Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání.
Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.

Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Chebrónu a prohlásily: „Hle, jsme tvá krev a tvé tělo. Už tenkrát, když králem nad námi byl Saul, vyváděl a přiváděl jsi Izraele ty. Tobě Hospodin řekl: ‚Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem.‘“ Přišli i všichni izraelští starší ke králi do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu. I pomazali Davida za krále nad Izraelem. Davidovi bylo třicet let, když se stal králem; kraloval čtyřicet let. V Chebrónu kraloval nad Judou sedm let a šest měsíců, v Jeruzalémě kraloval třiatřicet let nad celým Izraelem i nad Judou. David se usadil ve skalní pevnosti a nazval ji Město Davidovo. Vybudoval okruh od Miló až k domu. David se stále více vzmáhal a Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním.

Žalmová píseň, pro Kórachovce.
Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.
Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále.
Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný.
Hle, když se králové umluvili a přitáhli spolu,
sotva je spatřili, strnuli, děsem se rozutekli.
Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč jako tu, která rodí.
Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.
O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh činí pevným.
Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.
Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže.
Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte:
„Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně.“

Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóg. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty. A řekl jim: „Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete. A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach svých nohou na svědectví proti nim.“ I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.