sobota 13. týdne v mezidobí B

Vyřidíš jim všechna tato slova, ale oni tě neposlechnou, budeš k nim volat, a neodpovědí ti. Řekneš jim: Toto je pronárod, který neposlouchá Hospodina, svého Boha, a nedá se napomenout. Ztratila se věrnost, je odťata od jejich úst.“ Odstřihni si vlasy svého zasvěcení a odhoď je, zapěj na holých návrších žalozpěv, protože Hospodin zavrhl a odmrštil pokolení, na něž se hněvá. Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a tak jej poskrvnili. V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. Proto hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Tófet‘ ani ‚Údolí syna Hinómova‘, nýbrž ‚Údolí vraždění‘. V Tófetu se bude pohřbívat, a až nebude místo, stanou se mrtvoly tohoto lidu pokrmem nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu, jež nikdo nevyplaší. Způsobím, že v judských městech a na ulicích Jeruzaléma přestane hlas veselí, hlas radosti, hlas ženicha i hlas nevěsty, neboť země bude obrácena v trosky.“

Poutní píseň. Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.
Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání.
Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.

I poručil David Jóabovi a všemu lidu, který byl s ním: „Roztrhněte svůj šat, přepásejte se žíněným rouchem a naříkejte nad Abnérem!“ Král David šel za márami. Abnéra pochovali v Chebrónu a král nad Abnérovým hrobem hlasitě plakal; plakal i všechen lid. Král pěl nad Abnérem žalozpěv: „Což musel zemřít Abnér, tak jako umírá bloud? Nebyly spoutány tvé ruce ani do okovů sevřeny tvé nohy. Padl jsi jak ten, kdo rukou bídáků padá.“ A všechen lid nad ním plakal dále. Pak přistoupil všechen lid k Davidovi, aby ho přiměli k jídlu, dokud byl ještě den. David se však zapřisáhl: „Ať se mnou Bůh udělá, co chce, okusím-li před západem slunce chleba či čehokoli jiného.“ A všechen lid to pozoroval a líbilo se jim to, tak jako se lidu líbilo všechno, co král činil. Všechen lid a celý Izrael onoho dne poznal, že Abnér, syn Nérův, nebyl usmrcen z popudu krále. Král svým služebníkům řekl: „Nevíte, že dnešního dne padl v Izraeli velitel, a to veliký?

Žalmová píseň, pro Kórachovce.
Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.
Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále.
Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný.
Hle, když se králové umluvili a přitáhli spolu,
sotva je spatřili, strnuli, děsem se rozutekli.
Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč jako tu, která rodí.
Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.
O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh činí pevným.
Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.
Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže.
Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte:
„Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně.“

Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jiný z učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu řekl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“