pátek 13. týdne v mezidobí B

„Nemodli se za tento lid, nepozvedej svůj hlas k bědování a modlitbě za ně a nenaléhej na mě, neboť tě nevyslyším. Což sám nevidíš, čeho se v judských městech a na ulicích Jeruzaléma dopouštějí? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě uráželi. Urážejí tím opravdu mne? je výrok Hospodinův. Což nedělají ostudu sami sobě?“ Proto praví Panovník Hospodin toto: „Hle, můj hněv a mé rozhořčení se vyleje na toto místo, na lidi i dobytek, na stromoví na poli i na plody země a bude hořet a neuhasne.“ Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Přidejte své zápalné oběti ke svým obětním hodům a jezte maso! Nemluvil jsem k vašim otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je vyvedl ze země egyptské; žádný takový příkaz jsem jim nedal. Přikázal jsem jim jedině toto: ‚Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal, a povede se vám dobře.‘ Ale neposlechli, své ucho nenaklonili, žili podle záměrů svého zarputilého a zlého srdce, obraceli se ke mně zády, a ne tváří, a to ode dne, kdy vaši otcové vyšli z egyptské země, až dodnes. Posílával jsem k nim nepřetržitě všechny své služebníky proroky, posílal jsem je denně, ale neuposlechli mě, své ucho nenaklonili, zůstali tvrdošíjní a jednali hůř než jejich otcové.

Poutní píseň. Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.
Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání.
Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.

Boj mezi domem Saulovým a Davidovým se protahoval, David se stále vzmáhal, zatímco dům Saulův stále upadal. V Chebrónu se Davidovi narodili synové: Jeho prvorozený byl Amnón z Achínoamy Jizreelské, jeho druhý syn byl Kileab z Abígajily, ženy po Nábalovi Karmelském, třetí byl Abšalóm, syn Maaky, dcery gešúrského krále Talmaje, čtvrtý Adonijáš, syn Chagíty, pátý Šefatjáš, syn Abítaly, a šestý Jitreám z Davidovy manželky Egly. Ti se Davidovi narodili v Chebrónu. Avšak boj mezi domem Saulovým a domem Davidovým trval dále. V Saulově domě nabýval převahy Abnér. Saul měl ženinu jménem Rispu, dceru Ajovu. Íš-bóšet vytýkal Abnérovi: „Jak to, že jsi vešel k ženině mého otce?“ Pro ta Íš-bóšetova slova Abnér velice vzplanul a vyčítal: „Copak jsem psí hlava, patřím snad k Judovi? Denně prokazuji milosrdenství domu Saula, tvého otce, jeho bratřím a přátelům. Nedopustil jsem, abys padl do Davidových rukou, a ty mi dnes předhazuješ přečin s tou ženou? Ať se mnou Bůh udělá, co chce! Učiním pro Davida, co mu přisáhl Hospodin. Odejmu království Saulovu domu a upevním Davidův trůn nad Izraelem a nad Judou od Danu až do Beer-šeby.“ Íš-bóšet nebyl s to ozvat se Abnérovi ani slovem, protože se ho bál. Abnér poslal za sebe k Davidovi posly se slovy: „Komu patří země?“ a s nabídkou: „Uzavři se mnou smlouvu. Budu stát při tobě a obrátím k tobě celý Izrael.“

Žalmová píseň, pro Kórachovce.
Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.
Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále.
Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný.
Hle, když se králové umluvili a přitáhli spolu,
sotva je spatřili, strnuli, děsem se rozutekli.
Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč jako tu, která rodí.
Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.
O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh činí pevným.
Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.
Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže.
Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte:
„Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně.“

Hleďte na to, co máte před očima! Je-li si někdo jist, že je Kristův, nechť si uvědomí, že jako je on Kristův, tak jsme i my! I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal - abych u vás stavěl, a ne bořil - nebudu zahanben. Nechtěl bych však, aby se zdálo, že vás chci svými listy zastrašovat. Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá. Kdo tak mluví, ať si uvědomí: jak se projevujeme slovy svých dopisů, když jsme daleko od vás, tak se ukážeme svými činy, až budeme u vás.