pátek 13. týdne v mezidobí A

Zeptal jsem se: „Kam jdeš?“ Odpověděl mi: „Vyměřit Jeruzalém, abych viděl, jak bude široký a dlouhý.“ A hle, vychází posel, který se mnou mluvil. Jiný posel mu vyšel vstříc a oslovil ho: „Běž a promluv s tím mládencem. Řekni: Jeruzalém bude městem nehrazeným, tolik v něm bude lidí i dobytka. Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho. Běda, běda! Utečte ze severní země, je výrok Hospodinův. Rozprostřel jsem vás do čtyř nebeských větrů, je výrok Hospodinův. Běda! Zachraň se, Sijóne, ty poklidně si bydlící u babylónské dcery! Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. Hle, mávnu proti nim rukou a budou je plenit ti, kdo jim otročili. ‚I poznáte, že mě poslal Hospodin zástupů.‘

Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný.
Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává.
Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí,
ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle,
aby lidem uváděli ve známost tvé bohatýrské činy a slávu a důstojnost království tvého.
Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích.
Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje.

Když Izák zestárl, jeho oči vyhasly, takže neviděl. I zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: „Můj synu!“ On mu odvětil: „Tu jsem.“ Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ Když Izák mluvil se svým synem Ezauem, Rebeka naslouchala. Sotva Ezau odešel na pole, aby něco ulovil a přinesl úlovek, poradila Rebeka svému synu Jákobovi: „Hle, slyšela jsem rozmluvu tvého otce s tvým bratrem Ezauem; řekl mu: ‚Přines mi úlovek a připrav mi pochoutku, ať se najím, abych ti před smrtí požehnal před Hospodinem.‘ A proto, můj synu, poslechni mě ve všem, co ti přikážu. Dojdi ke stádu a dones mi z něho dvě pěkná kůzlata. Připravím z nich tvému otci oblíbenou pochoutku a ty mu ji doneseš; on se nají a před smrtí ti požehná.“ Jákob však své matce Rebece odvětil: „Můj bratr Ezau je přece chlupatý, a já jsem holý. Co když si otec na mě sáhne? Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení.“ Matka mu řekla: „Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. Jen mě poslechni, jdi a dones mi kůzlata.“ Šel tedy pro ně a přinesl je matce; ona pak připravila otcovu oblíbenou pochoutku. Potom Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, ty nejlepší, které měla doma u sebe, a oblékla svého mladšího syna Jákoba. Jeho ruce i hladký krk ovinula kůzlečími kožkami. Nakonec dala svému synu Jákobovi do rukou připravenou pochoutku a chléb.

Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům,
neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj.
I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu.
Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem.
V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí.
Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác.
Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi.
Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.

Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel. Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. Bylo snad to dobré příčinou mé smrti? Naprosto ne! Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti. Víme, že zákon je svatý- já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.