sobota 12. týdne v mezidobí C

Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy. Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi. Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou. Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil. Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer. Řekl: „Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti. Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím. Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor. Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy. Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu. Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého. Řekl bych: Rozpráším je, vyhladím jejich památku mezi lidmi. Ale obávám se urážek nepřítele a že to jejich protivníci nepochopí, že řeknou: ‚Vyvýšila se naše vlastní ruka; Hospodin nic takového nevykonal.‘“ Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky! Nabrousím-li svůj blýskavý meč, chopí-li se moje ruka soudu, vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí. Opojím své šípy krví - můj meč bude požírat maso -, krví skolených a zajatých, hlavou nepřítele s vlajícími vlasy.“ Pronárody, zaplesejte s jeho lidem, vždyť on pomstí krev svých služebníků, vykoná nad svými protivníky pomstu a svou zemi, svůj lid, zprostí viny.

Pamětní zápis; Davidův. Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě!
Pravím Hospodinu: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.“
Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno:
„Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.“
Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine.
Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!
Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.
Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.
Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo,
neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.
Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Ale král poslal ještě potřetí velitele s padesáti vojáky. Když tento třetí velitel přišel nahoru, poklekl před Elijášem a prosil ho o smilování. Promluvil k němu: „Muži Boží, kéž má v tvých očích život můj i život těchto tvých padesáti služebníků nějakou cenu. Hle, oheň sestoupil z nebe a pozřel oba předešlé velitele i jejich padesát vojáků. Kéž má nyní můj život v tvých očích nějakou cenu!“ Tu promluvil k Elijášovi Hospodinův anděl: „Sestup s ním. Neboj se ho!“ Povstal tedy, sestoupil s ním ke králi a promluvil k němu: „Toto praví Hospodin: Že jsi poslal posly s dotazem k Baal-zebúbovi, bohu Ekrónu, jako by nebyl Bůh v Izraeli, aby ses dotázal na jeho slovo, proto z lože, na něž jsi ulehl, nepovstaneš, ale zcela jistě zemřeš.“ I zemřel podle Hospodinova slova, které promluvil Elijáš. Po něm se stal králem Jóram, a to v druhém roce vlády judského krále Jórama, syna Jóšafatova. Achazjáš totiž neměl syna. O ostatních příbězích Achazjášových, o tom, co konal, se píše, jak známo, v Knize letopisů králů izraelských. Proročtí žáci, kteří byli v Bét-elu, vyšli k Elíšovi a otázali se ho: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“ A Elijáš mu řekl: „Elíšo, zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá do Jericha.“ Odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I přišli do Jericha. Proročtí žáci, kteří byli v Jerichu, přistoupili k Elíšovi a řekli mu: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“

Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu!
V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá.
Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku.
Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.
Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš?
Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat.
Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy, Josefovy.
Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly.
Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy.
Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla.
Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.
Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.

On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. Říkám vám po pravdě: Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“