středa 12. týdne v mezidobí C

Dvanáctého roku ve dvanáctém měsíci, prvního dne toho měsíce, stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, začni žalozpěv nad faraónem, králem egyptským. Zapěj o něm: K mladému lvu mezi pronárody jsi byl přirovnán, byl jsi jako drak v mořích, prodíral ses svými proudy, nohama jsi kalil vodu a čeřil její proudy.“ Toto praví Panovník Hospodin: „Rozestřu na tebe svou síť společenstvím četných národů a vytáhnou tě mým nevodem. Vyvrhnu tě na zem, pohodím tě na povrch pole, usadím na tobě kdejaké nebeské ptactvo, nasytím tebou zvěř celé země. Rozházím tvé tělo po horách, hromadami tvého masa naplním údolí. Proudem tvé krve napojím zemi až k horám, řečiště se naplní krví z tebe. Až budeš zhasínat, zakryji nebesa, zatemním jejich hvězdy, slunce zakryji oblakem a měsíc nevydá světlo. Zatemním nad tebou na nebi všechna jasná světla, na tvou zemi sešlu tmu, je výrok Panovníka Hospodina. Srdce četných národů naplním hořem, až uvedu tvou zkázu ve známost mezi pronárody, v zemích, které neznáš. Úděsem nad tebou naplním četné národy, jejich králové strnou nad tebou hrůzou, až proti nim zamávám svým mečem, všichni se budou neustále třást o svůj život v den tvého pádu.“

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Vyslyš, Bože, moje lkání, chraň mě, ať mohu žít beze strachu z nepřítele,
skryj mě, když se zlovolníci tajně radí, když se bouří, kdo páchají ničemnosti,
kdo si nabrousili jazyky jak meče, namířili šípy jedovatých řečí,
aby zákeřně stříleli na bezúhonného! Znenadání na něj vystřelí bez jakékoli bázně.
Utvrzují se v zlém rozhodnutí, počítají, jak by nastražili léčky, říkají si: „Kdo nás může spatřit?
Ať si kdo chce slídí po podlostech, nastrojili jsme to dokonale, ať si slídil slídí, hluboké je nitro člověka i jeho srdce.“
Bůh však znenadání na ně vystřelí šíp; budou samá rána.
Jejich jazyk je sklátí, každý, kdo je spatří, se jim vyhne.
Všichni lidé se budou bát, budou rozhlašovat Boží skutek a pochopí jeho dílo.
Spravedlivý se bude radovat z Hospodina a utíkat se k němu; on bude chloubou všech, kdo mají přímé srdce.

Než přijel Jehú do Jizreelu, Jezábel o všem uslyšela. Namalovala si oči líčidlem, okrášlila si hlavu a vyhlížela z okna. Když Jehú vstoupil do brány, zvolala: „Je vše v pořádku, Zimrí, vrahu svého pána?“ Pozdvihl tvář k oknu a zvolal: „Kdo je se mnou? Kdo?“ Dva tři dvořané na něho vyhlédli. Poručil: „Shoďte ji!“ A shodili ji dolů. Její krev vystříkla na stěnu a na koně. Ti ji ušlapali. Pak Jehú vstoupil, jedl a pil. Nařídil: „Postarejte se o tu proklatou a pohřběte ji. Je to dcera královská.“ Šli tedy, aby ji pohřbili, ale nenašli z ní nic než lebku, nohy a ruce. Vrátili se a oznámili mu to. Tu řekl: „To je to Hospodinovo slovo, které vyhlásil skrze svého služebníka Elijáše Tišbejského: ‚Na dílu pole v Jizreelu budou psi žrát tělo Jezábely.‘ A Jezábelina mrtvola bude na dílu pole v Jizreelu jako hnůj na poli, takže nikdo neřekne: Toto je Jezábel.“

Pro předního zpěváka, jako: „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis, když Saul dal střežit dům, aby ho usmrtil.
Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.
Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev.
Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně, ne snad pro nevěrnost nebo můj hřích, Hospodine,
sbíhají se, aby zakročili, ne však kvůli nepravosti. Vzbuď se, pojď mi vstříc a pohleď!
Hospodine, Bože zástupů, ty jsi Bůh Izraele. Procitni a ztrestej všechny pronárody, neměj slitování s nikým, kdo by věrolomně páchal ničemnosti.
K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města.
Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče, že prý: „Kdo to slyší?“
Ty se jim však, Hospodine, směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu.
Moje sílo, budu se tě držet! Bůh je přece hrad můj nedobytný.
Bůh můj milosrdný jde přede mnou, Bůh mi dá, že spatřím pád těch, kdo proti mně sočí.
Jen je nepobíjej, aby můj lid nezapomněl; rozežeň je mocí svou a sraz je, ty jsi náš štít, Panovníku!
Hříchem svých úst, slovem svých rtů, vlastní pýchou ať jsou polapeni za kletbu a za lež, které vyřkli.
Skoncuj v rozhořčení, skoncuj s nimi, ať poznají, že Bůh vládne v Jákobovi i v dálavách země!
K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města.
Za potravou sem a tam se honí, když se nenasytí, zůstávají přes noc.
Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého.
Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Bůh je přece hrad můj nedobytný, Bůh můj milosrdný.

Když příštího dne sestoupili s hory, vyšel mu vstříc veliký zástup. A hle, jakýsi muž ze zástupu volal: „Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna, vždyť je to mé jediné dítě; hle, zachvacuje ho duch, takže znenadání vykřikuje, a lomcuje jím, až má pěnu kolem úst; jen stěží od něho odchází a tak ho moří. Prosil jsem už tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás? Přiveď sem svého syna!“ Ještě než k němu přišel, démon ho povalil a zkroutil v křeči. Ježíš pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a vrátil jej otci. Všichni užasli nad velikou Boží mocí. Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: