úterý 12. týdne v mezidobí B

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Za časného jitra se postav před faraóna. Řekneš mu: Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejů: Propusť můj lid, aby mi sloužil! Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid, abys poznal, že na celé zemi není nikdo jako já. Vždyť už tehdy, když jsem vztáhl ruku, abych bil tebe i tvůj lid morem, mohl jsi být vyhlazen ze země. Avšak proto jsem tě zachoval, abych na tobě ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu. Stále jednáš proti mému lidu zpupně a nechceš jej propustit. Proto spustím zítra v tuto dobu tak hrozné krupobití, jaké v Egyptě nebylo ode dne jeho vzniku až do nynějška. Nuže, dej odvést do bezpečí svá stáda a všechno, co máš na poli. Všechny lidi i dobytek, vše, co bude zastiženo na poli a nebude shromážděno do domu, potluče krupobití, takže zemřou.“ Kdo z faraónových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal své otroky a svá stáda do domů. Kdo si slovo Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni svou ruku k nebi. Na celou egyptskou zemi dolehne krupobití, na lidi, na dobytek i na všecky polní byliny v egyptské zemi.“ Když Mojžíš vztáhl svou hůl k nebi, dopustil Hospodin hromobití a krupobití. Na zemi padal oheň. Tak Hospodin spustil krupobití na egyptskou zemi. Nastalo krupobití a uprostřed krupobití šlehal oheň; něco tak hrozného nebylo v celé zemi egyptské od dob, kdy se dostala do moci tohoto pronároda. Krupobití potlouklo v celé egyptské zemi všechno, co bylo na poli, od lidí po dobytek; krupobití potlouklo také všechny polní byliny a polámalo všechno polní stromoví. Jenom v zemi Gošenu, kde sídlili Izraelci, krupobití nebylo. Tu si farao dal předvolat Mojžíše a Árona a řekl jim: „Opět jsem zhřešil. Hospodin je spravedlivý, a já i můj lid jsme svévolníci. Proste Hospodina. Božího hromobití a krupobití je už dost. Propustím vás, nemusíte tu už dál zůstat.“ Mojžíš mu odvětil: „Jen co vyjdu z města, rozprostřu své dlaně k Hospodinu. Hromobití přestane a krupobití skončí, abys poznal, že země je Hospodinova. Vím ovšem, že ty ani tvoji služebníci se stále ještě nebudete Hospodina Boha bát.“ Potlučen byl len a ječmen, protože ječmen byl už v klasech a len nasazoval tobolky. Pšenice a špalda však potlučeny nebyly, protože jsou pozdní. Mojžíš vyšel od faraóna z města a rozprostřel dlaně k Hospodinu. Hromobití a krupobití přestalo a déšť už nezaplavoval zemi. Když farao viděl, že přestal déšť a krupobití i hromobití, hřešil dále. Zůstal v srdci neoblomný, on i jeho služebníci. Srdce faraónovo se zatvrdilo a Izraelce nepropustil, jak Hospodin skrze Mojžíše předpověděl.

Pro předního zpěváka, žalm. Davidův, píseň.
Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby.
K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo.
Přemohly mě nepravosti, našich nevěrností jenom ty nás zprostíš.
Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.
Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek,
jenž jsi upevnil svou mocí hory, opásán bohatýrskou silou,
jenž konejšíš hukot moří, hukot jejich vlnobití i vřavu národů.
Z tvých znamení jímá bázeň obyvatele všech končin, tam, kde jitro nastává i kde se snáší večer, všechno naplňuješ plesem.
Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči:
zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší.
Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost,
kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly.
Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem.

Saul promluvil se svým synem Jónatanem i se všemi svými služebníky o tom, že by měl být David usmrcen. Saulův syn Jónatan si však Davida velice oblíbil. Proto Jónatan Davida varoval: „Můj otec Saul usiluje o to, aby tě usmrtil. Tak se měj prosím ráno na pozoru. Schovej se a zůstaň v úkrytu! Já vyjdu a postavím se vedle svého otce na poli, kde budeš ty, a promluvím o tobě se svým otcem. Když něco zjistím, povím ti to.“ A Jónatan se za Davida u svého otce Saula přimlouval. Řekl mu: „Ať se král nedopustí vůči svému služebníku Davidovi hříchu! Vždyť on se proti tobě neprohřešil a jeho činy jsou tobě k užitku. Vlastní život nasadil a zabil Pelištejce. Hospodin tak připravil veliké vysvobození celému Izraeli. Viděl jsi to a radoval ses. Proč by ses měl prohřešit prolitím nevinné krve a Davida bezdůvodně usmrtit?“ Saul Jónatana uposlechl. A Saul se zapřisáhl: „Jakože živ je Hospodin, nebude usmrcen.“ Jónatan tedy zavolal Davida a pověděl mu všechna tato slova. Nato Jónatan přivedl Davida k Saulovi, aby stával před Saulem jako dříve.

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon.
Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo.
Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha.
Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj.
Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení.
Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou.
Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví.
Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů.
Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují.
Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali.
Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti.
Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ.
Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví.
Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje.
Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí.
Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu.

Když však nastal den, nemohli poznat, která země je před nimi. Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu. Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití. Vojáci chtěli vězně zabít, aby některý neutekl, až doplave na břeh. Ale důstojník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v jejich úmyslu zabránil. Pak dal rozkaz, aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi a ostatní aby se zachránili na prknech nebo troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi.