pondělí 12. týdne v mezidobí B

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Srdce faraónovo je neoblomné. Nechce lid propustit. Jdi k faraónovi ráno. Až půjde k vodě, postav se naproti němu na břehu Nilu a vezmi si do ruky hůl, která se proměnila v hada. Řekneš mu: Hospodin, Bůh Hebrejů, mě k tobě posílá se vzkazem: Propusť můj lid, aby mi na poušti sloužil. Ale ty jsi dosud neposlechl. Toto praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, teď udeřím do vody v Nilu, a ta se promění v krev. Ryby, které jsou v Nilu, leknou a Nil bude páchnout. Marně budou Egypťané usilovat, aby se mohli napít vody z Nilu.“ Hospodin dále řekl Mojžíšovi: „Vyzvi Árona: ‚Vezmi svou hůl a vztáhni ruku nad egyptské vody, nad průplavy, nad říční ramena, nad jezera, vůbec nad všechny nahromaděné vody.‘ Stanou se krví. V celé egyptské zemi bude krev, i ve džberech a džbánech.“ Mojžíš a Áron učinili, jak Hospodin přikázal. Áron pozdvihl hůl a před očima faraóna a jeho služebníků udeřil do vody v Nilu a všechna voda Nilu se proměnila v krev. Ryby v Nilu lekly, Nil začal páchnout a Egypťané nemohli vodu z Nilu pít. A krev byla v celé egyptské zemi. Ale totéž učinili egyptští věštci svými kejklemi. Faraónovo srdce se zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl. Farao se obrátil a vešel do svého domu, a ani toto si nevzal k srdci. Všichni Egypťané kopali kolem Nilu, aby přišli na pitnou vodu, protože vodu z Nilu pít nemohli.

Pro předního zpěváka, žalm. Davidův, píseň.
Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu, plnit tobě sliby.
K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo.
Přemohly mě nepravosti, našich nevěrností jenom ty nás zprostíš.
Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.
Ve své spravedlnosti nám odpovídáš činy budícími bázeň, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i zámořských dálek,
jenž jsi upevnil svou mocí hory, opásán bohatýrskou silou,
jenž konejšíš hukot moří, hukot jejich vlnobití i vřavu národů.
Z tvých znamení jímá bázeň obyvatele všech končin, tam, kde jitro nastává i kde se snáší večer, všechno naplňuješ plesem.
Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči:
zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší.
Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost,
kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly.
Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem.

Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou. Druhého dne se Saula zmocnil zlý duch od Boha a on uvnitř paláce běsnil jako posedlý. David hrál na citaru jako každý den. Saul měl v ruce kopí. Náhle Saul kopím mrštil. Řekl si: „Přibodnu Davida ke stěně.“ Ale David před ním dvakrát uhnul. Tu se Saul začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil. Proto ho Saul odstranil ze své blízkosti a ustanovil ho velitelem nad tisíci. A on vycházel a vcházel před lidem. Na všech výpravách si David vedl úspěšně; Hospodin byl s ním. Když Saul viděl, jak velké má úspěchy, třásl se před ním strachem. Celý Izrael a Juda však Davida miloval, protože on před nimi vycházel a vcházel. Jednou řekl Saul Davidovi: „Tu je má starší dcera Mérab. Dám ti ji za ženu, budeš-li statečně vést Hospodinovy boje.“ Saul si říkal: „Ať to není moje ruka, která ho zasáhne, nýbrž ruka Pelištejců.“ David Saulovi odvětil: „Kdo jsem já a co je můj život a má otcovská čeleď v Izraeli, že mám být královým zetěm?“ Avšak v době, kdy Saulova dcera Mérab měla být dána Davidovi, byla dána za ženu Adríelovi Mechólatskému. Davida si však zamilovala Saulova dcera Míkal. Oznámili to Saulovi a jemu se to zamlouvalo. Saul totiž řekl: „Dám mu ji, aby mu byla léčkou. A zasáhne ho ruka Pelištejců.“ Davidovi však Saul řekl: „Můžeš se dnes stát mým zetěm prostřednictvím druhé.“ A Saul svým služebníkům přikázal: „Namluvte nenápadně Davidovi: Hle, král si tě oblíbil a všichni jeho služebníci tě milují. Nyní se můžeš stát královým zetěm.“ Saulovi služebníci to tedy Davidovi přednesli. David namítl: „Myslíte si, že je lehké být zetěm krále? Já jsem člověk chudý a nepatrný.“ Služebníci pak Saulovi oznámili: „David mluvil tak a tak.“ Saul poručil: „Řekněte Davidovi toto: Král nemá zájem o věno, leč o sto pelištejských předkožek. Nechť je vykonána pomsta nad královými nepřáteli.“ Saul si myslel, že David padne Pelištejcům do rukou. Jeho služebníci oznámili tato slova Davidovi a Davidovi se zamlouvalo stát se královým zetěm. Ještě neuplynuIy stanovené dny, když se David se svými muži vypravil a pobil mezi Pelištejci dvě stě mužů. Jejich předkožky David přinesl; předali je v plném počtu králi. Tak se stal královým zetěm; Saul mu dal svou dceru Míkal za ženu. Saul viděl a poznal, že Hospodin je s Davidem, a jeho dcera Míkal ho milovala. I bál se Saul Davida ještě víc a byl po všechny dny Davidovým nepřítelem. A pelištejští velitelé táhli opět do pole. Ale kdykoli vytáhli, byl David úspěšnější než všichni Saulovi služebníci, takže jeho jméno bylo lidu velmi drahé.

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon.
Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo.
Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha.
Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj.
Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení.
Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou.
Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví.
Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů.
Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují.
Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali.
Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti.
Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ.
Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví.
Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje.
Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí.
Všechna ustanovení chci ve všem správně plnit, nenávidím každou stezku klamu.

Když začal vát slabý jižní vítr, domnívali se, že mohou provést svůj záměr. Zvedli kotvu a pluli těsně podél Kréty. Ale zanedlouho se přihnal z Kréty bouřlivý vítr od severovýchodu a opřel se do lodi tak, že ji nemohli ovládat. Nechali jsme se jím tedy unášet. Když jsme se dostali do závětří ostrůvku, který se jmenoval Kauda, museli jsme vynaložit veliké úsilí, abychom vytáhli záchranný člun na palubu. Pak lodníci zabezpečili loď tím, že ji převázali. Báli se, aby nenajeli na Syrtskou mělčinu, a tak stáhli plachty a nechali se unášet větrem. Protože jsme byli prudce zmítáni bouří, lodníci druhý den vyhazovali do moře náklad, aby lodi ulehčili; a třetí den vlastníma rukama hodili do moře lodní výstroj. Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme. Když už nikdo neměl ani pomyšlení na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘ Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. Máme se dostat k nějakému ostrovu.“ Když jsme byli hnáni po Adriatickém moři již čtrnáctou noc, kolem půlnoci měli lodníci dojem, že je nablízku nějaká země. Spustili olovnici a naměřili hloubku dvacet sáhů. Kousek dále ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Báli se, abychom nenajeli na nějaká skaliska, a proto spustili ze zádi čtyři kotvy; toužebně čekali, až se rozední. Když se lodníci pokoušeli utéci z lodi a spustili záchranný člun na hladinu pod záminkou, že chtějí spustit kotvy také z přídi, řekl Pavel důstojníkovi a vojákům: „Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.“ Tu vojáci přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat. Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“ Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm. Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest. Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili.