sobota 11. týdne v mezidobí B

Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: sněhu velí: ‚Padej na zem‘ a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech. Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách,
spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.
Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití.
Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu.
V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.
A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně:
utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.
Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.
Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,
ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí!

I skončil rozhovor se Saulem. Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem.

Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.
V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.
Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.
Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl.
Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti!
O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.
Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha.
Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. - Higgájón.
Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly.
Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá.
Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem!
Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti pekelné se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“