čtvrtek 11. týdne v mezidobí B

Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl. Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; po mém slovu už nic neměnili, má řeč na mě kanula jak rosa. Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé. Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejich otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. Má citara zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“ „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl - ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil -, jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám‘, jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. Jestliže jsem se zaradoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého - vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti‘, cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře -, jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova. Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem nepřátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka. Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. Na to tedy navázal Elíhů, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. - Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl. Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu. Pohleď, otevírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.
Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách,
spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině.
Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití.
Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu.
V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.
A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně:
utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.
Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.
Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná,
ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí!

Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina. Proto Saulovi jeho služebníci navrhli: „Hle, přepadá tě zlý duch od Boha. Ať náš pán poručí svým služebníkům, kteří jsou před ním, aby vyhledali někoho, kdo umí hrát na citaru. Bude na ni hrát, kdykoli na tebe dolehne zlý duch od Boha, a bude ti dobře.“ Saul tedy poručil svým služebníkům: „Vyhlédněte mi někoho, kdo dobře hraje, a přiveďte ho ke mně!“ Jeden z družiny nato řekl: „Viděl jsem syna Jišaje Betlémského, ten umí hrát. Přitom je to statečný bohatýr, bojovník i muž hbitý v řeči a pohledný, a je s ním Hospodin.“ Saul poslal posly k Jišajovi a poručil: „Pošli ke mně svého syna Davida, který je u stáda!“ Jišaj vzal osla, chléb a měch s vínem i jednoho kozlíka a poslal to Saulovi po svém synu Davidovi. David přišel k Saulovi, stával před ním a on si ho velice zamiloval; stal se jeho zbrojnošem. Jišajovi poslal Saul vzkaz: „Ať David zůstane u mne, neboť získal mou přízeň.“ Kdykoli na Saula doléhal duch od Boha, bral David citaru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval.

Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.
V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.
Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.
Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl.
Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti!
O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.
Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha.
Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. - Higgájón.
Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly.
Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá.
Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem!
Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

Když ten zmatek ustal, svolal si Pavel učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na cestu do Makedonie. Prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím a přišel do Řecka, kde strávil tři měsíce. Když se chystal vyplout do Sýrie, zosnovali proti němu Židé úklady, a proto se rozhodl vrátit se přes Makedonii. Doprovázel ho Sopatros, Pyrrhův syn z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gaius a Timoteus z Derbe a Tychikos a Trofimos z Asie. Ti šli napřed a čekali na nás v Troadě. My jsme po velikonocích vypluli z Filip a přijeli jsme k nim do Troady až za pět dní. Tam jsme zůstali týden. První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí a když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“ Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel. Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo. My jsme nastoupili na loď napřed a vypluli jsme směrem k Assu, kde se k nám měl připojit Pavel. Tak nám totiž nařídil a sám se rozhodl jít pěšky. Když se s námi v Assu sešel, vzali jsme ho na loď a dopluli do Mitylény. Odtud jsme pluli dál a na druhý den jsme se dostali do blízkosti Chia. Další den jsme připluli k Samu a příští den jsme dorazili do Milétu. Pavel se totiž rozhodl minout Efez a neztrácet čas v provincii Asii, neboť spěchal, aby byl pokud možno na den letnic v Jeruzalémě.