středa 10. týdne v mezidobí C

‚Nač tu sedíme? Seberte se, vstupme do opevněných měst a tam zmlkneme, neboť nás umlčel Hospodin, náš Bůh, napojil nás otrávenou vodou, protože jsme hřešili proti Hospodinu. S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle, předěšení!‘ Od Danu je už slyšet frkání jeho koní, hlučným ržáním jeho hřebců se chvěje celá země. Přitáhnou a vyjedí zemi se vším, co je na ní, město i jeho obyvatele. Hle, posílám na vás hady, bazilišky, na něž neplatí žádné zaříkání, a uštknou vás, je výrok Hospodinův.“ Což mohu okřát v těch strastech? Srdce mám zemdlené. Hlasitě volá o pomoc dcera mého lidu ze země předaleké. Což není Hospodin na Sijónu? Jeho Král tam není? „Proč mě uráželi svými modlami, cizáckými přeludy?“ Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde. Těžkou ranou dcery svého lidu jsem těžce raněn, tíží mě chmury, zmocnil se mě úděs. Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař? Proč není zhojena rána dcery mého lidu?

Povstane Bůh, a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí.
Odvaneš je jako dým. Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou před Bohem svévolníci.
Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit.
Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte.
Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.
Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi.
Bože, když jsi táhl v čele svého lidu, když jsi kráčel pustým krajem,
třásla se země, kanuly krůpěje z nebe před Bohem ze Sínaje, před Bohem, Bohem Izraele.
Štědrým přívalem jsi skrápěl své dědictví, Bože, když se země vysílila, pečoval jsi o ni.
Tvoje stádce se v ní usadilo. Bože, ve své dobrotě máš péči o poníženého!
Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása.
Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti.

Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl - ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil -, jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.

Když se Ježíš vracel, zástup ho přivítal, protože na něj už všichni čekali. Tu k němu přišel muž, který se jmenoval Jairos; byl to představený synagógy. Padl Ježíšovi k nohám a úpěnlivě ho prosil, aby přišel do jeho domu, protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Když tam Ježíš šel, zástupy ho velmi tísnily. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení a nikdo ji nemohl uzdravit. Přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu, a hned jí krvácení přestalo. Ježíš řekl: „Kdo se mne to dotkl?“ Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kdo byli s ním: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!“ Ale Ježíš řekl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.“ Když žena viděla, že se to neutají, přišla chvějíc se, padla mu k nohám a přede všemi lidmi vypověděla, proč se ho dotkla a jak hned byla uzdravena. On jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ Když ještě mluvil, přišel kdosi z domu představeného synagógy a řekl: „Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj.“ Ježíš to uslyšel a řekl: „Neboj se, jen věř a bude zachráněna.“ Když přišel k němu do domu, nedovolil, aby s ním někdo šel dovnitř, jen Petr, Jan a Jakub s otcem té dívky i s její matkou. Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: „Neplačte. Nezemřela, ale spí.“ Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela. On však ji vzal za ruku a zvolal: „Dcerko, vstaň!“ Tu se jí život vrátil a hned vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu. Jejích rodičů se zmocnil úžas. On jim však přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo.