Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Kříž a kalich jako symbol a znak

Publikováno: pátek, 2. prosinec 2005 @ 18:07:06

Několik úvah nad otázkou symbolu a znamení Kristova kříže v českém evangelickém prostředí.

Já však se zanic nechci chlubit ničím,
leč křížem našeho Pána Ježíše Krista,
jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.
(apoštol Pavel v listu Galatským 6:14)

Přijede-li cizinec do prostředí některé české protestantské církve, zaujme ho zvláštní jev - nepřítomnost či jen zdrženlivé náznaky symbolu kříže, který je jinde (v různých modifikacích, přesto však stále týž) samozřejmým znakem křesťanství a symbolem jeho božského zakladatele, Pána Ježíše Krista. Evangelické kostely mají místo něj na věžích různá sluníčka, hvězdičky, kouličky či jiné ornamenty. Často se vyskytuje motiv kalicha, někdy i s knihou, podle obvyklého nápisu Biblí svatou. Kalich (s knihou i bez) se objevuje na razítkách a oficiálních logotypech církve, hrobech evangelíků a v miniaturní podobě se (bezpochyby jako reakce na nošení křížku) pohupuje i na dmoucích hrudích půvabných evangeliček. "Insideři" z ČCE si jistě pamatují (nebo se do ní snad i aktivně zapojili) vášnivou celocírkevní debatu o otázce, zda má či nemá být symbol kříže součástí oficiálního loga církve. Podobné debaty na lokální úrovni proběhly také v souvislosti s použitím tohoto prvku k výzdobě kostela či modlitebny. Užije-li se znamení kříže v liturgii (host z jiné církve či domácí ekumeně otevřenější kazatel), mnohé oči se rozšíří hrůzou z "katolictví" a "obřadnictví".

Krátká historie kříže

Kříž přitom patří (spolu s rybou, pastýřem, beránkem a znamením XP = "chí-ró") k základní symbolice křesťanství a církve již od raných staletí - dochoval se v katakombách a raných basilikách, dokonce i v karikaturách křesťanů z doby římského císařství. Již apoštol Pavel se (v době, kdy byl pro drtivou většinu populace kříž tím, čím je nám dnes šibenice, pranýř nebo elektrické křeslo) hrdě hlásí ke kříži Ježíše Krista (Ga 6:14, 1Kor 1:23 a 2:2, srov. Ga 3:1), církevní otec Tertullianus ve 3. století označuje církev ve své Apologetice jako crucis religiosi ("zbožní [ctitelé] kříže") a jeho kolega přibližně z téže doby Klement Alexandrijský o kříži mluví jako o του Κυριακου σεμειου τυπον (tú Kyriakú semeiú typon, Pánovo znamení). Některé náboženské sekty (Svědkové Jehovovi) se pokoušejí oslabit křesťanský původ kříže poukazem na přítomnost podobných symbolů i v jiných náboženstvích a jeho údajné zavedení do církve až v pokonstantinské době, to však neodpovídá skutečnosti, i když podobnost symboliky na některých místech usnadnila přijetí nové víry při misii (pochopitelně reinterpretací v křesťanském smyslu). Pro středověkou, zejména gotickou zbožnost byl Kristův kříž ústředním tématem. V liturgii vzniká bezpočet hymnů a reponsorií oslavujcích Kristovu oběť na kříži - Vexilla regis prodeunt, Pange lingua gloriosi proelium certaminis, Crucem tuam adoramus atd. z nichž některé se staly součástí velkopátečních obřadů na památku Kristovy smrti. Také reformátoři, zvláště Martin Luther, hovořili o Kristově kříži s úctou a vědomím důležitosti - Luther považoval "svatý kříž" (heiliges Kreuz) za jednu ze sedmi známek pravé církve (WA 50:628-642) a znamením kříže doporučoval začínat den již od prvního okamžiku.

Temnou kapitolou v dějinách tohoto znamení je jeho zneužití v křižáckých taženích, zejména v křížových válkách ve Svaté zemi a v českém kontextu při výpravách na husity. Idealistický fanatismus prvních křižáků poměrně záhy klesl na rovinu sprostého mocenského dobývání a později i likvidaci "kacířů" a nonkonformních církevních hnutí. K tomu horšímu z křižácké minulosti se ve XX. století přihlásili nacisté, tentokrát však zcela bez spojitosti s jakýmikoliv náboženskými konotacemi a pod praporem kříže zcela jiného. V době zcela nedávné se kříž stal předmětem sporů o sekularizaci a multikulturaci ve školství (soudní spor o odstanění krucifixů ze škol v Bavorsku) či monopolizaci utrpení za II. světové války (požadavek zákazu přítomnosti symbolu kříže na území osvětimského koncentračního tábora ze strany židovských organizací).

Symbol a (od)znak

K pokusu o vysvětlení nepochopitelného paradoxu averze českých protestantů vůči křesťany všeobecně přijímanému znamení kříže mne přivedlo promýšlení rozdílu mezi symbolem a odznakem jako jeho karikaturou, který ve své knize Hitler v nás představil švýcarský myslitel Max Picard. Je to poučné čtení, zvláště pro dnešní dobu, která obojí ráda zaměňuje.

O symbolu píše toto:

"Podstatou symbolu je to, že odkazuje ke světu, který je za ním, který minul. Toto minulé, dávno minulé je pojato jako symbol a zpřítomněno: při pohledu na symbol prochází duše hledícího dlouhou cestou zpět, až k té minulosti, která je v symbolu představena jednoduchým znakem. Symbol přichází z dávné minulosti a vede toho, kdo na něj hledí, zpět do dávné minulosti. Předpokládá tedy minulost, trvání, a znovu vyvolává vzpomínku na minulost, tedy kontinuitu.

Skutečného symbolu se užívá dostředivě: "Až do nejtajnějších hlubin duše žene symbol své kořeny" (Bachofen).
.. Symboly unášejí ducha za hranici konečného, vznikajícího, do říše nekonečného existujícího světa".

Symbol má podle Picarda vlastní výpovědní sílu, lidi kolem sebe shromažďuje nenásilně, aniž by to pozorovali, "vychází z něj němé svědectví", píše dále (podobným způsobem o symbolu uvažuje např. Tillich atd.) I když vstupem do něj může být příběh, žije dále vlastním životem a mluví sám ze sebe.

Jakým symbolem je kříž a kalich? V Picardově smyslu jsou oba symboly Ježíše Krista, pramení v jeho oběti, v jeho smrti a vzkříšení - ve velikonočním tajemství. I kdybychom šli v symbolice kříže až "za" Krista a dívali se na něj jako na obecně náboženský symbol - průsečík vertikály s horizontálou, - přesto bude v očích křesťana tento průsečík vždy spojen s konkrétním dějinným příběhem konkrétní bytosti - Ježíše Nazaretského, Božího Syna a Spasitele. V kříži můžeme vidět cenu za spásu - hrůznou popravu nevinného, ale i rozepjaté ruce - gesto lásky a přijetí. V kalichu prolitou krev, ale i rozdání se do krajnosti a Boží péči o duši i tělo člověka. "Toto je kalich mé krve, která se vylévá za vás a za VŠECHNY (mimochodem, tradiční biblické překlady mají "za mnohé", slovo πολλοι však neznamená exklusivitu ale neomezené množství - tedy nedá se z tohoto verše prokázat blud, že existují lidé, za které Ježíš nezemřel) na odpuštění hříchů" - svátost Večeře Páně, která toto slovo činí "viditelným", nám umožňuje dotknout se přes tento symbol reality, již znázorňuje. Na této symbolické řeči ostatně stojí i celá liturgie, nepochopitelná v kontextu racionálně-utilitárního uvažování.

Symbol však může degradovat do pouhého odznaku, který si na symbol hraje, ale ve skutečnosti jím vůbec není. Picard tuto degeneraci ukazuje na příkladu nacistického hákového kříže:

"Hákový kříž má člověka svázat s konečným světem, s přítomností. Není to nic než smluvené znamení: U hákového kříže se shromáždníme, odtud se bude pochodovat dál. Hákový kříž není symbol, je to pouhá zkratka: tady jsme my, tady něco znamenáme my, odtud pochodujeme my: je to protiklad symbolu - je to rozkaz, je to zacementovaný vůdcův křik.

Tam kde byl hákový kříž skutečným symbolem, například u starých Germánů, tam platil jako znamení, ne toho že tady je Germán, nýbrž toho, že tady je slunce...

Tam kde je dnes hákový kříž, tam už není slunce, nýbrž nacista.
"

Nemohu si pomoci, ale podobný posun spatřuji i u kalicha a kříže v očích těch, kteří se prvním ozdobují a proti druhému brojí. Podobně jako Picardovi byla svastika degradovaná v odznak znamením přítomnosti nikoliv slunce, ale nacistů, kalich degradovaný v odznak hlásá nikoliv "zde je Kristova krev prolitá na odpuštění hříchů" nýbrž "zde je evangelík". Velký kalich na kostele hlásá: "tady se scházíme my, evangelíci!", malým kalichem mezi ňadry říká tato dívka: "jsem evangelička" - a přitom vztah k tomu, co kalich symbolizuje, ke Kristově krvi v eucharistii může být tristní - Večeře Páně (onen "kalich", za který bojovala česká reformace) se v onom kostele vysluhuje jen zřídka, 4x do roka, jako "pouhá památka" a ona dívka k ní může přistupovat čistě ze zvyku, bez porozumění nebo vůbec. Stejný degenerovaný a ideologizovaný pohled se nabízí na kříž - už to není klementovské "Pánovo znamení" - oběť, z níž prýští spása světu, už je to odznak konkurence - "hle katolíci, římani, papeženci!"

Dvojí rehabilitace

Můžeme namítnout: ano, ale s degradací symbolu kříže přišli již sami křižáci - také oni se u něj shromažďovali a pochodovali, páchali pod ním nesvaté věci - na saracénech, na katarech, na husitech. Je ale otázka, kdo tento jejich "odkaz" prodlužuje až do dnešní doby, když poslední křížové výpravy skončily v 15. století. Hříchu křižáků, kteří se provinili proti 3. přikázání a "pozdvihli Svaté k marnosti", paradoxně dávají život ti, kteří v něm stále vidí vlajkonošské barvy protivníka. Pokud bychom se zeptali věřícího katolíka, co pro něj znamená kříž, jistě by odpověděl, že nějakým způsobem představuje Krista či spásnou událost, málokdo by to pokládal za znak katolického specifika; katolík by to "své" čím se odlišuje od ostatních křesťanů asi vyjádřil jinak - snad obrazem Marie, růžencem či nějakou insignií papežské moci. Český protestant brojící proti kříži je tak podoben fotbalovému chuligánovi, který zbije kohokoliv, kdo má na krku červeno-modro-žlutou šálu, i když se dotyčný o fotbal, nějakou Spartu či "Baníček" a jejich klubové barvy vůbec nezajímá a barevnou kombinaci si koupil jen proto, že se mu líbí. Ostatně, degradovat a zneužít bylo a je možné i kalich a jiné emblémy spojené s reformací. Pro husity byl kalich opravdu symbolem, připomínkou Kristova "pijte z něho všichni" k níž volali tehdejší církev obecnou; eucharistickou zbožnost by mohly husitům závidět kdejaké katolické pobožné spolky. Na počátku XX. století však kalich slouží k vyjádření onoho proslulého "pryč od Říma!", ohání se jím kdekdo včetně modernistů, politiků a Volné myšlenky, tedy lidí, kteří jej vůbec nevidí v kontextu Kristovy oběti, byl nakonec použit i k hloupé provokaci ze strany Prezidentské kanceláře vedoucí ke zbytečnému diplomatickému incidentu s Vatikánem. A to nemluvím o komunistech, podle mínění "rudého děda" Zdeňka Nejedlého "dědicech nejlepších tradic českého národa", tedy zejména husitství, nebo o skinheadech-"kališnících", kteří jím dávají najevo svůj český nacionalismus. Nejsou také toto věci, které stojí za zamyšlení?

Závěr této úvahy si dovolí nabídnout tvrzení, že "rehabilitace" kříže v českém protestantismu, jeho zpětné povýšení na rovinu kam patří, na rovinu znamení Ježíše Krista ukřižovaného, povede paradoxně ke stejné "rehabilitaci" kalicha, v našem evangelictví stejně tak pokleslého v odznak. Oba symboly tak přestanou stát proti sobě (jako na praporech v Jiráskových románech), ale vrátí se tam, kam patří - budou společně ukazovat na Krista a na velikonoční tajemství našeho vykoupení. To je ale možné jen v kontextu nového sebepochopení církve, tam kde se zjišťuje že "křesťan" je více než "katolík" či "evangelík" (či lépe: "být křesťanem je nejlepší způsob, jak být katolíkem/evangelíkem") a v centru této sebeidentifikace má být příslušnost k Ježíši Kristu a ne zdůrazňování vlastní výlučnosti a odlišnosti vztyčující hradby, které nás oddělují od ostatních křesťanů.

--

Bibliografie

Max Picard, Hitler v nás, přel. Václav A. Černý, ERM Praha 1996.



18. září 2019
středa po 13. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Září >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30            
Nadcházející události