Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

K „půlnoční“ u Martina ve zdi

Publikováno: pondělí, 23. duben 2007 @ 12:12:50

Poznámky k polemické debatě nad loňským štědrovečerním televizním přenosem.

25. 12. 2006 v 00:00 hodin středoevropského času Česká televize provedla poněkud průkopnický krok: jako tradiční "půlnoční", která byla v ČT až dosud výlučnou doménou římskokatolické mše, tentokrát přenášela bohoslužby Českobratrské církve evangelické z pražského kostela u Martina ve zdi. Další zvláštností bylo (mimo konfesijní zázemí) také "propojení s divadlem", respektive alterace klasického kázání (z úst faráře Jana Mamuly, který také bohoslužbě předsedal) s pokusem o dramatické ztvárnění vánoční zvěsti (konfrontace reliktů náboženských tradic v matrikově křesťanské rodině s podstatou lidského skandalon vánočního příběhu, kdy si syn - "černá ovce" rodiny - přivede na vánoce domů svoji těhotnou přítelkyni, která nemá kde spát) v podání pražské evangelické mládeže.

Dosavadní stav diskuse

Přenos vzbudil řadu komentářů a diskusí, z nichž některé se vyvinuly do polemik žijících víceméně vlastním životem. Jednu z nich odstartovala recenze bohoslužby z pera Pavla Hradilka, která vyšla v únorovém čísle časopisu Getsemany. Hradilek vedle vyzdvižení obecně dobrého dojmu a některých kladů (zřetelné téma liturgie, vhodně zvolené čtení ze SZ, neotřelost "bloku slova" a přijímání eucharistie v kruhu) činí na adresu těch, kdo bohoslužby a přenos připravovali také jisté výtky: absence dialogu, svázanost struktury bohoslužby s úpadkovými pozdně středověkými formami, dojem "čarování s živly" způsobený vytržením slov ustanovení z eucharistické modlitby, "divadelní" (v jiných liturgických kruzích známé také jako "autobusové") uspořádání liturgického prostoru. V závěru kritiky zmínil také naši iniciativu Coena a její případné přizvání k budoucí přípravě akcí tohoto druhu.

Na Hradilkův článek se objevily hned dvě odpovědi: Jedna přímo od protagonisty akce Jana Mamuly Jak jsem „čaroval s živly“ (v Českém bratrovi 4/2007), druhá v dubnových Getsemanech K článku Půlnoční u Martina ve zdi od autora Jiřího Nováka (s Hradilkovou promptní reakcí). Jan Mamula se (přes přiznání jisté rezervy ve formálním ztvárnění liturgie, na kterou Hradilek upozornil) proti nařčení z "čarování" ohradil slovy:

Dobře pětadvacet let beru při ustanovení večeře Páně do ruky připravený díl chleba, rozlomím jej a v obou rukou gestem co nejvíce rozpřaženým symbolicky nabídnu očekávanému kruhu přijímajících s vnitřní myšlenkou na spojující děj jejich účasti. „Toto – všechno – je mé tělo, které se za vás láme.“ Pozvednutí kalicha chápu stejně. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se v tu chvíli nechovám nijak nápadně odlišně od všech hostitelů zvoucích ke stolu prastarým gestem hospodáře rozdělujícího chléb.

A aby nebylo pochyb o jeho rozhodné distanci od "magického" jednání při eucharistii (kterou si podle všeho spojuje s otázkou reálné přítomnosti Kristova těla a krve), dodává:

Od magických spekulací o přítomnosti Kristově v živlech, jež by mi snad mohl někdo podle mých projevů přisuzovat, jsem pak v tuto chvíli jako málokdy osvobozen vírou v Jeho přebývání na pravici Otcově, odkud na mne shlíží, zda věrně a pilně konám památku Jeho poslední večeře, dokud nepřijde.

Druhý respondent, Jiří Novák z Brna, se pokusil (ze svého pohledu) důkladněji vyrovnat se všemi body Hradilkovy kritiky. Předně vůbec zpochybnil právo časopisu Getsemany komentovat (podle svého přesvědčení) interní problémy ČCE, na to se mu zdá vhodnější vnitrocírkevní tisk typu Českého bratra. Hradilkův slovník (např. užívání slova "liturgie") pokládá za zavádějící, absencí dialogu vysvětluje principem všeobecného kněžství, strukturu bohoslužby nepokládá za podstatnou, neboť v přemíře existujících ritů "skutečně nevíme, který je ten pravý, natož pak pořadí." Na Hradilkou repliku o "čarování" (po svérázném exkursu o talárech a štolách) namítl, že: "ať je Mamula jakýkoliv, s živly určitě nečaruje. My totiž nevěříme v jejich přepodstatnění, věříme ale v Kristovu přítomnost při večeři Páně. Taková slova bych si nedovolil říct ani při mši, protože ctíme římskokatolické přesvědčení."

V závěru své reakce učinil (navnaděn Hradilkovým popíchnutím) několik výpadů vůči iniciativě Coena, kterými se pro jejich mimoběžnost s tématem diskuse zabývám v samostatném příspěvku.

Pokus o formulaci vlastního stanoviska

V této fázi není zcela jednoduché se do diskuse zapojit, neboť její průběh vedle hlavního tématu (podoba "půlnoční" u Martina ve zdi) přinesl další a nová témata, která od původního odbíhají. Proto se ve této reakci pokusím soustředit na samotnou půlnoční u Martina, komentářům Jiřího Nováka týkajícím se Coeny, jak jsem již naznačil, věnuji samostatný příspěvek.

Musím přiznat, že jsem přenos od Martina ve zdi očekávál také s určitou "profesní" zvědavostí - mimo faktu, že jsem farář s aktivním zájmem o liturgické otázky, jsem také před odchodem na své nynější působiště sloužil jako chrámový varhaník a podílel jsem se na programu pro řadu "půlnočních" v evangelickém Červeném kostele v Brně (kde se konají již od r. 1989) i v různých katolických kostelích. To vše může do mého pohledu vnášet určité předporozumění, ale pokusím se jim v maximální míře vyhnout. Případná kritická vyjádření prosím neberte primárně jako cílená na hlavu těch, kdo martinskou "půlnoční" připravovali, spíše jako nasměrovaná na celkový stav bohoslužebného života v ČCE, jehož stín se protagonisté u Martina pokoušeli v různé míře úspěšnosti překročit.

Ačkoliv se počítám spíše k těm kdo preferují bohatší liturgii na klasických základech, musím říci, že celkově jsem byl překvapen spíše příjemně. Celek bohoslužby byl soudržný a bez chaotických momentů, jako nadstandardní bych (jako mediální laik) ohodnotil i práci televize. Divadlo z hlediska struktury vůbec nepůsobilo jako cizorodý element, naopak jsem přesvědčen, že pro tuto situaci bylo zvolené řešení vhodnější, než tradiční půlhodinový monolog s kamerou bezcílně bloudící po ozdobách chrámu a mžourajících tvářích "lidu". Užití dramatizace může ospravedlnit analogie se středověkými liturgickými dramaty (která v evangelickém prostředí už od dob Luthera pokračuje v tradici dětských vánočních her) i princip přednosti adresáta a obsahu zvěsti před formální podobou zvěstování (pokud nedegeneruje do laciného přizpůsobování), který dává kazateli poměrně velkou svobodu v užívání výrazových prostředků. Tento princip je přebírán i jako norma zvěstování v rámci liturgie některými církvemi či církevními iniciativami. Způsob lidského vnímání se mění a to je také třeba brát v potaz i při zvažování způsobu, jakým se vprostřed církve hlásá evangelium. Na úlohu herců jako nositelů zvěsti bylo myslím dobře poukázáno také tím, že někteří z nich spolu s kazatelem přišli ve vstupním průvodu. I monolog kazatele rozdělený "dějstvími" do více kratších částí, byl i z televizního hlediska snesitelný. Tolik k otázce užití divadla.

I ztvárnění eucharistické části musí člověk, který zná běžnou praxi ČCE, ohodnotit jako nadstandardní. Jan Mamula vyvinul jisté úsilí, aby se eucharistická liturgie neomezila na pouhá slova ustanovení a tak se v ní ozývaly i náznaky preface, epiklese a anamnese, byť v poněkud zvláštní podobě (např. epiklese nad společenstvím před institucí, pak totéž ve formě písně "Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli" - došlo tak vlastně k "dvojí epiklesi" bez toho, že by jedna z nich byla pojata jako epiklese nad dary, mezi první epiklesi a instituci byl ještě vložen Otčenáš). Také ztvárnění přímluvné modlitby (prosby pronášené zástupci shromáždění, zpívaná odpověď "Kyrie eleison") ční poměrně vysoko nad standardem liturgického slavení ČCE (přímluvy jako monolog kazatele zakončený společnou Modlitbou Páně).

Jistěže je možné i z mého pohledu učinit k bohoslužbě řadu kritických poznámek nebo alespoň otázek "jak to protagonisté mysleli" (ostatně: nic nepokazí jen ten, kdo nic nedělá). Absence dialogu (až na zmíněné přímluvné modlitby) byla bohužel rušivá i pro mne, i v mém relativně konzervativním sboru je zvykem připojovat se alespoň hlasitým "Amen" k modlitbám (pokud v liturgii říká "Amen" pouze kazatel, dopouští se nadbytečnosti, neboť vyjadřuje souhlas sám se sebou). Na Novákovu výtku po klerikálním původu dialogu ("privilegium") již částečně odpověděl Hradilek, za sebe jen dodávám, že v dialogické bohoslužbě není dialog omezen jen na předsedajícího (kterým zpravidla bývá ordinovaný služebník), ale i na jiné účastníky, kteří při shromáždění konají nějakou službu - na lektora, na toho, kdo přednáší přímluvné modlitby, na kantora či sbor, kteří provádějí dialogické formy liturgické hudby  (žalmová a jiná responsoria apod.), což většinou bývají "laikové" a měli by to být (přinejmenším u přímluv) zástupci slavícího shromáždění. Dialogickou strukturu již mají ostatně i židovské liturgie (známé otázky při pesachovém sederu apod.). Dialog v liturgii je zkrátka vyjádřením toho, že vztah Boha a člověka má dialogickou povahu (viz též Buber nebo křesťanští personalisté) a pokud namítneme, že se tento rozhovor má odehrávat "uvnitř", je možné stejným argumentem zpochybnit i vůbec samotné konání bohoslužeb. Novákem navrhovaná alternativa (střídavá recitace textů různými částmi shromáždění) je dobrá idea, ovšem jiné formy dialogu neruší, naopak ještě obohacuje tento rozměr liturgie.

Určité otázky si kladu také nad zvláštní směsicí archaizující církevní mluvy kazatele ("Počátek náš nechť jest ...", "Pokořme se před svatým Bohem...") a obecné mluvy ve scénkách ("hele, brácha..."). Snad v tom měli diváci vidět, že ČCE je církev zakotvená v tradici (kraličtina) a zároveň otevřená současnému světu (argot), i když i já osobně bych dal přednost i v "oficiální" liturgii užívání gramatických vazeb a obratů vycházejících ze současné češtiny (jako zástupci historie stačí některé písně). S tím souvisí možnost (jak radí některé studie) užívat při "půlnočních" a podobných příležitostech parafrázované biblické texty v jazyce blízkém současné mluvě. Ohledně písní mi ještě přišlo zvláštní míchání adventní tematiky ("Radujte se bratři", "Ave, Maria") s vánoční, ale i to snad mělo nějaký nepostřehnutý účel.

Samostatnou otázkou je Mamulovo konání při eucharistii. Původním pozadím Hradilkovy výtky bylo, tuším, přesvědčení, že pokud se slova ustanovení vytrhnou z celku eucharistické modlitby, stává se ze slov ustanovení onen příslovečný "hokus pokus" - magická formulace, kterou dochází (alespoň v lidových katolických představách) k "proměňování". To také stojí za přesvědčením některých liturgů, že slova ustanovení nemají konsekrativní, ale interpretativní povahu, a že konsekraci svátosti provádí Bůh jako odpověď na celou eucharistickou modlitbu, tudíž určitá nevhodně zvolená gesta mohou naznačovat, že se v určitý okamžik děje cosi, co se ve skutečnosti neděje. Tento názor může být samozřejmě předmětem diskuse. Například lutherské učení o actio sacramentalis v polemice proti kalvinistům (kteří viděli Kristovu duchovní přítomnost jen v okamžiku jezení a pití) klade důraz na důležitost slov ustanovení jako počátku reálné přítomnosti. Je ovšem pravda, že Luther, který zavrhl středověký římský kánon pro jeho obětní charakter, neznal starokřesťanské eucharistické modlitby a z "kánonu" ponechal právě jen slova ustanovení. Zdá se, že v tomto smyslu Hradilkovu kritiku ani Mamula ani Novák nepochopili (možná kvůli zavádějící a zbytečné poznámce o černém taláru předsedajícího) a ohradili se proti podezření z úmyslu nějakým magickým způsobem se svátostí manipulovat.

Hradilek má pravdu v tom, že při dnešních znalostech podoby starokřesťanské liturgie a její souvislosti s židovskou nelze brát jako měřítko názory reformátorů, kteří tyto znalosti neměli a čerpali vesměs ze středověkých materiálů typu traktátu Rationale divinorum officiorum biskupa Duranda z 13. století. Proto je obcházení eucharistické modlitby či její rozmělnění na (jak se s oblibou v ČCE říká) "prvky" dnes určitým anachronismem. Naskýtá se ovšem otázka, do jaké míry je schopen poznat rozdíl např. nepoučený televizní divák, který nemá tytéž znalosti jako Pavel Hradilek. Standardní konání katolického kněze při mši s "řádnou" eucharistickou modlitbou na něj může bez vysvětlení působit podobně.

Do polemiky s Mamulovým chápáním Kristovy (ne)přítomnosti v živlech se zde pouštět nebudu, bylo by to nad rámec tohoto příspěvku. Poznamenám jen, že vnímám jako problematický reformovaný zvyk lámat chléb uprostřed instituce a ještě jej dokonce podpírat zavádějícím a exegeticky neudržitelným zněním slov ustanovení "kteréž se za vás láme" (J 19:33-37 výslovně říkají, že mrtvému Ježíšovi nelámali kosti, ale probodli mu bok). Budiž Janu Mamulovi ke cti, že při eucharistii na "půlnoční" tohoto znění neužil. "Lámání chleba" (které dalo vzniknout jednomu z prvních označení eucharistie) v liturgii sice má své místo, nikoliv však při instituci, nýbrž jako samostatný liturgický akt před rozdílením - v západní liturgické tradici (galikánské, mozarabské aj.) jako confractorium, které bylo bohužel v karolinské době zatemněno administrativním vítězstvím papežského ritu, ve kterém byl obřad lámání chleba překryt netematickým Agnus Dei. Zde by bylo Mamulovo "gesto hospodáře" zcela na místě.

Další možné připomínky či náměty na budoucí vylepšení by se mohly týkat např. Sanctus a Agnus (oboje bylo recitováno kazatelem a ojedinělými hlasy z publika, přitom i v Evangelickém zpěvníku existují pěkné zpívané verze), redundantní Confiteor (poprve v kalvínsky "upovídané" vstupní modlitbě, podruhé při otázkách před Večeří Páně, formulovaných navíc v množném čísle), zvláštnosti zařazení zpívaného "Amen" po pozdravu pokoje (i zde existují tematické písně), ale to nechávám na zvážení protagonistů. Domnívám se totiž, že tyto "šťouralské" připomínky nic nemění na faktu, že se celkově na martinskou "půlnoční" dá nahlížet jako na průkopnický a záslužný počin.



Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
20. květen 2019
pondělí po 5. neděli velikonoční
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Květen >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    
Nadcházející události