Z úst nemluvňátek připravil sis chválu

Amen, Pane smiluj se, Beránku Boží – to jsou zvolání a zpěvy, které si náš tříletý synek rychle osvojil. A také pozvedání rukou při modlitbě, jak to vidí u faráře, první nesmělé pokusy o znamení kříže nebo ticho. Prostě děti nevstupují do modlitby katechezí a výkladem, ale zkušeností a nápodobou. Nejprve ji musí zažít, pak teprve o ní mohou přemýšlet.
K zapojení dětí do bohoslužebného dění není vždy třeba snah o neformálnost, ale úcty k řádu a tradičním formám. Například chvíle ticha, která vytvoří prostor, aby se člověk mohl doopravdy modlit, nejen modlitbu poslouchat. Vždy stejné zakončení modlitby („na věky věků“), na něž mohou lidé (a děti v tom jdou rády příkladem) odpovědět hlasitým Amen. Krátké a jasné formulace. Zpívaná odpověď na přímluvy (např. Kyrie eleison), k níž se shromáždění přidává. A vůbec pevné části bohoslužby (ordinarium) jako Kyrie, Gloria, Sanctus, Agnus Dei, které dětem uvíznou v uších a budou si je nejspíš občas prozpěvovat i mimo bohoslužby.

Rodiče také mohou své děti učit gestům modlitby. Protože to nebývá abstraktní význam slov, ale právě tělesné postoje, do nichž děti vkládají své první osobní modlitby – sepjaté ruce, skloněná hlava, pozdvižené dlaně, pokleknutí…
Důležitým předpokladem pro to, aby se děti dokázaly soustředit na modlitbu při bohoslužbách, je jistě i jejich zkušenost s modlitbou v rodině – před jídlem či před spaním.

Pak už je cesta otevřená k postupnému vysvětlování, že v bohoslužbách se setkáváme s několika druhy modliteb – především vstupní, přímluvnou a eucharistickou. Každá má svůj zvláštní význam a také své místo v rámci celku. Z tohoto celku je také třeba při uvádění dětí do bohoslužebného života vyjít. Co je vlastně bohoslužba? Dětem bude srozumitelný biblický obraz rozhovoru, setkání (učedníci na cestě do Emauz) nebo slavnosti (podobenství o hostině). Hostitelem v případě bohoslužby není sbor ani farář, ale Kristus, který je uprostřed těch, kdo se sejdou v jeho jménu. Proto se hned na začátku chceme pozdravit a setkat s ním. Vstupní modlitba vyjadřuje to, s čím na bohoslužby přicházíme, ale především chválu Boha a prosbu o jeho přítomnost mezi námi.
Když jsme pak slyšeli radostnou zprávu, vnímáme víc, kolik neradostných věcí je kolem nás. Proto se přimlouváme za celou církev, celý svět a všechny potřebné.
Eucharistická modlitba, velká děkovná modlitba před večeří Páně, vychází z Ježíšova slavení Poslední večeře s učedníky. To začíná tím, že „vzdal díky“. Máme-li „konat na jeho památku“, máme slavit jeho hod jako díkůvzdání. Děkujeme přitom nejen za dary stvoření a dobrých věcí v našem životě, ale především za dar nejvzácnější – za Ježíše Krista.

Užitečné také může být předem s dětmi probrat, co za by chtěly poděkovat, oč prosit, za koho se přimlouvat. A pak jim na správném místě bohoslužby připomenout, že teď je k tomu čas. A občas také mohou s rodiči nebo farářem děti například pro rodinné bohoslužby zformulovat vlastní modlitby.
 
Psáno pro časopis Český bratr