Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Narození Páně C

Publikováno: čtvrtek, 30. prosinec 2004 @ 01:33:03

Texty:
Iz 9, 2-7
Ź 96
2 Tit 2, 11-14
Lk 2, 1-20

starozákonní čtení Iz 9, 2-7:
Je zvěstováno evangelium o velké události – smíření mezi věrným Bohem a nevěrným (navzdory) lidem. Událost nebude jedna z mnohých, ale přinese radikální změnu v dimenzi lidského bytí. Nic, co patří k tomuto bytí nezůstane ušetřeno změny. Můžeme spíše říci, že tato událost nepřinese pouhou změnu bytí, nýbrž nastolí rovnou jiné, v Boží režii lidské bytí, jemuž nebude konce.

Žalm 96:
Motiv zvěstování a chvalozpěvu. Oslava Boha jako mocného a milosrdného tvůrce pokoje a stvořitele světa. Sláva živému Bohu. Uznání a radostné přitakání jeho svrchovanosti.

epištola 2 Tit 2, 11-14:
Motiv niterného vztahu mezi člověkem a Bohem v Ježíši Kristu

Evangelium Lk 2, 1 – 20:

Soupis lidu nařízený císařem Augustem: je motiv soupisu prostředkem, jak dostat galilejskou rodinu do judského Betléma? Jedná se o midraš, který vypráví o naplnění proroctví, předkládá protiklad mezi Augustem a Kristem, nebo jde o pouhou historickou událost?
Lukáš má zálibu v datování (viz. Lk 3, 1; 1, 5). Jeho datování vždy odkazují na nějakou širší souvislost. V našem případě jde o odkaz na celou „oikumené“. Událost, ke které se již schyluje zasahuje celý svět (myšleno Imperium Romanum). Nejde jen o dílčí událost světových dějin pro jednu část světa. Tak jako je Imperium Romanum univerzálním světem, tak i nastávající událost je univerzálním Božím zásahem. Na pozadí císařského výnosu, dostává andělský výnos o narození spasitele a Pána obzvláštní význam.
Datování má však také své polemické ostří: kritika „politické teologie“ císaře Augusta, která měla zajistit (právě především na východě Římské říše) jeho vladařskou autoritu. Tato jeho „teologie“ je christologicky odhalena a znemožněna.
Zároveň zde může jít také o kritiku zélótské horlivosti, která je vlastně také „politickou teologií“.

4 – 5: Josef se jde zapsat do svého rodiště, do Betléma, s ním i Marie. Lukáš zná zákonné nařízení zapsat se v místě narození. Narativně jej přeznačuje, tak aby se mesiáš narodil v Betlémě. Narození v Betlémě se dostává mimo historickou kontrolovatelnost a prokazatelnost. Betlém (událost v dějinách) stojí v dialektickém vztahu k Nazaretu (historická událost; historicky kontrolovatelná), stejně jako vzkříšení (událost v dějinách, nebo také do či pro dějiny) a ukřižování (historická záležitost). Lukáš nejen zmiňuje Betlém jako Josefovo rodiště, ale také judské pokolení, z něhož pochází. Jde o teologickou konstrukci, navázání na starozákonní proroctví (Mi 5, 1).

6 – 7: Josef a Marie nejsou jen na správném místě, ale jsou „tam“ také v pravý čas. Respektive v „plnosti času“. Ovšem to, co se zde naplňuje není ani biblický, ani liturgický, ani svatý čas, nýbrž pouze přirozený, lidský, ženský životní úsek – Maria začíná rodit. Na rozdíl od pozdější mariologii se zde nemluví o ničem jiném než o zázraku narození dítěte (nebo jinak, Bůh k lidem přichází tak niterně blízko, že přichází na svět tak jako každé jiné dítě).
Výklad slova „katalyma“ neboli hospoda či jak ČEP překládá „místo pod střechou“: znamená všeobecně místo, kde mohl pocestný provizorně přenocovat. Semité různé noclehárny poznali prostřednictvím Řeků, neboť do té doby byl pocestný odkázán (ze zákona) na velmi velkoryse pojaté právo cizince, jemuž nemá být odmítnuta nabídka noclehu. Jednalo se o svatou povinnost poskytování pohostinství. Že by Lukáš myslel na vlastní Josefův dům nebo jeho rodiny v Betlémě je velmi málo pravděpodobné. Nedostatek místa se netýkal jenom čerstvě na svět narozeného dítěte, ale celé rodiny, jak z textu jasně vyplývá.

pastýři:

8: Je trochu záhadou jak rozumět pastýřům. V bibli mají pastýři obecně pozitivní ocenění. Izrael si sám sobě rozuměl, na rozdíl od svých sousedů, kteří buď obývali města nebo žili zemědělským způsobem, jako pastýřům. Toliko k verši 8, který tak trochu banálním způsobem líčí všední činnost obyčejných pastýřů; proto banálním, aby se tak nakonec tato scenérie stala místem zjevení Boží slávy a zvěstování radostné zprávy, ale takový už je Lukáš.

9-10: Živoucí jednání Boží v pojetí Lukáše získává sakramentální jednotu res a verba. Události se dostává jejího výkladu. Veršem 9 se začíná vyprávěním o andělském zjevení; tj. Bůh sám začíná svůj lid zpravovat.
Zjevení či příchod anděla je charakteristický jeho náhlostí; je „hned tu“. S tím je spojen mimořádný motiv: Boží sláva se rozzařuje kolem pastýřů. Hraje se zde s protikladem světla a tmy (viz Iz 9, 1). Je zvláštní, že Boží sláva se nerozzařuje kolem děťátka Ježíše v jeslích v Betlémě, ale kolem andělů a pastýřů. Tedy nikoli dějiny jako takové ( a s nimi nebo právě v nich Ježíš jako malé, právě narozené dítě v chlévě), nýbrž samo Slovo Boží vyzařuje a má svoji záři. Ovšem to, co se zde děje má své směřování: je to to lidské, smrtelné, je to jeho kříž. Crescendo „slávy Boží“ odkazuje na eschatologický význam nynějšího dění na rozdíl od Starého zákona.
Symetricky k tomu přistupuje lidská bázeň. Verš 9 je vlastně jednou velkou scénou, která je jakousi předjímkou andělského chóru veršů 13-14.
Anděl naplňuje své poslání, jeho zvěst navazuje stylově na bázeň, kterou vyvolalo zjevení. Stejně jak na mnoha místech Starého zákona Boží posel spojuje svou zvěst s výzvou k odvaze, s povzbuzením. Tento motiv je ještě zvýrazněn protikladem „velké bázně“ a „velké radosti“ (v. 10).

v. 11: stejně jak pastýři tak i čtenář získává christologické vysvětlení: dnes se „vám“ narodil spasitel. Slovíčko „dnes“můžeme chápat v dvojí rovině: jako minulostní naplnění a zároveň jako součastnou aktualitu. Jestliže působí Bůh, pak je třeba slyšet jeho hlas. Nelze přeceňovat či upřednostňovat minulostní či neustále přítomnostní rozměr onoho „dnes“. Je nutné obojí zdůrazňovat. Jde jak o minulost, neboť dějiny spásy jsou jak dějiny, ale tato minulost pro nás má a může pro nás zůstat přítomností.
Neobvyklé je spojení „Christos Kyrios“. Starozákonní titulatura zná pouze „Christos Kyriou“. Lukáš chce zároveň vedle spásné funkce také potrhnout Ježíšovo panství. Pro žida byl titul „christos“ v kontextu Betléma jednoznačný, naprosto srozumitelný, pro Řeka však titul „kyrios“ měl naprosto jiný význam. Titul „Christos Kyrios“ s nejvyšší pravděpodobností pochází s helénského křesťanství.

12: Nyní přichází další část. Po hlavní zvěsti přichází nabídka nevyžádaného znamení. To co je na tomto znamení nejvíce nápadné až zarážející je jeho naprostá podobnost s res: Ježíš je znamení christologie. Ježíš jako děťátko v plenkách zabalené a v žlabu pro dobytek poležené je znamením Ježíše jako spasitele, Krista a Pána. Zřídka kdy jsou v bibli signum a res tak blízko sebe. Zřídka či spíše nikdy! se člověk a Bůh tak nepřiblížili.
Stejně tak dobře může toto znamení symbolizovat Ježíšovo ponížení, snížení.Konečně je toto znamení příležitostí vidět Boha při díle.

13-14: Náhle se podílejí pastýři na nebeské liturgii, neboť hned a náhle tu byl nebeský zástup a chválí Boha a pastýři jsou u toho. Vyprávění propůjčuje jak andělu tak zástupům různou funkci: andělu charakter zjevení, druhým liturgický komentář a chorus. To co andělský zástup zpívá situuje verše 10-12 do rámce Boží smlouvy s lidem. Jde o uznání distance mezi stvořitelem a stvořením. Tato distanc je zde vyjádřena protikladem nebe a země a liturgickým vzýváním Boha ze strany nebeských zástupů (výšiny) a skrze věřící (dole). Pro Lukáše znamená znát Boha chválit Boha a modlit se k němu.
Bůh nechává proudit svou svatost vůči člověku. Pokoj, který slávu Boží provází, je stav člověka, který Bůh žádá a zakládá. Je to zároveň stav člověk uprostřed smlouvy s Bohem, uprostřed vztahu k Bohu a Boha k člověku. Tento pokoj je nyní nastolen narozením mesiáše v Betlémě, s touto betlémskou událostí jsou spojeny jakékoli pokusy ze strany člověka budovat a udržovat onen pokoj. Ovšem obojí nelze identifikovat. Boží, darovaný pokoj je základem, silou, počátkem a koncem jediného pokoje.
co s problémem textové nejasnosti řeckého „en anthrópois eudokias“. Některé byzantské rukopisy a verze církevních otců čtou „en anthrópois eudokia“, předpokládají tak trojdílnost chvalozpěvu. Původnější však je „…eudokias“ Jse o gen. sg. od „eudokia“ tedy radost, zalíbení, mít v někom zalíbení …. Lze tedy přeložit „… mezi lidmi radosti, zalíbení“ Otázkou je odkud radost, zalíbení? Kdo je autorem, původcem? Pozdní antika s přispěním nejasného latinský překlad „… hominibus bonae voluntatis“ velmi rychle sklouzla k moralizmu: jde o lidi dobré vůle, tedy o ty dobré a slušné křesťany, řeklo by se dnes. Boží pokoj platí jen těm dobrým a slušným lidem. Ovšem Lukáš zná pojem „eudokia“ jen jako Boží spásnou vůli. Jde o zalíbení Boží, o jeho akt. Eudokia podstatně označuje akt vůle, Boží vůle, jako predestinační akt Boží přízně vůči lidem, nikterak nepodmíněným, ovšem nepostradatelným pro naši spásu. Text lze přeložit: „…pokoj na zemi mezi lidmi, jimž se dostalo daru Božího zalíbení (a jeho přivlastnění)“; ČEP se velmi blíží tomuto výkladu.
„Eudokia“ tak získává dále charakter vztahu. Možná proto v řeckém originále chybí osobní zájmeno „autou“. Boží eudokia uvádí lidskou eudokia do pohybu a netrpělivě na ni očekává. Nejde zde o dogmatický synergismus, ale vzájemné uznaní a lásku.

v. 15-20: Nejdůležitější na celém oddílu 1-20 je andělská zvěst, vyprávění o pastýřích, jak jdou do Betléma má menší význam. Verše 15-20 tvoří také jakýsi přechod, i slovní zásoba je jaksi skoupá na bohatost, vše se odehrává jaksi ve spěchu, nejenom kvůli významu této události, ale proto, že nejde jen o první hodiny Ježíšova života, ale také o to, co bude nyní následovat. Vyprávění o pastýřích chápejme jako pozvání k evangeliu o Ježíši.
Řeč pastýřů zní velmi lukášovsky, tj. biblicky. Zvěst andělů přichází od Boha a odhaluje spásně dějinnou zprávu. Slovo Boží je doprovázeno či spíše oděno do Božího činu, takže Slovo Boží slyšet (vv. 17-18) znamená také Slovo Boží vidět (v. 15).
Svůj teologický význam v tomto oddíle nachází také křesťanské kázání, zvěstování ilustrované na pastýřích v Betlémě. Slovo má sílu události spásy, vždyť nejde jen o obyčejný akt jazykové mezilidské komunikace. V této souvislosti není také nepřirozené, že pastýři propukají v chvalozpěv, který přebírají od andělů, neboť i oni jako andělé se stali svědky a zvěstovateli Boží spásné události v dějinách.
Maria (v. 19) zde stojí v jistém protikladu k pastýřům. Její chování a postoj jsou zde líčeny nanejvýš pozitivně, tedy vše „zachovávat a rozvažovat“. V jejím případě nejde o žádné melancholické vzpomínání na minulé. Nelze jen „ono slovo“ přijmout. Nikoli. Maria zde stojí jako předobraz věřícího, který nemůže jen sentimentálně vzpomínat, ale musí také rozumět a správně vykládat obsahy víry. Ovšem, abychom se nemýlili: „zachovávat a rozvažovat“ nemá co do činění s nějakými přesnými a tak jedině správnými logickými operacemi a intelektuálním výkladem. Tato interpretace se neodehrává v Mariině mysli, ale jak čteme, v jejím srdci.

Shrnutí:

- vánoční příběh pasuje do Lukášovu teologickému programu. V Ježíši se uskutečňuje Boží spásné dílo.

- typický je také protiklad svatosti a ponížení. Zástupy andělů obklopují narození v chudobě. Stejně jako Ježíšův konec života, tak i jeho narození stojí ve stínu kříže a světla vzkříšení. Už toto dítě na sobě nese dvojakost: nynější chudobu a potenciální budoucnost.

-Ve vánočním příběhu se setkávají Bůh a člověk. Nejde zde o žádné mystické sjednocení, ale děje se to dějinně, zcela v duchu Lukášovy teologie.

- kritika císařského nároku a náboženského fanatismu.

- postoj pastýřů a Marie není žádná slepá poslušnost, ale aktivní víra.

- Maria není v textu líčena ani jako spoluautorka spásy , ani jako příklad pokorné ženy, ale jako typus víry vedle Abrahama a jiných. Její víra je aktivní v dvojím smyslu: rozumí a prožívá to, čemu uvěřila.

-ds-


He Qi: Narození

Starokatolická kolekta:

Otče plný slitování,
tvé slovo se stalo tělem
a přineslo nám tvé světlo.
Pomoz nám, abychom toto světlo dávali dál.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.

nebo

Bože,
ty jsi nás lidi zázračně stvořil k svému obrazu
a ještě zázračněji jsi nás obnovil.
Dej nám podíl na božství svého Syna,
který se stal člověkem, jako jsme my.
Prosíme tě o to,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.


17. listopad 2019
22. neděle po Trojici
Dominica XXIII. post Pentecosten
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Listopad >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející události