Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

3. neděle adventní A

Autor: Daniel Heller
Publikováno: neděle, 30. leden 2005 @ 00:58:21

Zkusme přijmout Ježíše takového, jaký je - jeho lásku i jeho soud. Jeho bezmocnost (jak byl a je zneuznaný, odmítaný a zavržený) i jeho vítězství, které slavíme každou neděli.

Texty: Iz 35,1-10; Ž 146,5-10; Jk 5,7-10; Mt 11,2-11

Iz 35. 1-10

V obrazu rozkvetlé pustiny (v1) stojí za to představit si a udržet onen kontrast pouště a plné vegetace, paradox nemožné možnosti, živelný růst bez lidského zásahu. Povzbuzení připomínající Iz 42,3 je orámováno dvěma zaslíbeními. Obraz proměny krajiny je snad metaforou ještě větší proměny člověka. Vnější uzdravení (vv 5-6) je projevem ještě hlubšího vnitřního osvobození. Ve v10 se ozývá motiv vykoupení z otroctví.



Ž 146,5-10

Žalm rozjímá témata ostatních textů a připravuje ke slyšení evangelia - rozeznívá eschatologickou strunu (vv 3-4.10) a otevírá nás pro obraz Boha (potažmo Mesiáše), který se především ujímá člověka a mění jeho úděl (sociální aspekt záchrany). Jak se s tím setkáme i v jiných žalmech, žalmista vyznává jako skutečnost něco, co ještě není vidět a nebo jen někdy – my tomu říkáme prézentní eschatologie. Žalmista je tedy někdo, kdo dokáže vidět za viditelnou skutečnost, pod povrch naší lidské skutečnosti. Nebo zažil to, co posiluje i naši víru: okamžiky, kdy probleskuje plnost Božího království: blesk na chvíli osvítí krajinu (která je jinak zcela ve tmě) tak, že na zlomek vteřiny je vidět všechno a zřetelně – jako za denního světla. (Může jít o chvíle v životě, kdy poznáváme, že „to je ono“ (to, co jsme hledali, za čím jdeme, kam směřujeme, o co se vlastně opíráme), kdy nám dojde smysl určitých věcí nebo se nám přerovná žebříček hodnot.



Jk 5,7-10

Jedno z nejkratších biblických podobenství zaujme přirozeností svého obrazu – rolník ví, že déšť přijde, tak jako přišel i v minulých letech. Rolník je v klidu a čeká, čeká beze strachu.

Ovocem rolníkovy trpělivosti je úroda, kterou sklidí (nečekejme nějaké odměny při Kristově příchodu). Rolník je člověk spjatý se zemí a ví, že jeho úroda nezávisí jen na jeho práci.

Otázkou je, nakolik tyto Jakubovy výzvy patří do kontextu nespravedlnosti a utiskování ze strany bohatých, a nakolik to jsou „jen“ závěrečné výzvy (v závěru přijde často to nejdůležitější) – odstavec pak pokračuje na notě vytrvalosti a ve smyslu, že všechny problémy vyřeší právě modlitba a vytrvalost (což je klíčové slovo i v začátku Jakubova listu). Nejde však jen o obecné napomenutí: „Nestěžujte si jeden na druhého!“ je zcela konkrétní výzva, která může mít významný dopad na lidské soužití.



Mt 11,2-11


Matouš se snaží prokázat souvislost celého Ježíšova příběhu se starozákonními předpověďmi. Advent nám může pomoci vnímat Ježíšův příchod jako zasazený hluboko do Božích plánů s Izraelem a se světem, lépe pochopit význam jeho mesiášství a ve víře a pokání (proměně smýšlení) vstoupit do nového věku.

K postavě Jana Křtitele:

  • ztělesňuje očekávání starozákonní církve na příchod Mesiáše, který nastolí nový věk

  • opakuje slova proroka Izaiáše: Odstraňte překážky z cesty k Bohu. Změňte svůj život, protože Boží království je blízko.

  • Jan byl vlastně poslední prorok, na hranici SZ a NZ

  • „více než prorok“: „Jan nebyl jen prorok, nýbrž angelos – posel krále, avšak ne takového, který zůstává kdesi daleko na svém trůnu a do odlehlých končin pouze posílá svého posla.“ – Ježíš jako Král přichází v těsném závěsu, vlastně současně. Janova převaha není v mimořádnosti či v odvaze, tím víc je samo Boží království: Jan sahá na kliku otevírajících se dveří, jimiž Boží království již vchází.

  • menší než nejmenší v Božím království? Chrysostomos i jiní vykládají: Ten Nejmenší je Ježíš – došel ještě menšího uznání než Jan, ve skutečnosti je však větší. Jiný výklad: Ježíšovi učedníci, kteří pochopili/přijali Ježíše (resp. přešli od Jana Křtitele k Ježíšovi), jsou malými v Božím království, ale přijetím Ježíše se stávají většími než Jan Křtitel.


Přicházející nový věk:

  • Hladina mesiášského očekávání byla tehdy vysoká (podobně jako třeba v době husitství): S Mesiášem přijde Boží království, náprava všech věcí bude zřejmá. (Všeobecné očekávání spočívalo především v tom, že Mesiáš udělá něco s okupací země Římany.)

  • Příchodem Ježíše však nedošlo k žádnému viditelnému zlomu, k ničemu mimořádnému. (Ten očekával i Jan Křtitel – ten však sedí ve vězení krále Heroda, který dál svévolně vládne! – Proto mají mnohé rukopisy „Jan slyšel ve vězení o činech Ježíšových“)

  • Jak dnes interpretovat, že nový věk (jehož plnost nastane na konci časů), je již zde, že v Ježíši přišel? Lidi okolo Ježíše viděli, cítili a chápali, že Ježíš skutečně přináší něco, co tu předtím nebylo. Jak je to s námi? Stává se pro nás budoucí věk přítomností?

  • Co to znamená vstoupit do nového věku? (různé metafory apoštola Pavla…)


Víra Jana Křtitele je ve svém zápase s pochybnostmi (stejně jako naše víra) odkázána na zvěstování poslů, kteří viděli a slyšeli. Stejným směrem ukazuje Ježíšovo Jděte ke všem národům… (28,19)


Ježíšova odpověď je volnou kompozicí starozákonních citátů (Iz 35,5 61,1 aj.), přičemž přidává typické prorocké zázraky – uzdravení malomocných a vzkříšení mrtvých (sr 1Kr 17,17-24 2Kr 4,18-37).


Na konec uvádí Ježíš kázání evangelia (na konec se často zmiňuje to nejdůležitější) – to největší, co Ježíš přináší, je zvěstování radosti chudým – anávím, nejdůležitější je asi jejich situace (jsou odkázáni jen na Boží pomoc) a životní postoj (všechno očekávají od Boha).


Gradace je zřejmá. Přitom pro nás dnes platí, že z evangelia pramení všechno ostatní. (Mj se to splnilo i na Ježíši - díky němu víme o vzkříšení - právě ta zpráva o vzkříšení, to, že se s ním učedníci znovu setkali, tahle nová a převratná zkušenosti lidí kolem Ježíše, totiž že on stále žije, ta způsobila, že vznikla křesťanská církev.)

Evangelium (dobrá zpráva, která uzdravuje, která dělá divy) a jeho zvěstování je zde v centru.


Blaze tomu, pro koho nejsem skandál. Ježíše lze přijmout pokornou vírou, která se umí zastavit a sklonit před tajemstvím.


Ježíš zval do Božího království ještě jinak, než Jan Křtitel. Nechtěl, aby z něj lidi měli strach, ale aby po něm toužili. Aby vnímali Boží blízkost a měli z ní radost - a aby se z té touhy a z té radosti chtěli změnit. Protože do toho království lásky bude moci vejít jen to, co se lásce nepříčí.


Některé perikopální řady čtou až k verši 15. nebo až do v. 19.

Království nebeské sice nemůže utrpět násilí, jeho destrukce není člověk schopen, ale trpí tím, že po něm násilníci sahají. Tak vnímám jakoukoli snahu o regulaci Boží milosti – i ze strany církve.


Věta: Chcete-li to přijmout… je asi klíčová – nejen ve vztahu Ježíše k Janu Křtiteli: Ježíš nepřesvědčuje o tom, že je Mesiáš. Každý si to může na vlastní kůži vyzkoušet – zažít (záblesky přicházejícího Božího království); nemůže nám zkušenost vysvobození či uzdravení, nebo i „pouhá“ zkušenost hlásání evangelia v církvi (a s tím snad i zkušenost pravého společenství) stačit, abychom uvěřili/poznali, že v Ježíši to Boží království přišlo?


Vv 17-19: Ježíš sice blahoslavil děti, ale tam šlo o prostotu a upřímnost a schopnost přijímat dar. My, dospělí umíme chladně přemýšlet, nejen jak na něco nebo na někoho vyzrát, ale když na to přijde, také jak shodit někoho, kdo se nám nelíbí. (Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde.) Invektivy proti Janu Křtiteli (posedlý) a Ježíši (žráč a pijan vína) nejsou žádné rozumné argumenty, ale lidská zloba.



Homiletické podněty:


- Co to je pokání?

- Lidi něco nemůžou pochopit - tak to tak není... A nebo se rozčilují a říkají: „Jak to?! Jak je to možné?! Vždyť takový Bůh nemůže být!“ Proto Ježíš říká: Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží, nepohoršuje.

- Patří Ježíš do našeho, často absurdního světa, který je někdy jako panoptikum? Ano, Ježíš sem chce patřit. Bůh se stal se člověkem, ale tím jeho ponížení neskončilo. Ono je i v tom, že na sebe vzal tu absurditu...

- Jak se vyrovnat s tím, že Ježíš je stále pro tolik lidí bezvýznamný, s tím, že jeho církev je taková, jaká je (že je v ní spousta člověčiny, že je to samý skandál)?!

- Moudrost je ospravedlněna svými skutky - nemusíme být boží advokáti, jeho moudrost se ospravedlňuje sama. Lidé to jednou poznají.

- Nakolik je naše trpělivost trpění (utrpení), kolik je v ní radosti a těšení se?

- Očekáváme ještě vůbec něco/něco dobrého? Jiného, než co známe (a o čem jsme přesvědčeni)?

- Je Ježíš Mesiáš? To je otázka, se kterou zápasili lidé ve všech dobách, i věřící lidé. Jan Křtitel byl člověk odevzdaný. Celou dobu předtím o Ježíši mluvil, ukazoval k němu, ale když byl ve vězení, šlo mu o život, pochyboval, jestli ten, o kterém jsem celou dobu předtím svědčil, je opravdu Mesiáš (vždyť On má vysvobodit svůj lid – a já tady sedím ve vězení) – I ten člověk, který je Ježíši nejoddanější, se může ocitnout v krizi víry.



z modlitby s vyznáním vin:

Vyznáváme Ti, Pane, že bychom Tě rádi viděli jinak, než opravdu jsi, a že si i druhé lidi často chceme předělat ke svému obrazu, aby dělali to, co chceme my. Vyznáváme, že kvůli našemu sobectví se nám Tvé království ztrácí z očí, a my nepoznáváme znamení jeho přítomnosti.



21. červenec 2019
5. neděle po Trojici
Dominica VI. post Pentecosten
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        
Nadcházející události