Když jsem byl žáčkem, vtloukali nám ve škole do hlavy, že lidské dějiny jsou dějinami boje dvou tříd – vykořisťovatelů a vykořisťovaných – a tento boj bude pokračovat tak dlouho, dokud se k moci nedostanou bratrské třídy dělníků a rolníků a společně spolu nevybudují komunistický ráj. Náš stát prý tehdy už měl k takovému budování našlápnuto; prý jsme žili ve světě, kde „zítra znamenalo již včera“ a každý „byl oceňován podle svých schopností a dostával podle svých potřeb“. Vzdor tomu bylo už ve škole vidět, kdo má rodiče na té správné (nebo přímo v té správné) straně a kdo mezi rovnými patřil k těm, co si byli rovnější. Pak přišla revoluce a mírná obměna starých hesel: „šanci schopným – jistotu všem“, z čehož se nakonec vyklubala šance pro všeho schopné a obecná nejistota těch ostatních. Jediné co spolehlivě přetrvalo, byl pocit pohledu na zadní světla ujíždějícího vlaku, v jehož vagónech se vezou ti úspěšnější. A spolu s tím i podezření, že určitá část lidstva takové pocity sdílela co svět světem stojí a pravděpodobně bude sdílet, dokud dějiny jednou neskončí.
Na první pohled by se zdálo, že o dvou třídách – tedy o těch, co se mají špatně, a těch, co se mají dobře – se mluví i v dnešním evangeliu. Tak jako Mojžíš sestoupil z hory Sinai, aby dal Izraeli Boží zákon, sestupuje z hory i Ježíš, aby učil lidi nové spravedlnosti království Božího. Mezi jeho posluchači je kde kdo, apoštolové, další učedníci, Židé z Jeruzaléma a okolí, ale i pohané z fénického Týru a Sidonu, některé zajímá jeho učení, jiní mají poněkud prozaičtější cíl – prý když si sáhnou, budou uzdraveni, nemoc nebo zlý duch uteče, tak není divu, že si chce sáhnout každý.
„Blahoslavení chudí...“, zaznívají první slova radostné zvěsti z Ježíšových úst. V ekumenickém překladu, pravda, čteme „blaze chudým“ a v překladu prof. Žilky dokonce „blažení chudí“, nicméně chudoba, hlad a pláč jaksi nesouzní s tím, když někomu říkáme „žij blaze“, natož s představou nějaké blaženosti. A tak raději zůstaňme u kralického „blahoslavení“ -- nejlépe vyjadřuje skutečnost, že se nejedná o lidský pocit, nýbrž o Boží vidění daného člověka, a o Boží zaslíbení a požehnání tomu, kdo se nachází v dané lidské situaci.
„Chudý“ v biblickém slova smyslu není ten, jehož obrat v peněžence nebo na bankovním účtu se pohybuje pod hranicí nějakého životního minima. Ježíš vidí „chudého“ spíše jako toho, který jde „ke dnu“ po stránce společenské, sociální než po ekonomické – chudoba znamenala společenskou bezvýznamnost a politickou bezmocnost, znamenala být snadným terčem diskriminace, ponižování a opovrhování všeho druhu, bez možnosti zastání – typickými zástupci takto chudých byli přísloveční sirotci a vdovy. Takto pojatá chudoba může být spojena s finanční tísní, ale také nutně nemusí: například jakobínský diktátor Maximilián Robespierre, před jehož mocí se třásla celá revoluční Francie, po sobě nezanechal téměř žádný majetek – a na druhé straně někteří celníci, nevěstky a jiní lidé na okraji, se kterými se Ježíš stýkal, na tom mohli být po finanční stránce do určité míry lépe než mnozí farizeové a zákoníci.
Ježíšovo poselství bychom tedy mohli volně přeložit: „Vy, které ostatní odvrhli a nechali přepadnout přes okraj, vy, kteří už sami sobě nemůžete nebo neumíte pomoci, právě o vás má Bůh zájem a žehná vám“ -- hlad a smutek, tedy fyzické a duševní strádání, už jen dokreslují situaci, ve které už je jedinou nadějí jen Bůh.
Ve svědectví sv. Lukáše má každé Ježíšovo blahoslavenství svůj stín, svůj převrácený zrcadlový obraz. Čtveré „běda!“, tedy výraz užívaný proroky pro ohlašování Božího soudu, zaznívá na adresu bohatých, nasycených, vysmátých a úspěšných. „Bohatství“ není opět v Bibli chápáno jako prosté vlastnictví určitého množství majetku či peněz, jako spíš určité závěry, ke kterým může některé lidi taková situace vést – iluze o tom, že mám vše ve svých rukou, že mám vše jisté a stačím si sám. Že mám druhé v hrsti a mohu se dívat zpatra na ty, kdo takovou „kliku“ neměli. Ježíš často hovoří o takovém postoji v evangeliu – v podobenství o bohatém muži a stodolách nechá boháče promlouvat k sobě samému: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Ježíš boháčovu sebejistotu okomentoval: i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní. Nebo jiný příklad, který se týká iluze nikoliv o hmotných, nýbrž o duchovních jistotách – ve Zjevení Janově vzkazuje Ježíš církvi v Laodiceji: Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. A pro ty, jež se stali úspěšnými na úkor druhých slovo od sv. apoštola Jakuba: boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí … Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů. Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se - pro den porážky!
Zamýšlíme-li se nad otázkou kdo je blahoslavený a kdo bude bědovat, můžeme zjistit, že konečným důvodem je naše volba jedné ze dvou cest, po které se vydáme, jeden ze základů na kterém postavíme naději – zda jí složíme v Bohu, nebo zda budeme spoléhat na lidské síly a na lidskou moudrost. Prorok Jeremiáš to vyjadřuje ostrými slovy: Proklet buď, kdo doufá v člověka, kdo se opírá o pouhé tělo a odvrací se od Hospodina. Takový jedinec je přirovnán k jalovci v poušti, k vegetování v neobyvatelné vyprahlé krajině; žalmista jej označuje za svévolníka a zobrazuje jej jako plevu hnanou větrem. Je jedno, zda to „tělo“, o které se opírá, je on sám nebo jakákoliv jiná lidská bytost. Na druhé straně toho, kdo doufá v Boha, oba starozákonní autoři svorně přirovnávají ke stromu rostoucímu u tekoucí vody, stromu který vydává plody a přetrvá žár ohně. Ano, takový člověk je blahoslavený nebo požehnaný. Lépe je utíkat se k Hospodinu, než důvěřovat v člověka, než důvěřovat v mocné, můžeme slyšet z jiného žalmu.
Ježíš toto měřítko vztahuje na sebe samotného. Vě čtvrtém Lukášově blahoslavenství žehná těm, kdo jsou pro jméno Syna člověka proklínáni a vylučováni ze „slušné“ společnosti a běduje nad těmi, kdo podobně jako falešní proroci usilují o to zalíbit se lidem a tak říkají, co chce jejich okolí slyšet. Také apoštol Pavel staví do protikladu nový život od Boha založený na jistotě Kristova vzkříšení proti sebelépe a seberozumněji znějícím lidským naukám, které v posledku dávají naději jen pro tento život a činí nás „nejubožejšími z lidí“.
V praktickém životě se samozřejmě bez určité důvěry a pomoci ze strany druhých lidí neobejdeme, jakožto lidé jsme byli stvořeni „v množném čísle“ a naše plná existence je možná jen ve vztahu k druhým. Jde však o to, komu budeme svěřovat život svůj a osud světa v posledku, kdo se stane naší konečnou nadějí. A tou nejsme my sami, ani mocní a moudří, ani nadnárodní organizace, pakty nebo supervelmoci, ale Ten, jemuž se zalíbilo spasit svět bláznovskou zvěstí o Kristově kříži a vzkříšení z mrtvých.
Amen