Napřimte se a zvedněte hlavy

Autor:
Vytvořeno:

1. neděle adventní C (Lk 21:25-36)

Tak tu máme po roce zase advent. Čtyři týdny časového prostoru, které tu před námi leží a čekají, čím je naplníme. Čtyři týdny (anebo letos vlastně jen tři!) než vidlička napíchne sousto kapra v „trojobalu“, než od stromečku zazní cinkot tajemného zvonku, než se děti s hurónským řevem vrhnou na dárky, než si my dospělí potřepeme pravicí se slovy „šťastný a veselý“.

Spotřebitelský a zábavní průmysl ví, jak tento čas naplnit. Kapr v trojobalu, pyramidy dárků, cukroví a rekvizity „sváteční pohody“ -- to nespadne jen tak z nebe. Advent je přece (jak všichni víme) přípravou na Vánoce! A tak k jeho současnému koloritu neodmyslitelně patří úklidový maratón nebo šílenství v obchodních domech; a abychom nasáli tu pravou „atmosféru“, vítají nás nevkusně přeplácané výlohy a nevkusně upravené koledy s vřeštěním estrádního orchestru. A tak, když už přijde Štědrý večer, vlastně ani nepozorujeme příliš velký rozdíl – snad kromě toho, že všude už je zavřeno a my jsme konečně doma.

Také v církvi je Advent přípravou na Vánoce. Do zvěstí o tom, co vše předcházelo, než se v betlémském chlívku narodil malý židovský klučina s poněkud nevšedním původem, zaznívají i jiné texty – mohli bychom říci spíše z opačného konce evangelia. Tyto texty také mluví o adventu, tedy o příchodu – ne však chudého dítěte do jeslí, nýbrž Syna člověka v oblaku s velkou mocí a slávou.

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách. Člověk si matně vybaví slova Janova Zjevení: „Slunce zčernalo jako žíněný pytel a měsíc úplně zkrvavěl. A nebeské hvězdy spadly na zem, a nebe zmizelo, jako když se svinuje svitek.“ (Zj 6:12-13). Lidé se budou bát, budou doslova umírat strachem. Pěknou budoucnost nám tady maluješ, Bože. Jako by nestačily ty hrůzy, které denně slyšíme ve zprávách nebo občas i vidíme kolem sebe.

Až to začně..., až uvidíte, že se to děje... V knihovnách některých lidí straší různí Nostradamové, proroctví slepých mládenců, nebo dokonce různá zjevení, vidění a poselství vkládaná do úst různým svatým, Marii, či dokonce samotnému Kristu. To či ono znamení je spojováno s tím či oným přírodním úkazem, podobně jako Antikrist bývá spojován s tou či onou historickou postavou.

Ježíš však po nás nechce, abychom zmírali strachem nebo spekulovali o znameních, abychom jitřili svoji mysl barvitými vizemi a symbolickou řečí proroků. Do našich řad je určeno Pánovo slovo: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Je jisté, že kolem nás budou vždy nějaké situace, kdy se budou lidé bát, nebo kdy budou i umírat strachem. Je jisté, že Pán jednou přijde. Co se po nás žádá je to, abychom ve všech situacích, kdy kolem nás všechno padá, věděli, že Pán je blízko. V centru naší pozornosti nemají být budoucí děje, nýbrž Bůh, který je sám naší budoucností.

Ježíšovu zvěst tedy nemáme brát jako nějaké jasnovidectví, jako předpověď budoucích událostí, které nelze ovlivnit. Máme tam zcela praktický návod jak se chovat. Nemáme být zalezlí a pasivní ani ze strachu, ale ani z bezstarostné pohodlnosti. Dejte si pozor! Bděte a modlete se! Někdy mne napadá, že Ježíšova varování z tohoto oddílu (aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí) jsou příhodná pro tuto dobu, ukázkami jak nemá vypadat Advent (starosti o živobytí, pozemské starosti), Vánoce (obžerství) a Nový rok (opilství).

Určitou část budoucnosti máme v rukou my sami. To dobře vidíme na Starém zákoně, ze kterého bylo první čtení. Naše politické dějiny se budou ubírat podle toho, jak se budeme chovat. Hospodin řekl zcela jasně králi Šalamounovi: Tvá dynastie bude trvat navěky, budeš-li chodit přede mnou v bezúhonnosti srdce a přímosti -- Jestliže se ode mne odvrátíte vy a vaši synové, […] vyhladím Izraele z povrchu země a budepředmětem výsměchu mezi všemi národy (1Kr 9:4.6.7). Nápodobně i králi Sedechiášovi ústy proroka Jeremiáše: když budeš rozumný a vzdáš se Babyloňanům, nebude Jeruzalém vypálen. Prorok tu nestojí jako věštec z koule, karet nebo ssedliny po kafi. Katastrofy, které Izrael potkaly, nebyly dílem neúprosného a neměnného Osudu, nebyly podrazem od Pána Boha, který přece sliboval, že Davidovi nebude vyhlazen následník na trůnu. Byly zcela jednoduše důsledkem lidské svévole a spoléhání na vlastní síly, na vlastní odhad situace. Prorok je tu spíše něco jako „svatý prognostik“, jako ten kdo vidí přítomnou situaci Božíma očima, vidí konce lidského rozhodování. Ale zodpovědnost za rozhodnutí leží na každém z nás.

Celek budoucnosti má ale ve svých rukou Bůh. Bez ohledu na to, jestli v něj věříme nebo ne – den Páně přijde na všechny kdo přebývají na zemi. V Jeremiášově proroctví je znovu ohlášen starý prorocký obraz proutku z pařezu, výhonku, který s překvapením vyraší tam, kde už to normální cestou dál nejde. Znovu je ohlášen král jménem „Hospodin – naše spravedlnost“, ačkoliv naděje vkládané do konkrétních izraelských králu zklamaly. My jako křesťané věříme, že Jeremiášovo proroctví můžeme spojit s dějinným lidským příběhem Ježíše Krista, který by ale nedával smysl bez víry, že tentýž Kristus stojí také na konci dějin. Smrt Páně zvěstujeme, dokud on nepřijde – mezi těmito dějinnými póly se pohybuje naše existence jako jednotlivých křesťanů i jako celé církve. Snad jsme to my, komu jsou určena tajemná slova Pánova: nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane. Každopádně máme žít tak, jakoby tomu tak bylo. Ale možná to budeme my, o kom apoštol Pavel mluví, když píše, že Pán Ježíš přijde se svými svatými.

Od nepaměti je vstupním zpěvem první adventní neděle začátek 25. žalmu: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben [...] nebude zahanben [nikdo], kdo skládá naději v tebe. To je velmi krásná modlitba, plná důvěry a naděje. K tobě pozvedám svou duši – nesouzní to se slovy: napřimte se a zvedněte hlavy? A verš introitu: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách – co by to mohlo jiného znamenat než naučit se, co po nás chce Bůh? Tedy bdít a modlit se a nemít srdce zatížené tím co od Boha odvádí?

Adventní čas je tedy prostorem, ve kterém se máme naučit „bdít a modlit se“. Bděte a modlete se! To je výzva. Modlete se. Mohli bychom říci, „zůstávejte ve spojení s tím kdo už tu byl a zase přijde.“ Ale je i prostorem naděje, kdy si uvědomujeme, že naše vykoupení je blízko a nikdo, kdo doufá v Hospodina, nebude zahanben.

Maran atha!
Přijď, Pane Ježíši!