Milý Orge / Lukáši (vyber si oslovení Tvému srdci bližší),
díky za projevený názor, i když nesouhlasný. Jistě mi odpustíš, když na něj budu reagovat a tam, kde toho bude po mém soudu potřeba, se pokusím některé věci uvést na pravou míru. Vycházím z toho, že Tvá otázka není pouze řečnická, a tak se tedy pokusím odpovědět „Proč?“
Nechci polemizovat s Tvými pocity a očekáváními – to se dá ostatně dost obtížně, každý z nás je z jiného „duchovního těsta“ a některé věci jsou prostě dost těžko přenositelné a asi považuji za dost hloupé tvrdit, že tento je legitimní a tento ne.
Nicméně naše subjektivní prožívání se leckde stýká s objektivní realitou a k naší smůle se občas obojí plete dohromady, takže snadno podléháme iluzím, že naše osobní přání jsou skutečnost, kterou musí akceptovat každý kolem nás. Situaci nám ještě ztěžuje to, že víra, duchovní život atd. jsou věci, které se každého dotýkají v nejvnitřnější osobní rovině, a přesto jsou zakotveny mimo nás – v dějinách, které se staly, v budoucnosti, kterou nemáme ve své moci, ve věčnosti, která překračuje kategorie, ve kterých jsme vůbec schopni vnímat. Správa naší církve je založena na tom, že poměrně dost je možno odhlasovat podle přání většiny – jsou ovšem věci, které odhlasovat dost dobře nejdou, podobně jako nejde odhlasovat, že černý čtvereček je bílé kolečko. Do této sféry patří řada záležitostí, které už dva tisíce let „věříme, učíme a vyznáváme“, i záležitostí, které tvoří kontinuitu Církve Kristovy po celou tuto dobu.
Nejprve si trochu vyjasněme pojmy – užíváš výrazivo „katolík“ a „evangelík“, podle mého soudu však obě kategorie vymezuješ dosti hrubě. Z Tvého příspěvku jakoby vyplývalo, že pro identitu obou vyznání je rozhodující použitá forma bohoslužby. To však není pravda. Zásadní rozdíl mezi (z níže uvedených důvodů říkejme raději) římskokatolickým a reformačními vyznáními spočívá v učení, konkrétně především v učení o ospravedlnění, a dále v učení o církvi. Obřad je zcela druhořadá záležitost. Latinská mše, která je mimochodem kořenem i většiny reformačních liturgických tradic, je jen jednou možnou formou slavení v římském katolicismu – řečtí katolíci např. užívají byzantskou liturgii jen velmi nepatrně odlišnou od pravoslavné, Vatikán dokonce akceptuje i některé bohoslužebné formy orientálních církví, které při slavení Eucharistie vynechávají slova ustanovení. Podstatou římského katolicismu je totiž podřízenost papeži ve věcech víry a mravů, tedy přijetí dogmat o očistci, papežské neomylnosti a univerzálním episkopátu či neposkvrněném početí a nanebevzetí Panny Marie. Čistě teoreticky by mohla existovat v rámci katolicismu Římu podřízená církev, která by užívala navlas (či téměř navlas) stejného obřadu jako je klasický ČCE „sendvič“. K platnosti Eucharistie totiž podle učení římskokatolické církve stačí (vedle kněze řádně vysvěceného v apoštolské posloupnosti) vyslovení slov ustanovení, která (třeba na rozdíl od lutherského učení) tvoří formu svátosti a v ČCE bohoslužbách jsou často jediným prvkem eucharistické liturgie.
Stejný náhled na souvislost ritu s konfesní identitou mají i reformační církve – pokud neobsahují theologicky nekorektní formulace (např. výrazivo, které by prezentovalo Eucharistii jako nekrvavou smírčí oběť nebo vzývání svatých jako prostředníků), mohou jednotlivé církve či dokonce jednotlivé sbory a společenství užívat v křesťanské svobodě pořad bohoslužby jaký uznají za vhodné (lutherská tzv. adiafora či bratrské „případné“ věci) – třeba i pořad vycházející ze struktury západní mše (jak ji v naší Agendě ČCE reprezentuje bohoslužebný typus „D“) nebo dokonce z východní byzantské liturgie (jak činí Ukrajinská lutherská církev nebo některé AV sbory v Německu).
To říkám především proto, abych obhájil tvrzení že být „evangelíkem“ (evangelická identita) je zcela slučitelné s liturgickým cítěním a rovnici „máš rád liturgii? = táhni si k Římu!“ která trochu čpí z Tvého příspěvku, pokládám za nekorektní a neférovou.
Navíc, pokud se bavíme o katolících a evangelících, je potřeba rozlišovat mezi „katolicismem“ (jakožto římsko-vatikánskou formou správy církve) a „katolicitou“ (= všeobecností), což je zcela korektní a žádoucí znak Církve Kristovy. V tomto smyslu užívají výraz „katolický“ zcela nekonfliktně i reformační vyznání (a do této katolicity zahrnují i sami sebe) – své oponenty nazývají mnohem přesněji „římané“, „papeženci“ nebo „naši protivníci“. Koneckonců, když na bohoslužbách či v modlitbě říkáš: „věřím … svatou církev obecnou“, říkáš totéž, co v řeckém originále Apoštolského vyznání zní „pisteuó … hagian katholikan ekklesian.“ Proto různá „katolická“ hnutí v evangelických církvích nelze automaticky podezírat z touhy o „návrat k Římu“ - většinou jen chtějí, aby se respektovalo bohatství církve obecné v celém prostoru a čase její existence – partikularismus, nacionalismus a „zabydlení se“ v nějaké epoše je častá bolest, která naše církve postihuje.
Navíc i sám pojem „evangelík“ je velmi vágní – schová se pod něj jak „mánička“ z ČCE, tak arcibiskup lutherské Svenska Kyrkan v ornátu, mitře a berle nebo naopak fundamentalistický kazatel v saku a kravatě.
Tvůj popis evangelické bohoslužby „s bratrskými písněmi, a s tvrdým a přece lidským protestantským kázáním“, musím nahlédnout jako poněkud zidealizovaný, dýchající trochu duchem Aloise Jiráska. Bratrskými písněmi jsem se zabýval v rámci svého (nedodělaného) disertačního projektu, takže o tomto tématu něco málo vím. Útvary písňového charakteru, které máš na mysli, tvoří v bratrském repertoáru zhruba 60% jeho objemu. Zbytek (zejména v kancionálech Blahoslavovy redakce) tvoří litugické zpěvy vystavěné na základech gregoriánského chorálu – v Evančickém kancionále třeba najdeš vlastní Kyrie pro každou liturgickou dobu, několik Sanctus, nejrůznější adaptace chorálních antifon, hymnů, introitů apod. V separátu nazvaném „Evangelia“ se pak od Jana Blahoslava dochovaly dvoje kompletní zpívané pašije, preface k eucharistickým modlitbám, Krédo a chorální Otčenáš, jehož přepis do moderních not najdeš také na našem webu.
Vymizení liturgického zpěvu (pomineme-li Zwingliho v Curychu a Kalvína v Ženevě, kteří nejprve zakázali vůbec jakýkoliv zpěv; Kalvín pak na nátlak Bucera připustil alespoň společný jednohlasý zpěv žalmů, ovšem skladatele Goudimela, který je „svévolně“ upravil do čtyřhlasu, málem nechal upálit) není dáno ani tak touhou po „prostotě“, jako spíš trendem v osvícenství k utilitární racionalistické redukci bohoslužeb, to postihlo svorně jak evangelíky, tak katolíky – u nás zrušením literátských bratrstev a vnucením „mešních písní“ jako náhrady bohoslužebného zpěvu. V našich evangelických církvích tento trend nebyl patrný, kvůli přerušení kontinuity po Bílé hoře, nicméně ani tolerance nebyla zadarmo a požadavky na bohoslužby a zpěvníky bylo třeba přizpůsobit dobovým společenským standardům v celém Rakousku. Lutherské církve byly k tomuto vývoji o něco rezistentnější – nicméně za cenu ustrnutí zejména zpívané liturgie v poněkud diskutabilní podobě.
„Tvrdé a přece lidské protestantské kázání“ - neumím si (ani jako evangelický farář) dost dobře představit, co tím vlastně míníš. Tvrdost a lidskost jsou podle mne individuální vlastnosti kazatele, dost dobře bych si uměl představit i „tvrdé, a přece lidské“ katolické kázání. Je pravda, že běžný standard kázání v římskokatolických kostelích je dost ubohý a vztah ke slovu Božímu někdy značně volný – někdy tak volný, že bych z toho skoro lezl po zdi. Nicméně existují i v ŘKC kazatelé, kteří řadu našich hravě strčí do kapsy. Dovolím si rovněž říci, že jsem i v našich kostelích slyšel řadu verbálních projevů, u kterých jsem úplně nepochopil, co chtěl vlastně dotyčný říci. Působilo to dojmem, že dotyčný soukromě zastává nějaké „neotřelé“ theologické názory, které se poněkud míjejí s přesvědčením jeho farníků; kázání měl být asi kompromis mezi tím, co je kazatel s dobrým svědomím schopen vyslovit, a tím, co jsou posluchači ochotni skousnout, aby nepřišel o chleba. Výsledkem byl nemastný neslaný blábol. Jindy jsem měl dojem, že jsem na filosofické nebo lingvistické přednášce, politické či environmentální agitaci či pokusu o bravurní rétorickou exhibici. Zažil jsem také spoustu kázání frázovitých a dutě znějících – slovníky frází a floskulí většinou bývají generační záležitostí – svůj má jak generace „barthiánů“, tak „civilních interpretů“ (nevím, jestli Ti tyto pojmy něco říkají). Je smutné, pokud se např. poetický obrat z písničky Sváti Karáska – od původního autora znějící prožitě a autenticky – stane otřepanou kazatelskou vycpávkou, použitou asi po sté nenápaditým kolegou, který se domnívá, že tím „boduje“ u mladší generace. Za naprosto trapné považuju, když se kazatel, který neumí zaujmout ničím jiným, uchýlí k tomu, co „spolehlivě zabere“ - k napadání jiných křesťanských vyznání. Žijeme v 21. století, ne v šestnáctém.
Použil jsi (tuším už podruhé) výraz, že si do kostela chodíš „pro Slovo Boží“ - jeho nepřijatelnou alternativu jsi jednou hanlivě označil jako „mysterium“, podruhé jako „duchovní nazdobené divadlo“. Kdybych Tě měl chytit za Slovo :-), které jsi napsal s velkým „S“ - toto Slovo je živoucí osoba, nikoliv jednotka informace (byte, bajt), ať už v papírové či počítačové podobě. Evangelista Jan, když označuje Krista za „Slovo“ (Logos), tím chce říci, že v osobě Ježíše Krista se stává Bůh zjevným tak, jako se myšlenka stává zjevnou tím, že je vyslovena. Jako toto „Slovo“ Kristus působí i v okamžiku kdy nepronáší žádné výroky – tedy i tehdy, kdy „mluví“ činy a gesty, mlčí před soudem nebo visí mrtvý na kříži. Koneckonců příběh o Proměnění na hoře je toho docela dobrou ilustrací. Jeden východní křesťanský myslitel dokonce říká (ve výkladu Kol 1:15) že Kristus je zároveň „Slovo“ (Logos) i „obraz“ (eikon, „ikona“) Boží.
U slova „mysterium“ buď opatrný. Vím, že Ti asi evokuje nějaké nesrozumitelné tajemno v příšeří s obláčky kadidlového kouře, neslučitelné se „střízlivostí“ evangelické praxe. Je to však důležitý theologický termín v Novém zákoně – slovo mysterion, „tajemství“, se tam vyskytuje bratru 28x – v různých souvislostech (Boží záměr, evangelium, církev apod.), převážně v Pavlových epištolách. V 1Kor 4:1 se mluví o apoštolech jako o „služebnících Kristových a správcích Božích tajemství“. Biblický Bůh je prostě Bohem tajemství (mysterion, mysterium) stejně jako Bohem zjevení (apokalypsis, revelatio), oboje patří neodmyslitelně k sobě jako rub a líc. Není jistě překvapivé, že tímto tajemstvím je především Kristus (Kol 2:2) – jeho vtělení, jeho kříž, jeho přebývání v učednících, v církvi. Raná církev pojmenovává výrazem svatá tajemství (hagia mysteria) to co jí bylo svěřeno – evangelium a svátosti, mysterion, „tajina“, se rovněž stává technickým termínem pro svátosti v pravoslaví. „Tajemství víry“ (mysterion tés pisteuós, mysterium fidei), „zbožnosti“ (mysterion tés eusebias, sacramentum (!) pietatis) je Kristův život, kříž a konečná sláva, viz 1Tim 3:9.16, které „zvěstujeme“ „kdykoliv jíme tento chléb a pijeme tento kalich“ (1Kor 11:27) - proto se tento výraz už od raných dob užívá právě při slavení Eucharistie. Postosvícenský kalvinismus nebo jednoduché tzv. „biblické křesťanství“ se tohoto výrazu možná štítí, nicméně třeba lutherství považuje způsob Kristovy přítomnosti ve Večeři Páně za tajemství nepřístupné přirozenému rozumu a tak se celkem nevzrušuje filosofickými chimérami typu transsubstanciace nebo hloupými kalvínskými hrátkami s konečným a nekonečným. Tento závažný výraz bych rozhodně nedehonestoval přirovnáváním k
duchovnímu nazdobenému divadlu nebo vyčarování Boha v chlebu a kalichu. I když má liturgie v sobě určité prvky hry (především ve formě absence účelovosti) a krása také tvoří (má tvořit, spíše) jeden její nezanedbatelný aspekt, není jejím cílem vytvořit bombastickou teatrální sebeprezentaci církve. V bohoslužbě má vzniknout „terén“, „živná půda“ pro nejrůznější duchovní postoje – oslava Boha i pokání, díky i prosby atd. Symboly a gesta mají jen interpretativní povahu, podobně jako slova „mluví“ o Bohu a o jeho vztahu s člověkem; zároveň nám pomáhají uchopit a vyjádřit čemu věříme tam, kde už se nedostává slov. Za gesty a symboly mají být nějaké obsahy, které společenství vnímá, jinak se stávají prázdnými a bezobsažnými, solí, která ztratí slanost a nemůže již nic osolit. To je možná za Tvojí disgustací z návštěvy římskokatolických mší – pro mnoho kolegů z ŘKC se bohoslužba odehrává na rovině „odkroucení“ nějakého předepsaného kultu a oni i laici dělají určité věci pouze z přesvědčení, že se to „tak má dělat“. Já mívám v našem sboru biblické hodiny, kde právě probíráme téma Večeře Páně a její liturgie, židovské pozadí a starokřesťanské způsoby slavení; chodí na ně i několik lidí z katolické farnosti a říkali mi, že teprve po našich rozhovorech rozumějí tomu, co se děje v jejich vlastní bohoslužbě. Prázdnými a bezobsažnými se ovšem nemusejí stát pouze gesta, ale i slova kázání – někdy i naše bohoslužby zachraňují písně, podobně jako katolické zachraňuje liturgie. Někomu ten Tvůj „balast“ Krista zatemňuje, jinému pomáhá najít k němu cestu.
Mám-li Ti odpovědět v Tvém duchu, chodím do kostela setkávat se se Slovem Božím (především s velkým, ale i s malým „s“), ne na monolog s vodopádem informací, který se tak zařazuje do proudu, kterým nás denně zahlcuje televize, rádio, tisk, porady v práci, Internet nebo každý billboard, který člověk mine v autě nebo v autobuse. Proč musí řada našich shromáždění připomínat schůze, které jen místo Internacionály a Písně práce zakončíme hitem „Hory, doly, stráně“?
Tvoje zmínka o „vyčarování“ Boha, jakož i Tvé názory na Večeři Páně v diskusi v návštěvní knize ostravského sboru s místním kolegou (kterou jsem náhodou objevil na Evangnetu) ve mně vzbuzují otázku, zda za prvé vůbec víš, oč v otázce Kristovy přítomnosti v Eucharistii jde a za druhé jaké je v této věci reformační učení. Napsal jsi, že „my evangelíci ... považujeme chléb a víno jen za symboly a činíme tak na Kristovu památku“ … „katolíci ... věří, že hostie a kalich s vínem v určitém momentu tělem a krví Kristovou skutečně jsou“ - nuže, v Českém vyznání (společném vyznání českých nekatolických církví z 16. století) se píše: „věříme a vyznáváme, že ten chléb v též večeři jest pravé tělo Krista Pána za nás dané a zrazené a víno v kalichu jest pravá krev Pána našeho Ježíše Krista za nás vylitá na odpuštění hříchů“, ve vyznání Bratrském pro změnu: „Chléb večeře Páně jest tělo Pána Jezu Krista za nás vydané a víno v kalichu krev jeho za nás vylitá na odpuštění hříchů. Tak zajisté zjevně Kristova slova znějí: To jest mé tělo, to jest krev má. Kteráž slova ne jinam než k chlebu a vínu obráceny býti mají. Tělo pak a krev ne jiné se rozumněti mohou, než to vlastně tělo Kristovo, kteréž z nás a pro nás byl přijal a nám za pokrm mukami připravoval, a ta vlastně krev (v níž jeho život, život věčný byl, 3 Moj. 17:1, Jan 1:4), kterouž on z těla svého štědře vylévaje za nápoj církvi své připravoval. Těm tedy slovům tak, jakž byly vysloveny rozuměno býti má (bez přidávání a ujímání) věříme“. I v kalvinismu se učí o přítomnosti Kristova těla a krve, byť „vnitřní“, způsobované Duchem svatým. Nade vší pochybnost je reálná přítomnost Krista učena v lutherství, které říká, že „o večeři Páně (naše církve) učí, že pravé tělo a krev Kristova jsou opravdu a podstatně ve večeři Páně pod způsobou chleba a vína přítomny a pravdivě rozdíleny požívajícím.“ a „tělo a krev Kristovy jsou přijímány s chlebem a vínem, nejen duchovně skrze víru, ale také ústy.“ Postoj, který jsi prezentoval Ty, by se dal charakterizovat spíše jako hrubé sakramentářství na úrovni Karlstadta a Zwingliho – které Ti nikdo nebere, nicméně je třeba říci, že se nekryje ani s vyznáními ČCE, ani se stanovisky v důsledku ekumenických rozhovorů, kterých se i naše církev zúčastnila (jedná se především o Leuenberskou konkordii mezi luterány a reformovanými a dále o Limský dokument Komise pro víru a řád Světové rady církví). Reálná přítomnost Kristova nutně neznamená papežskou transsubstanciaci (přepodstatnění, „proměňování“), která je její dost hloupý výklad, lepší je lutherské vysvětlení pomocí svátostného sjednocení – Eucharistie se tak stává odrazem tajemství Kristovy osoby a tak můžeme dost dobře mluvit o Večeři Páně jako o „chlebu“ a zároveň o „těle Kristově“, tak jako o samotném „Kristu“ můžeme mluvit zároveň jako o „Bohu“ i jako o „člověku“. To je postoj, který má kořeny už v rané patristice, ovšem je přijatelný pouze tam, kde se drží klasické křesťanské trojiční učení, což je otázka, kolik duchovních naší církve tuto víru ve skutečnosti zastává (ač je k ní ČCE zavázána starými Krédy – Nicejským, Chalcedonským atd.); možná i u vás doma se říká, že „takové blbosti“, jako je Kristovo božství, už ČCE neučí nebo by alespoň učit neměla – pro mne osobně by tím ale ztratila význam nejen Eucharistie, ale i vůbec celá křesťanská bohoslužba protože lex orandi pro mne znamená lex credendi – to, co se modlím, je zároveň to, co věřím.
Jen okrajově: zaujalo mne, že klíčovým prvkem Tvého přístupu je Tvůj prožitek – je zajímavé, že jedna z věcí, která je Coeně vytýkána je právě snaha ulovit lidi na „postmoderní prožitkářství“. Obávám se, že je to s námi ve skutečnosti mnohem horší – my věříme ve skutečnost toho, co se v bohoslužbě děje a subjektivní prožitky jsou pro nás až na druhém místě ;-)
Pokud Ti něco z toho sáhodlouhého traktátu dalo něco nového (i když s tím třeba hrubě a rozhořčeně nesouhlasíš), máš alespoň částečnou odpověď na to, proč existuje Coena. My považujeme právo na svojí existenci za zcela samozřejmou věc, protože svoji evangelickou identitu, jak už bylo řečeno, nezakládáme na podobě vnějších obřadů, nýbrž na učení o ospravedlnění, jak je rozeznáváme v evangeliu a jak bylo jako fundament vztahu člověka k Bohu znovu vyzdviženo reformací.
Pokud máš zájem se o věcech dále bavit, můžeš prostřednictvím webu, e-mailu nebo třeba přijet na některé z našich setkání.
Jinak ti přeju pokoj a dobro od vzkříšeného Pána.
Martin Grombiřík,
t.č. vesnický farář, za Coenu.