Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Liturgická role jáhna dnes

Příspěvek připravený ke zveřejnění v bernském čtvrtletníku Internationale Kirchenzeitung (IKZ) koncem roku 2005. Z anglického rukopisu přeložil Josef König a Petr Vinš.

Vývoj role jáhna v liturgii

Role jáhna v liturgii (a v životě církve všeobecně) nikdy nebyla statická. Chceme-li si položit otázku jáhnovy role v liturgii dnes, je důležité vědět, jak se tato role vyvíjela, a rovněž jaký všeobecný přístup zaujímala církev vůči diakonátu v různých dobách a na různých místech. Protože ty církve, které kladou velký důraz na historickou (apoštolskou) sukcesi duchovního úřadu, udržovaly diako-nát coby část tzv. cursus honorum, tedy „stupně”, kterým musí projít kandidát na cestě ke svému „cíli”, tj. presbyteriátu, tyto církve až na poslední desítky let neoceňovaly úřad a službu jáhna často více nežli liturgickou službu požadovanou při „slavnostních mších” nebo jako nepříjemnost, kterou je třeba nutně podstoupit.[1] Diakonát se tak stal ve skutečnosti ekleziologickou fikcí.

 

První století

Při zkoumání nejstarších křesťanských dokumentů, které se zmiňují   o liturgické službě jáhnů se jejich role mění od společenství ke společenství. Justin Mučedník se ve své První apologii (okolo roku 155) vyjadřuje o liturgické úloze jáhnů dvakrát, vždy ve spojitosti         s eucharistií: Jáhni umožňují každému z přítomných na bohoslužbě „účastnit se přijímání eucharistického chleba, vína a vody [2] (kapitola 65) a odnášejí je též nepřítomným!“ (kapitoly 65 a 67).

Když Didascalia Apostolorum (okolo roku 230) začíná pojednávat          o pomazání jáhnů  (mužských i ženských, kapitola 16)  je kladen velký

1

důraz na význam těch úřadů, které mají být vykonávány ženami a ne muži. Nejdůležitějším mezi jejich úkoly je křest, kdy má jáhenka doprovázet ženské kandidátky před shromáždění a tam je pomazat. [3] Jáhni mají též poskytovat duchovní službu nemocným „a každému zajišťovat …řádnou duchovní službu” (včetně přinášení eucharistie?). Jáhni mají být v každém společenství v dostatečném počtu, aby mohli znát všechny věřící a mohli informovat biskupa o všech potřebách.

Ve spisu Apoštolská tradice (kdysi připisovanému Hippolytovi), jehož základní popisy sahají do raného třetího století, se o liturgickém úřadu jáhnů pojednává při několika příležitostech. Během liturgie křtu, poté co biskup požehnal oleje, které budou potřeba, stojí po jeho boku dva jáhni, jeden z nich drží na levé straně olej exorcismu, druhý na jeho pravici olej díkůvzdání (21,8).[4] 

V průběhu vlastního křtu je úkolem jáhna přivést kandidáta ke křestnímu bazénu, kde se každý kandidát podrobuje křestnímu dotazování a poté je ponořen do nádrže (21,11-18). Při eucharistii přináší jáhen biskupovi eucharistické dary (4, 2; 21, 27), asistuje presbyterovi při podávání kalicha - případně kalichů - (s vodou, mlékem a vínem při křtech) a podílí se na lámání chleba před podáváním přijímání. Další úkoly náležející jáhnovi jsou „sloužit biskupovi“ a „podávat mu zprávu o tom, kdo je nemocen“ (kapitola 34). Při hostině společenství (agapē), která měla zřejmý rituální charakter, přinesl jáhen lampu (25, 1), zpíval jeden nebo vícero hallalových žalmů po sdílení smíšeného kalicha (25, 12), a rovněž v nepřítomnosti biskupa mohl buď presbyter nebo diákon vzdát dík nad společným kalichem a zazpívat požehnání nad chlebem, který byl posléze společně konzumován (28, 5-6).                                                         

Celkově vzato je v těchto dokumentech z druhého a třetího století zřejmé, že primárním úkolem jáhna bylo asistovat biskupovi při výkonu episkopē, a to dvojím způsobem, bezprostředně při liturgii a v širším slova smyslu být biskupovýma „očima a ušima“. Tudíž konali jáhni při křtu takové úkony jako je držení oleje biskupovi, přivádění kandidátů k nádrži a po křestním výslechu jejich ponořování. Při eucharistii přijímali dary a poté se podíleli na lámání chleba pro přijímání              a asistovali při podávání kalicha. Také sloužili episkopē biskupa buď donášením eucharistie těm, kteří byli v den Páně nepřítomni při jejím slavení, nebo oznamováním biskupovi jmen nemocných, aby jim mohl posloužit on sám.

Je důležité poznamenat, že žádný z úkolů svěřených jáhnovi ne-představuje postavení oněch sedmi, kteří – ve Sk 6, 1-6 – byli vybráni, aby ušetřili „dvanáctku“ od rozptylujícího obsluhování u stolu. Ani tu není nijaký náznak, že by jáhnova role měla být považována za nějakou zvláštní „ikonu“ sloužícího Kristova úřadu. Obě zmíněné ideje diakonátu se objevily o mnoho století později a jsou konec konců velmi nesprávné. Raná církev nepovažovala zmíněnou perikopu ze Sk za biblický základ diakonátu, který existoval v jejím středu. Zodpo-vědnost za věci, které připadaly jáhnům, byly na příliš vysoké úrovni, než aby vytvářely představu jáhna coby číšníka u příslušných stolů. „Jáhen coby ikona služby“ je moderní fikce, která vážně poškozuje duchovní úřad pokorné služby, která je uložena všem pokřtěným. Při liturgii umívání nohou na Zelený čtvrtek je to biskup (nebo v jeho zastoupení presbyter) a nikoli jáhen, kdo umívá nohy jako model služby poskytované společenství jako celku.

 

Jáhni v zavedené církvi

Od těchto původních zmínek o duchovnímu úřadu jáhnů role zastá- vané jáhny rychle expandovaly. Úřad jáhnů coby „očí a uší” biskupa se brzy vyvinul do forem, kdy jáhni byli často správci lokální církve        a  požívali značnou autoritu.  Často  se  stávali příslušníky domácnosti biskupa. Také měli na starosti charitativní a sociální působení církve. Jejich praktické a liturgické dimenze se rozvíjely ruku v ruce a na-vzájem se ovlivňovaly.

Spolu s pokojem v církvi v době pokonstantinovské a rychlou promě-nou církve v instituci s více zavedenými způsoby činnosti, při kterých byla liturgie sloužena ve větších prostorách, kdy byly vhodné detailněj-ší a propracovanější ceremonie, se duchovní úřad jáhna rapidně rozvíjel. I když se to značně lišilo podle daného církevního regionu, byly od počátku zodpovědnosti jáhna značné – spadaly totiž do oblastí církevního managementu a vztahů mezí církví a společností – a byly reflektovány i liturgicky. Čtení evangelia se stalo takřka univerzální liturgickou funkcí jáhna (a v některých oblastech též zpívání žalmu před evangeliem), vedení přímluvných modliteb při velké modlitbě věřících a propouštění lidu na konci liturgie ke službě světu se staly liturgickým ztělesněním jáhnovy role při vztahu církve a světa.

V propracovanějších obřadech, které se vyvinuly poté, co církev zača-la užívat pro liturgii veliké budovy (ať již sekulární baziliky přenechané církvi k užívání, nebo budovy zbudované speciálně pro liturgické užívání), se stala příprava darů mnohem rituálnější a  komplexnější záležitostí a jáhni se museli (mnohem více nežli to jejich původní funkce vyžadovala) zabývat podrobně stanovenou přípravou stolu, která se postupně vyvinula z relativně jednoduchého přinášení darů     v „domácí církvi“, jak se o ni zmiňuje Justin Mučedník. Ve velkých budovách byl možný pohyb celého společenství a příprava darů se stala jedním z nejdůležitějších momentů celé liturgie, neboť se celé společenství angažovalo při tomto formálním liturgickém pohybu. Za zpěvu žalmu všech pokřtěných byly dary chleba a vína, které budou užity při eucharistii, a rovněž i další dary pro charitativní činnost církve, přinášeny v procesí k oltáři, kde byly prezentovány. Jáhni, kteří byli pověřeni dohledem nad církevní charitativní prací, hráli hlavní úlohu při této části liturgie, kdy se setkávala rituální akce a sociální angažovanost tváří v tvář. Začínalo to položením plátna na veliký oltář coby základní přípravou eucharistické hostiny. Poté jáhni vykonávali onu formu svého úřadu, kterou nacházíme u Justina. Když pokřtění přinášeli své dary k oltáři,  jáhni přijímali flakony s vínem  a  vlévali  ho do velké nádoby, ze které bylo víno později odebíráno pro potřebu při přijímání. Z chleba bylo vyčleněno množství potřebné pro přijímání, které bylo posléze jáhny uspořádáno na oltáři. (Chléb a víno, které nebylo zapotřebí ke přijímání, jakož i dary jiného druhu, byly později odneseny do diakonických kostelů – které sloužily jako centra sociál-ních služeb – kde byly rozdávány chudým a potřebným.) Byl tu úzký vztah mezi jáhnovou rolí v liturgii i mimo ni.

S dalším vývojem liturgie plnili jáhni svůj úřad coby asistenti biskupa tím, že se podíleli na dlouhém procesu lámání chleba, aby mohl být podáván při přijímání a poté i tím, že podávali kalich laikům. A ko-nečně interakce mezi liturgií a světem byla konána znovu, když jáhen zpíval propuštění ke konci liturgie a posílal věřící lid ven do světa, kde by měl každý či každá vykonávat svou diakonia, coby jeden či jedna z pokřtěných.

 

Jáhni v mocné církvi

V následujících stoletích byla jáhnova role v liturgii ovlivňována růz-nými faktory. Když bylo hlavní město říše přemístěno z Říma do Kon-stantinopole, začal římský biskup jako nejvýše postavená osoba tohoto města zaplňovat mocenské vakuum vzniklé císařovou nepří-tomností. Liturgicky se to projevilo stupňujícím se imitováním přísně stanoveného ceremoniálu u byzantského dvora, takže to, co bylo mož-no prožívat při liturgii římského biskupa nebylo vůbec nepodobné situacím u císařského dvora v Byzanci, kde měla každá osoba svou zvláštní ceremoniální roli závisející na jejím statutu. Jáhni museli nyní plnit liturgické funkce, které měli více vztah k povinnostem dvořana nežli k jejich historickému úřadu umožňujícímu snadnější vykonávání biskupovy liturgické episkopē formou předsednictví při svátostech        a též coby „uši a oči” ve vztahu k jeho pastorální episkopē.

Ceremoniál byzantské církve byl pod velkým vlivem tehdejšího cere-moniálu u dvora a mnoho projevů jáhnovy role v liturgii bylo podob-nými těm na Západě. V Byzanci a ve východních církvích se jáhnova role v liturgii stala slyšitelnější a viditelnější nežli na Západě. Při plnění úkolu služby biskupově episkopē v liturgii a zajišťování jejího hladkého průběhu se jáhen stal „živoucí rubrikou“ a dirigoval průběh liturgie různými „zpívanými rubrikami“ jako např. „Dávejme pozor!“ před čte-ními; „Nedovolte zůstat katechumenům!“ v momentě, kdy byli katechu-meni propuštěni, aby nemohli být svědky eucharistických mystérií před svým křtem; nebo „Pozdravme se navzájem svatým polibkem!“ před pozdravením pokoje.

Navíc se objevily podstatné rozdíly ve vývoji samotných liturgických textů, zvláště v litaniích a eucharistických modlitbách. Na Západě měly „slavnostní modlitby“, jedna z klasických forem přímluv, formu série proseb pronášených jáhnem, za každou jejich skupinou následovalo ticho k modlitbě, po kterém předsedající vyjádřil souhrn úmyslů spo-lečně s modlitbou kolekty.[5] Tento způsob modliteb se nekonal v byzantských liturgiích ve východních církvích, kde se stala normou namísto toho série litanií zpívaných jáhnem a zakončených před-sedajícím liturgie. V obou formách lze pozorovat, že jáhni plnili svou úlohu být „ušima a očima“ biskupa, tím že přednášeli potřeby církve a světa před lokální církev. A nad to eucharistické modlitby v Byzanci a na Východě dávaly mnohem aktivnější roli jáhnovi, který opakovaně zpíval pokyny předsedajícímu, duchovním, lidu i Bohu způsobem jako: „Požehnej!“; „Ti, co sedí, vstaňte!“; „Otevřete vějíře!“; „Požehnej, Pa-ne!“ atd., což se podobalo úkolům ceremoniáře na císařském dvoře.

Ve stejné době dostali jáhni kvůli svým dohlížecím funkcím nesmír-nou moc. Jejich zodpovědnost se rozrostla tak, že zahrnovala správu církve jako celku a rovněž také péči o chudé. Jáhni se tak dostali ke kontrole církevní pokladnice. Biskupové byli voleni přímo z diakonátu proporčně mnohem častěji, nežli z početně většího kolegia presby-terů. Arcijáhen jako vedoucí místních jáhnů obdržel autoritu prosazo-vat disciplínu u nižších duchovních a též je podrobovat zkouškám, jakož i určovat stupeň jejich připravenosti k dalším svěcením. To se odráželo v liturgii; byl to totiž arcijáhen, kdo prezentoval kandidáty svěcení a svědčil o jejich schopnosti k nastávajícímu postavení. Mezi osmým a třináctým stoletím narostla moc arcijáhnů do té míry, že vykonávali jakousi episkopální zodpovědnost za správu církve ve svém regionu (arcijáhenství). Tato změna statutu a funkcí se odrážela liturgicky tím, že se obvykle stalo úkolem arcijáhna ustavovat duchov-ní do jejich funkcí spíše nežli to činil biskup, i když jeho pastorační zodpovědnost (alespoň teoreticky) zůstávala v tomto ohledu zacho-vána. A tak ve skutečnosti jáhni vykonávali pastorační episkopē, která historicky na úřad jáhna nikdy nepřešla.

Středověk zaznamenal masivní přeměnu v základním charakteru eu-charistického života křesťanského společenství. Kdysi jasné poslání celého lidu božího, ve kterém každý pokřtěný křesťan měl svou osob-ní leitourgia, liturgickou aktivitu (včetně pravidelného přijímání), se stoupající měrou stávalo doménou duchovenstva a postavení laiků se pozvolna redukovalo k pasivitě. Důvodů je pro to příliš mnoho než abychom je zde vypočítávali, avšak zahrnovaly faktory jako je rozvoj národních jazyků, zatímco západní liturgie zůstávala latinská, vznik chápání duchovenstva jako jakési „kasty“ postavené mimo laos jako celek, rozšíření se římského ritu z politických důvodů do prostředí, kde jeho obřady nebyly doposud ani známy a ani chápány a konečně         i značně materialistické chápání Kristovy eucharistické přítomnosti.

Nedělní slavení eucharistie, při kterém všichni pokřtění měli svoji osobitou roli a všichni se účastnili přijímání, se stalo záležitostí kléru. Protože ani jazyk ani obřady lid nechápal, bylo jim zapotřebí dodat smysl zavedením nového druhu textů – komentářů ke mši (expo-sitiones missae), které se značně opíraly o uměle vytvořené alegorie liturgických úřadů, nádob, úkonů a textů. To mělo závažné důsledky pro roli jáhnů v liturgii. Protože docházelo ke stále menší účasti laiků na liturgii, mnoho z tradičních úkolů jáhna v liturgii se stalo překona-nými a zbytečnými. Zmizely zvláště, když se „tichá mše“ pouze s předsedajícím a přisluhujícím (ministrantem) stala všeobecnou nor-mou a nahradila, jak se tomu stalo, „slavnou mši“, která vyžadovala širokou paletu liturgických funkcí a úřadů. Jak postupně mizelo týden-ní přijímání laiků, tak mizelo i procesí s dary,  jakož i potřeba  přijímání pro ty, kteří nebyli na shromáždění přítomní. Když laici přestali pova-žovat přijímání za normální část svého podílu na nedělní eucharistii, které se zúčastnili, pak nebyla ani potřeba přinášet přijímání těm, kteří se z jakýchkoli důvodů slavení eucharistie nezúčastnili, pokud nebyli v nebezpečí smrti – v takovém případě potřebovali duchovní službu presbytera, aby jim vykonal „poslední pomazání“ a udělil též viaticum. Komplikovaná příprava stolu, jaká se vyskytovala v patristické církvi, si zachovala mnoho ze své složitosti, avšak zahrnovala přípravu jediné hostie a jediného kalicha s patřičným množstvím vína pro pouze jednoho „celebranta“. Tyto úkony, nyní postrádající svůj původní smysl se staly vysoce alegorizovanými – zpravidla v kontextu utrpení, při kterém byla hostie obětujícím se Kristem, kalich hrobem a paténa kamenem, který zavalil hrob – a stejně tak i služba jáhna samotná.[6]

 

Jáhni v době reformace

Reformy šestnáctého století se netýkaly jáhnů. Ty církve, které si za-chovaly trojstupňový úřad biskupa, presbytera a jáhna, celkem vzato redukovaly diakonát na všeobecně neviditelný krok v cusus honorum  v procesu postupného svěcení na cestě k presbyteriátu. Tzv. interstices čili doba, která měla být dodržena mezi svěcením z jed-noho ordo do druhého, byla původně zamýšlena jako doba testování připravenosti i vhodnosti pro další „ordo”, byly spíše zanedbávány, než dodržovány. Nebylo neobvyklé vysvětit kandidáty pro diakonát a přes-byteriát do těchto úřadů v průběhu několika dní po sobě, nebo dokonce ve stejný den. Většina farností nikdy nezažila duchovní službu jáhna. V Římskokatolické církvi se presbyteři a biskupové dále oblékali jako jáhni,  aby vykonávali  předepsané liturgické úkony jáhnů při liturgii (zvláště při slavné mši) – zvyk napodobený i anglikány po liturgické obnově devatenáctého století a rovněž tehdy převzatý i starokatolíky.

 

Novější diskutabilní užívání diakonátu

Výjimky z řečeného, alespoň v anglikánství, byly buď považovány za anomální nebo nepříliš úctyhodné. Až do devatenáctého století byly všechny pozice vyučujících na historických školách v Anglii (včetně starobylých univerzit v Oxfordu a Cambridgi) obsazovány svěcenými duchovními. A tak bylo vysvěceno mnoho jáhnů, aby byl splněn tento zákonitý požadavek bez jakéhokoliv jejich osobního dalšího zájmu ve smyslu povolání k diakonátu, natožpak touhy po vykonávání nějakých osobitých úkolů jáhna – ať liturgických nebo administrativních.

Počínaje druhou čtvrtinou devatenáctého století až do druhé světové války bylo mnoho mužů vysvěceno na jáhny, aby mohli být misionáři mezi různými etnickými skupinami a v různých izolovaných spole-čenstvích. Nezřídka to byli muži pocházející ze stejného společenství, kterému měli na základě svého svěcení sloužit, avšak nesplňovali vzdělávací nebo sociální (a bohužel někdy i rasové) požadavky, které by jim jinak umožnily vysvěcení do presbyteriátu. Tím se diakonát stával zařízením pro neúspěšné kandidáty kněžství.

Od pozdního devatenáctého století až do sedmdesátých let dvacá-tého století bylo vysvěceno mnoho žen na „jáhenky“ (často za použití téhož ritu jako pro svěcení jáhnů, avšak s nahrazením výrazu „jáhen“ za „jáhenku“), protože anglikánské církve tehdy nepřipouštěly ženy ke svátostnému svěcení. Po jejich vysvěcení, jim byla svěřena (alespoň  v některých anglikánských provinciích) zodpovědnost za pastorační       a (nejméně částečnou) liturgickou episkopē v odlehlých oblastech s širokými územími jako jsou v severní Kanadě a na Aljašce. Slavení eucharistie bylo vyhrazeno arcijáhnovi (což byl kupodivu vždy presbyter) nebo biskupovi, kteří pak zastávali funkci předsedajícího při příležitostných vizitacích. Když různé anglikánské provincie začaly světit ženy do diakonátu, mnohé z  těchto  „jáhenek“  byly  kvůli  ritům, jimiž byly vysvěceny, považovány za jáhny. Jejich duchovní úřad zů-stával stejný – jáhni s episkopē presbytera ve všech věcech s vý-jimkou předsedání eucharistii. Tak se diakonát stal útěkem z ože-havého teologického problému, což je vidět na velice malém počtu těchto žen, které zůstaly jáhenkami poté, co jim bylo umožněno svě-cení do presbyteriátu.

 

Jáhni v liturgii dnes

Otázka liturgické role jáhna je dnes mnohem komplikovanější nežli tomu bylo před čtvrt stoletím. Tehdy, alespoň u většiny západních církví, byl diakonát jako trvalé povolání něčím neslýchaným. Jáhni byli čímsi „tranzitním” a odsloužili si svých šest měsíců až jeden rok nežli mohli „postoupit” k presbyteriátu. Když finanční problémy v mnoha diecézích začaly komplikovat zaměstnaneckou situaci, stále méně      a méně farnosti bylo konfrontováno s byť i „tranzitními” jáhny coby duchovními správci. Příležitostně se vyskytovali jáhni, kteří byli ne-úspěšnými kandidáty kněžství – většinou to byli starší muži (a jenom muži), kteří se kdysi kojili nadějí být kněžími, ale pro nějaký důvod nesplňovali požadavky místního biskupa a byli tím odsouzení zůstat jáhny po celý čas své duchovenské služby – služby, ke které mnoho        z nich necítilo povolání a která mnohé vskutku frustrovala.

Během téhož období došlo ke změně v eucharistické zbožnosti. Vše-obecné očekávání věřících křesťanů, aby se jejich každá neděle vyznačovala slavením eucharistie bylo konfrontováno s rostoucím počtem studentů teologie, kteří byli ordinováni do diakonátu v prů-běhu posledníku ročníku svých studií, aby mohli být vysvěceni na kněze dříve nežli budou posláni do svých prvních farností. Výsledkem toho bylo, že fenomén „jáhen z povolání“ v malých farnostech docela vymizel.

Dohromady ale všechny tyto faktory přinesly kuriózní výsledek, že pokud nějaká farnost viděla „jáhna“ při liturgii, pak byl tento „jáhen“    nejpravděpodobněji presbyterem či biskupem přestrojeným  za  jáhna za „liturgickým účelem“.[7]

Výsledkem široce rozšířené reformy a obnovy liturgického života v církvích v posledních desetiletích bylo povědomí, že smyslem litur-gie je dílo celého božího lidu (spíše nežli něco činěného duchovními pro laiky), což se stalo základním předpokladem slavení liturgie. Celá řada liturgických funkcí začala být rostoucí měrou zastávána laiky. Mezi těmito funkcemi bylo mnoho takových, které byly historicky funk-cemi jáhnů a za jejich nepřítomnosti byly plněny presbytery. Tyto úkony zahrnovaly mezi jiným úvod k velké modlitbě lidu (oratio fidelium), pomoc při přípravě darů při „obětování“ a v některých mís-tech hlásání Evangelia a propuštění. V některých anglikánských spo-lečenstvích se stalo zvykem oblékat laika do dalmatice podobného roucha a označovat ho nebo ji za „jáhna“, protože tato osoba plnila historickou funkci liturgických povinností jáhna.

Obnovení stálého diakonátu a v důsledku toho opětné objevení se jáhnů v mnoha farnostech neproběhlo bez jistých napětí. Nově vysvě-cení jáhni dobře znali své liturgické funkce, i ty, které jim náležely historicky, a očekávali, že je budou vykonávat ve farnostech, do kterých byli ustanoveni. To často vedlo ve farnosti ke konfliktům          s těmi laiky, kteří zpravidla plnili tyto tradičně „jáhenské“ funkce. Vy-tvoření liturgické „tradice“ vyžaduje relativně málo času, mnoho litur-gických funkcí, které byly historicky funkcemi jáhna, začalo být považováno za funkce „tradičně“ vykonávané laiky, kteří pak naopak považovali jáhny za přebírající „jejich“ zaužívané funkce ve farnosti. Na mnoha místech by bylo pastoračně neuvážené, ba dokonce kontraproduktivní, dovolit jáhnům, aby vykonávali liturgické role, které byly prováděny jáhny historicky.

Jistě není součástí úřadu jáhna, aby nahrazoval funkce laiků.[8] Hovořit dnes o liturgické roli jáhna vyžaduje, aby se počítalo s těmito novými faktory spíše nežli se domnívat, že všechno co jáhen v liturgii činil po staletí je vhodné i pro jáhna dnes.

 

Zmatek v úřadech?

Liturgický úřad jáhna musí být dnes založen na dobře fundované teologii diakonátu. Ve svém nedávném velice instruktivním článku ukazuje Richard Gaillardetz[9] některé v současnosti prezentované teologie diakonátu, které podle jeho náhledu vedou do slepé uličky. Tyto slepé uličky jsou ty teologie, které považují diakonát za 1) mezistupeň k presbyteriátu (cursus honorum); 2) manifestují ikonové modely sakrálních svěcení, ve kterých jáhen je ikonou Krista služebníka; 3) začátek výlučně odlišného „duchovenského stavu”. Každá z těchto teologií diakonátu, tím či oním způsobem vytváří vážnou destrukci teologie zakořeněné ve křtu. Jako takové každá z nich poškozuje ob-novený diakonát, který musí najít své osobité místo v církvi, ve které jsou všichni kvůli svému křtu „ordinovaní”.

Při Gaillardetzově hledání současné teologie diakonátu tento autor navrhuje celou řadu faktorů, které by měly tuto teologii charakte-rizovat. Mezi nimi jsou dva zvláště relevantní pro projednávanou otázku: 1) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi jáhenským úřadem a úřady presbytera a biskupa; 2) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi diakonátem a laickou církevní službou, aniž by ji nějak snižo-vala.[10]

V Římskokatolické církvi byl zájem o obnovený diakonát vyjádřen ně-kterými biskupy jako prostředek proti nedostatku kněží. Liturgické        a sakramentální potřeby jako mít předsedající při křtech, sňatcích          a pohřbech jakož i pro svátostné pomazání nemocných a umírajících vedly biskupy k tomu, aby dovolili jáhnům zastávat tyto funkce.[11]Výsledkem je převrácené zamlžování rolí biskupa/presbytera a jáhnů. Tak jako presbyteři a biskupové byli (a na některých místech doposud jsou) zvyklí se oblékat jako jáhni po dobu liturgie, aby to vypadalo, že plní jáhenské liturgické „role“ v nepřítomnosti skutečného jáhna, jsou nyní jáhni delegováni k liturgickým funkcím, které jsou tradičně záležitostí biskupů a presbyterů, aby to vypadalo, že mají regulérní liturgickou episkopē nad životem společenství. Jistě lze uznat pastorační potřebu mít předsedající při těchto liturgických slavnostech, umožnění jáhnům předsedat při těchto příležitostech zabraňuje nutkání ke kladení zásadnějších otázek, které vyvstávají na pozadí nedostatku kandidátů do presbyteriátu v Římskokatolické církvi. Tato krize kněžských povolání se dnes neobjevuje ve většině jiných církví  a jistě není problémem pro anglikánské nebo starokatolické církve.    A tak by bylo pro anglikány a starokatolíky značně nemoudré, aby začali delegovat liturgické úkony tradičně prováděné biskupy a kně-žími na jáhny na základě toho, že je to nyní dovoleno v Římsko-katolické církvi. Pokud někde existuje jáhen (nebo laická osoba podobného charakteru), který vykonává normální pastorační a litur-gickou episkopē nad daným společenstvím, pak ani sňatek nebo pohlaví nevytváří žádnou kanonickou překážku k vysvěcení této osoby za presbytera ve většině anglikánských a starokatolických církví.

Nabádání nebo proslovy určené těm, kteří mají být vysvěceni, ozřej-mují, že biskupové a presbyteři jsou svěceni do úřadu, který je znač-ně odlišný od úřadu jáhna. Úřad dohledu (episkopē) našel historicky svou realizaci v úřadu biskupa jako hlavního pastýře a předsedajícího při liturgii v lokální (diecézní) církvi – zvláště při nedělních svátostech křtu a eucharistie. Biskupové také vykonávají tuto episkopē skrze delegování zodpovědnosti za pastorační dohled a liturgické předsed-nictví na presbytery, kteří předsedají za biskupovy nepřítomnosti v daných farnostech nebo shromážděních. Jáhni do takového úřadu episkopē svěceni nejsou.[12]                                                                   . .                                                      14

Nikdy nebylo normální součástí úřadu jáhna, aby vykonával pasto-rační duchovní úřad nebo předsedal v místních společenstvích. Na-místo toho byl jáhen vysvěcen, aby „asistoval a sloužil potřebám pastorálního dohledu (episkopē), což bylo určeno tím, kdo tento dohled vykonával.“[13] Liturgický úřad jáhna musel tedy být manifestací dvou věcí, rozdílem mezi úřadem jáhnů a úřady biskupů a presbyterů a též zvláště jáhnova úřadu služby potřebám úřadu episkopē.

Jak se obě tyto reality mohou nejlépe odrážet v liturgii? V celé řadě nových ordinálů je biskup elekt tázán následujícími nebo podobnými slovy: „Jako hlavní kněz a pastýř budete dodávat odvahu a podpo-rovat všechny pokřtěné v jejich darech a úřadech, vyživovat je z bo-hatství boží milosti, modlit se za ně a slavit s nimi svátosti naší spásy?! Biskupové, kteří slíbili „dodávat odvahu a podporovat všech-ny pokřtěné v jejich darech a úřadech“ si musí být zvláště vědomi jak to mohou činit v kontextu mnoha liturgických shromáždění, kterých se sami účastní – ať je tomu při významných příležitostech, na kterých je shromážděna celá diecéze i při těch méně významných, např. v nějaké skomírající farnosti. Přítomnost jáhnů vykonávajících liturgic-ký úřad, který jasně přísluší k jejich stavu je zvláště důležitá. Litur-gický model, který představujeme při biskupských liturgiích má být model církve v jejím nejlepším stavu – je možno jasně říci „slavení eucharistie je dílem celého božího lidu“ a ne modelem, který vyvyšuje jednoho nad druhého nebo dokonce nějaký úřad eliminuje.

15

Dalším důsledkem jakéhokoli pokusu o reflexi rozlišení a zvláštnosti jáhenského úřadu musí být opětné zhodnocení některých liturgických praktik, které se vyvinuly v našich církvích v nedávné minulosti, když jsme rozšířili funkce jáhna na základě poznatku „Řím to udělal také“,  a sice bez seriózní reflexe o historických nebo teologických důsled-cích. Jsou jáhni v postaveních, kde je jim dána pastorační a liturgická episkopē při každodenním provozu? Pokud ano, nemají být spíše vy-svěceni do presbyteriátu – protože úřad tohoto ordo ponejvíce vyko-návají? Nečiní pověřit jáhny křtěním, podáváním eucharistie pravidel-ně při bohoslužbě slova v neděli a předsedáním při sňatcích škodu jednomu z vážných aspektů teologie diakonátu?

Pomazání nemocných je asi zcela rozdílnou záležitostí. To se nestalo doménou vyhrazenou presbyterům až do devátého století – kdy se objevila idea duchovenstva jako speciální kasty – a prameny ukazují, že do té doby bylo vykonáváno více laiky nežli duchovenstvem.[14] Spí-še nežli považovat pomazání nemocných za úkol biskupů a presby-terů, které bylo delegováno na jáhny pro nedostatek kněží, by snad církve měly znovu vyhodnotit důsledky historického vývoje této svátosti a poté vyvodit důsledky z poznatku, že tuto funkci mohou docela dobře vykonávat nejenom jáhni nýbrž i laici nebo alespoň ti laici, kteří jsou členi farního „pastoračního týmu“.

 

Rozdílný liturgický úřad v souladu s ostatními úřady

Jedním z cílů hnutí za obnovení stálého diakonátu je zajistit, aby byl  v každé farnosti stálý jáhen tak jako je v každé farnosti normálně kněz. V důsledku toho by měl biskup za normálních okolností zajistit, aby při každé biskupské liturgii fungoval liturgicky nějaký jáhen. To má být takovou samozřejmostí jakou je dnes pro biskupa či biskupku zajistit, že je u oltáře doprovázen či doprovázena členy kolegia presbyterů       a že „neordinovaní” členové a členky  shromáždění  budou  mít  čtení,

16

povedou přímluvy, zazpívají žalm po prvním čtení, zastanou funkci akolytů a všechny další liturgické funkce, které jsou zvyklí provádět. Při sloužení dobře sestavené liturgie vykonává biskup učitelský úřad, který je pro biskupa fundamentální, což vytvoří jistě mnohem více trvalého dobra nežli mnohé přednášky a pastorační listy synodního úřadu.

Jaké liturgické funkce má tedy jáhen vykonávat při těchto příleži-tostech? Ty, které dávají jasně najevo, že jáhni jsou těmi, kdo slouží potřebám episkopē cíkve, ty při kterých vystupují jako osoby „vysla-né“ z pověření biskupa (nebo jako ti s bezprostřední pastorační zod-povědností za dané společenství) ve službě této episkopē a jako ti, kterým je často dána zodpovědnost za charitativní a sociální práci církve. Pohlížíme-li na klasické texty a objevujeme-li v nich úřad jáh-na, pak to není nějaký historický restauracionalismus – snaha o zno-vuvytvoření „zlatého věku“ jáhna – ale je to snaha o zařazení jáhen-ského liturgického úřadu do kontextu, v němž by byl jasnější vztah mezi jáhnovou rolí v církvi a jejím odrazem v liturgii.

A tak je liturgickým úkolem jáhna přisluhovat biskupovi, má sloužit těm, kteří vykonávají episkopē a vykonávat ty úkoly, které ozřejmují, že jáhnova role spočívá v interpretování církve světu a světa církvi. „Přisluhovat biskupovi“ spočívá v poměrně jednoduchém úkolu pří-tomnosti a doprovázení – nikoli coby ceremoniář ale jako někdo, na koho se může biskup spolehnout. To by bylo jasně patrné, kdyby se jáhen vyskytoval blízko biskupa v každý rozumný moment (asi nepo-třebujeme jáhny čekající u podstavce ambónu až biskup sestoupí). Biskupské vizitace se stávají rostoucí měrou příležitostí, při které se udělují křty – zpravidla dospělých. Vhodné by bylo, aby byl k těmto křtům delegován jáhen, což by zdůraznilo biskupovu roli jako toho, kdo pomazává křižmem. Při přípravě darů má být role jáhna jasná        v tom, že nespočívá ve funkci „číšníka u stolu“, nýbrž v zajištění toho, aby bylo všechno v pořádku pro biskupovo předsednictví u stolu. To by bylo jasnější, kdyby dary nepřipravoval jáhen sám, ale kdyby  tento úkol konal spolu s jinými (včetně laiků) a aby bylo viditelné, že je to jáhen, kdo zajišťuje, že je vše dobře připraveno pro příchod předseda-

17

jícího ke stolu. Jáhen má stát vedle předsedajícího po celou dobu eucharistické modlitby a účastnit se lámání chleba a podávání přijí-mání. To všechno jsou funkce přisluhování a služby úřadu episkopē.

Jáhnův úřad jako někoho, kdo je „vyslán“ a kdo má zvláštní úlohu pro vztah církve a světa je nejlépe vyjádřen v hlásání evangelia, pravidel-ných kázáních (to by bylo vhodné, když jáhen nebo jáhenka slouží ve farnosti, do které byli ustaveni, spíše nežli tehdy, když pouze dopro-vázejí biskupa) a ve zpěvu propuštění ke konci liturgie.

Existují jisté tradiční funkce jáhna, o kterých jsme se nezmínili – týkají se charizmatů, které nejsou obdrženy při svěcení. Aidan Kavanaugh má asi pravdu ve svém tvrzení „Pokud neumíte zpívat, pak byste ne-měl být ordinován”, avšak to je zřídka jedním z kritérií uplatňovaných, když výběrová komise diskutuje kandidátovu vhodnost pro svátostný duchovní úřad. Pokud to tato komise nečiní, pak to má důsledek na některé tradiční funkce jáhna. Zpěv Lumen Christi (světlo Kristovo) při vnášení paškálu[15] a  Exsultet (praeconium paschale) při velké veli-konoční vigílii nebo části římského Martyrologia oznamujícího Kristo-vo zrození na počátku půlnoční eucharistie obsahuje texty, kterých zpěv klasicky přináležel jáhnům a které shrnují jáhnův úřad zprostřed-kovávat mezi světem a církví, nakolik jsou to spíše prohlášení celému světu nežli pouze shromážděnému společenství. Nikomu to nečiní dobře, pokud jsou tyto texty zpívány špatně. Mají být delegovány na ty, kdo umí dobře zpívat a ne, aby byl o jejich zpěv žádán jáhen, který má potíže se zpěvem a bude se obtížně probojovávat textem jenom proto, že je to tradiční role jáhna. V těchto věcech má mít svou roli pro rozhodování spíše dané charizma nežli dané svěcení.

 

Závěr

Z toho co bylo řečeno budou asi ti, kdo očekávali jednoznačná pra-vidla pro liturgickou roli jáhna, zklamáni. Definovat jáhnovu roli v li-turgii dnes vyžaduje nejenom jisté znalosti  historického  vývoje  úřadu

                                                       18

jáhna, ale vyžaduje též jasné teologické chápání, čím chceme, aby byl obnovený diakonát v našem věku. Pokud se domníváme, že ob-novený diakonát může nabídnout něco cenného a rozdílného církvi, která se nachází v pokračujícím procesu obnovy, potom to liturgický duchovní úřad jáhnů musí reflektovat. Jáhni nemají úřad služby pro-tože mají nejprve liturgický úřad; jáhenský duchovní úřad je zrcadlem úřadu služby, který mají nosit ve svém srdci a ve vědomí svého povolání ke stálému diakonátu. Historické chápání vývoje a teolo-gická reflexe postavení diakonátu v církvi, dnes umístěná do kontextu vývoje v posledních třiceti letech, se týká obnoveného chápání úřadu v mnoha našich společenstvích. Ekleziologie křtu jako základ našeho chápání úřadu si získala své místo v mnoha společenstvích. Z ní vyplynulo i povědomí, že všichni pokřtění jsou obdarovávaní chariz-maty, které mají být užívány v úřadu církve. Správně se to mani-festuje při nedělní eucharistii, kdy si je široká škála lidí vědoma, že vykonává zvláštní liturgické úkoly. Užívat naše historické znalosti          o liturgických rolích jáhnů v minulosti jako jakousi normu pro všechno, co mají jáhni činit při liturgii dnes, by bylo v mnoha farnostech vylo-ženým pastoračním šílenstvím. Pokud jáhen nebo jáhenka plní svůj úřad jako „někdo, kdo je poslán” do služby episcopē a jako někdo, kdo interpretuje svět církvi a církev světu, potom liturgická působnost, která z toho vychází, bude jasně společenstvím chápána a oceňo-vána; pokud ne, bude to znít falešně a nebude to ničím více nežli liturgickou šarádou. Já to záležitost mnohem větších proporcí než je jednoduše se pokoušet poznávat a aplikovat soupravu liturgických povinností sesbíranou z různých rolí jáhnů prováděných v minulosti.      V mnoha farnostech, které v minulých letech poznaly úřad stálých jáhnů, mezihra mezi mimoliturgickými a liturgickými úřady stálých jáhnů začala hrát závažnou roli v pokračování obnovy jejich celko-vého života coby křesťanského společenství.

 

David R. Holeton (narozený roku 1948 ve Vancouveru), prof. Dr. phil. et theol. Byl ordinován v Anglikánské církvi v Kanadě, kde působil až do svého přestěhování do Prahy, dnes pracuje jako profesor liturgiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze a je duchovním správcem starokatolické filiální obce u sv. Maří Magda-leny v Praze. Založil „International Anglican Liturgical Consult-ation“ (IALC) a byl jejím prvním předsedou; vykonával též předsednictví v North American „Consultation on Common Texts“ (CCT). Současně je prezidentem „Societas Liturgica“, mezinárodní a ekumenické odborné společnosti liturgických vědeckých pracovníků a je též sekretářem English Language Liturgical Consultation. Má doktoráty z Institut Catholique de Paris (Dr. theol) a z Univer-sité de Paris IV (Sorbonne) Dr. phil.

 

 



[1] Příznačné pro tento způsob jsou zkušenosti pozorované v mnoha různých tradicích. Když začalo hnutí za obnovu stálého diakonátu, mnoho biskupů bylo zpočátku proti. Prohlašovali, že „potřebují více kněží a ne jáhnů”. Veškeré znalosti historického duchovního úřadu jáhna se všeobecně vytratily, dokonce i v kruzích, kde by se daly takové znalosti předpokládat.

[2] Toto místo je jaksi nejasné. Většinou se chápe v tom smyslu, že jáhen pomáhá při distribuci eucharistických elementů; jiný možný význam textu by mohl být, že prověřuje ty, kteří se připravují k přijímání. V obou případech koná jáhen jasně úlohu biskupova asistenta, která se pak stává klasickou funkcí jáhna.

[3] Ženám bylo též možno vstupovat do „pohanských” domů, ve kterých se vyskytovaly křesťanské ženy, což by bylo společensky nevhodné pro muže. Všeobecně vyjadřuje autor spisu Didascalia, že muži pastorují muže a ženy naopak ženy (kapitola 16).

[4] Detaily a umístění tohoto textu působí dojmem, že text může pocházet                 z pozdější redakce; srv.: Paul F. Bradshaw/Maxwell E. Johnson/L. Edward Phillips (edd.), The Apostolic Tradition. A Commentary (Hermeneia), Minneapolis MN: Fortress, 2002, 124.

[5] Tato forma modlitby byla obnovena pro možné používání při nedělní eucha-ristii v celé řadě anglikánských a starokatolických církvích. Až do nedávna byla tato forma asi nejlépe známa z jejího užívání při liturgii na Velký pátek.

[6] Jeden komentář ke mši z patnáctého století začíná touto sérií alegorií: „Chór představuje panny, kostel (loď) vdovy, a hřbitov sezdané lidi. Oltář je kříž, kalich hrob, paténa náhrobní kámen. Jáhen je Marie, podjáhen je Jan     a kněz je Kristus”. (Rukopis Brno, Moravská národní knihovna, sign. Mk 110n. až 281b.) O jáhnu není v následujícím textu již ani zmínky. Pro čtenáře tohoto komentáře by bylo velice obtížné získat nějakou informaci o postavení jáhna v církvi nebo dokonce v liturgii!

[7] Od Druhého vatikánského koncilu zvyk oblékání biskupa nebo presbytera za „liturgického jáhna” zmizel jak v Římskokatolické tak i ve starokato-lických církvích, nikdy se nevyskytoval v Byzantské církvi nebo jiných východních církvích. Totéž se nedá říci o anglikánech, pro některé jsou teorie cursus honorum „javorový cukr“ (jáhni jsou šťáva, presbyteři sirup        a biskupové konečný cukr) nebo „sbírání známek“ (jáhni a biskupové jsou buď „nízkými nebo vysokými hodnotami“ v nasbíraných sériích) ještě stále aktuální. Se svým důsledkem je princip „jednou jáhnem, vždycky jáhnem“ racionalizujícím důvodem pro převlékání se za jáhna v liturgii. O takové praxi Louis Weil poznamenává: „Na mne to působí jako příklad otřesné trivializace viditelného vnějšího symbolu (oblečení), která vůbec neodpo-vídá vnitřní realitě. Bylo by moudré si uvědomit, že jak Římská tak i pravo-slavné církve kanonicky zakazují duchovnímu jednoho orda, aby nosil oblečení jiného. Jelikož prohlašujeme, že sdílíme s těmito dvěma tradicemi snahu o zachování třístupňového duchovního úřadu,  i na tom nejmenším stupni pokory by bylo třeba dojít k názoru, že tyto tradice nepovažují oblečení pouze za vnější dekoraci, nýbrž spíše za nutně korespondující        s realitou postavení osoby ve společenství. „Zde nejde o nějakou litur-gickou maškarádu.“  Srv. Louis Weil, „Should the Episcopal Church Permit Direct Ordination?” in: Edwin F. Hallenbeck (ed.), The Orders of Ministry: Reflections on Direct Ordination, 1996, Providence RI: North American Association for Diaconate, 1996, 62.

[8] V širším slova smyslu není vhodné pro žádnou osobu, aby si uzurpovala úřad jiného. To je věc, která si vyžaduje vážnou reflexi v našich církvích. Existují doposud svěcení do episkopátu, kdy jsou biskupům dávány všechny liturgické úřady, čímž vytlačují presbytery, jáhny i laiky z funkcí, které jim normálně náležejí. Totéž platí o běžných svěceních, kdy všichni svěcenci dostávají úkoly, takže každý z nich je neustále liturgicky za-městnán – a opět vytlačuje jiné z jejich liturgických funkcí, které normálně vykonávají. Biskupové a presbyteři, kteří mají pocit, že musí hrát na kytaru a vést společenství při zpívání by asi potřebovali reflektovat možnou konfú-zi potřeb svého ega se zásadním úřadem liturgické episkopē.

[9] Richard R. Gaillardetz, Towards a Contemporary Theology of the Diaconate”, in: Worship 79 (2005) 419-438.

[10] Tamtéž, 434-438.

[11] Po Druhém vatikánském koncilu v početných zemích jáhni pravidelně vykonávali pomazání nemocných a římskokatolická biskupská konference USA zažádala do Vatikánu o dovolení delegovat tyto funkce jáhnům jako pravidlo. Svolení nebylo dáno z toho důvodu, že toto pomazání zahrnuje odpuštění hříchů, neboť je určeno „k uzdravování těla a duše”. Nyní v celé řadě zemí římskokatoličtí jáhni pomazávají nemocné „olejem štěstí”, což je olej který byl sice posvěcen, ale nikoliv s ostatními oleji na Zelený čtvrtek. Jeden se asi s údivem ptá, kolikpak z oněch navštívených a pomazaných jáhny může rozpoznat, který z olejů byl použit a zda je to konec konců vůbec zajímá! Ať je to jakýkoli olej, tito jáhni vykonávají v mysli křesťanů duchovní službu, která byla v minulosti vyhrazena presbyterům a příle-žitostně biskupům.

[12] Existuje však mnoho příkladů, kdy jáhni vykonávali jak pastorační službu     a jakýsi druh liturgického předsednictví. V mnohých venkovských farnostech bylo zvykem, že tranzitní jáhen obdržel pastorační zodpovědnost jako jáhen zodpovědný za společenství a jeho nedělní bohoslužbu. Až do relativně nedávné minulosti, kdy společenství mohla očekávat, že jim bude možné obdržet eucharistii každý týden, se nedělní bohoslužby často skládaly z hodi-nek (ranní chvály nebo Evensong) a arcijáhen přijížděl jednou nebo dvakrát měsíčně, aby předsedal slavení eucharistie. Později se to v mnoha místech vyvinulo v liturgii vymodelovanou na proanafoře (bohoslužbě slova) násle-dovanou udělováním přijímání. Pokud se to děje takřka každý týden pak se to stává normativní zkušeností daného společenství s eucharistickou boho-službou a mnohým návštěvníkům těchto bohoslužeb se zdá, že se jáhen stal normativním předsedajícím eucharistické bohoslužby konajícím to jako bisku-pův delegát stejným způsobem jak to činí presbyter. To vážně narušuje rozdíl mezi úřady biskupů i presbyterů a na druhé straně úřadem jáhnů.

[13] Srv. Gaillardetz (poznámka 9), 432.

[14] Srv. Bernhard Poschmann, Penance and the Anointing of the Sick (Herder History of Dogma), Freiburg: Herder/Montreal: Palm, 1964, 234nn. nebo německý originál: Busse und letzte Ölung (HDG 4/3), Freiburg: Herder, 1951, XX.

[15] Podobnou roli hrají aklamace při lucernáriu, které přísluší jáhnům, ale ten, kdo tuto službu chce vykonávat musí být schopen zpěvu.


Vytvořil: David R. Holeton
Poslední změna: pátek, 16. prosinec 2005 @ 22:12:31

17. listopad 2019
22. neděle po Trojici
Dominica XXIII. post Pentecosten
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Listopad >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející události