Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Komuniální model církve a evangelické hledání

Publikováno: sobota, 29. říjen 2011 @ 08:33:00

„Evangelické hledání“ je jemnější označení pro evangelickou krizi, tedy nůžky rozevírající se mezi tím, k čemu jsme na základě Písma povolání, a tím, jak to s námi vypadá ve skutečnosti.

Samozřejmě platí, že jsme i v církvi napořád ospravedlněnými hříšníky a Boží království je teprve před námi. Jistá míra nedokonalosti byla při církvi vždycky (viz např. různici mezi Tertullianem a pozdějším Augustinem). Přesto  si myslím, že ve střednědobém horizontu má smyl uvažovat o jednotlivých projevech života církve, o teologii a praxi těchto projevů (čili: uvažovat o nich v prvé řadě prakticko-teologicky) – a tam, kde rozpoznáme slepé uličky, vydávat se jinudy. Cílem není malovat na černo, co je bílé, ale  v dospělé poradě zvážit nosnost jednotlivých projevů života církve.

I. Kde je to horší?

Setkání římskokatolické komuniální církve (zastoupené biskupem Janem Konzalem a Martinem Šálym) a evangelické liturgické iniciativy Coena v Soběhrdech  nepostrádá jistou symetrii. Vzpomínám na setkávání východních a západních Němců před rokem 1989 v Praze, navzájem se triumfujících, kdo to má doma horší. Také zde se setkávají  dvě skupiny, které hledí kriticky na svou vlastní církev a s nadějí zahlížejí  mimo rámec svých obvyklých způsobů.  KC  ve své vlastní římskokatolické tradici odmítá důraz na hierarchii a zdůrazňuje společnou zodpovědnost členů společenství; odmítá přebujelou liturgii  a zdůrazňuje Písmo; namísto náboženství a spirituality zdůrazňuje civilnost. Coena kriticky k praxi ČCE  klade důraz na ordinovanou službu, zve k znovuobjevení bohatství liturgie a tradičních forem duchovního života.

II. Mezistupeň

Diskusi o ČCE  a komuniálním modelu církve považuji za diskusi v řádu předposledního (Bonhoeffer).  Jednotlivé církve ve smyslu denominace (bratrské „jednoty“) představují odvozený mezistupeň mezi dvěma póly: z jedné strany mezi všeobecnou Církví Kristovou (píšu pro odlišení s velkým „C“), z druhé strany mezi konkrétním křesťanským sborem. Oba tyto póly mají teologickou prioritu. Proti nim  je  konkrétní církev ve smyslu denominace vždy věcí teologicky druhořadou. Své relativní oprávnění má církev jako denominace proto, že se v ní dostávají ke slovu místně a dějinně podmíněné zkušenosti jednotlivých částí Církve, společné více sborům. Toto oprávnění má ale konkrétní církev právě jen do té míry, do jaké uprostraňuje a napomáhá na konkrétním místě v konkrétním sboru realizovat svou účast na Církvi v jejím původním určení.

III. Východisko

Konkrétní církev (např. ČCE) či sborový model (např. komuniální) se musejí neustále poměřovat svým teologickým východiskem. V programovém textu doporučeném k dnešnímu setkání katolický dogmatik Hans Jorissen zakládá svou představu komuniální církve na společenství (communio) uvnitř Boží Trojice, na „společenství s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém“ jako smyslu, cíli a kriteriu konkrétní církve. Takto konstituované společenství nebude hierarchické, ale osobní, angažované a  spirituální. Já sám  bych smysl církve formuloval poněkud apokalypticky jako  tu část Božího lidu, kterou si ke svému lidu Izraele (o čemž svědčí SZ) vystoupením Ježíše Krista (o čemž svědčí NZ) ze všech národů světa přibral a ve světě udržuje Hospodin. Přibral si ji proto, aby byla předjímkou jeho království a pozvánkou k němu. Tedy: aby v ostrůvcích svých sborů z moci Ducha svatého už nyní žila ve stylu nového věku, který v nich ale zatím subsistuje jen partyzánsky,  jako hmatatelná alternativa zdánlivě nezvratným pořádkům tohoto věku.

Zmíněná dvě východiska zrcadlí konfesní příslušnost svých autorů, koncept Trojice jako předobrazu communia církve (dynamický ale jaksi bezčasový) odpovídá pravoslaví nebo katolictví, koncept  Božího království (časový, eschatologický) odpovídá protestantismu. Obě metafory ale považuji za vzájemně komplementární.

IV. Úkoly sboru

Smyslem místního sboru je tedy to, aby byl ostrůvkem, v němž si navzájem pomáháme žít již nyní ve stylu nadcházejícího Božího království. Prominentní úkol má přitom jistě kázání, nikoli však ex opere operato, ale  právě pouze ve své funkci nápomoci k životu v tomto novém stylu. Anebo lze tento smysl vyjádřit s Martinem Šálym a v navázání na Jorissenovo a Konzalovo pojetí Církve  pomocí čtveřice a) koinónia (společenství), b) leitourgia (bohoslužba), c) diakonia (služba lidem okolo) a d) martyria (svědectví). Tuto čtveřici považuji za geniální svým obsahem, ale i svým pořadím. Sbor je tedy v prvé řadě společenstvím ospravedlněných hříšníků, povolaných Bohem a vykoupených Kristem, společenstvím společně odpovědným za svůj chod. Jeho prvním smyslem je liturgie, bohoslužba, oslava Pána Boha, kterou se navracíme k tomu, proč nás vůbec Pán Bůh stvořil, a připomínáme si, že jsme jeho.  K funkci sboru jako předjímky Božího království patří uzdravující přítomnost  v rámci polis, tedy diakonie v širokém významu slova.  A teprve na posledním místě přichází svědectví, tedy zvěstování, jehož věrohodnost ovšem vyrůstá z předchozích třech oblastí – a (jak napovídá obecně srozumitelný další význam slova) testuje se ochotou k oběti.

Uvedené čtyři funkce představují příhodný rastr pro (prakticko-teologickou) úvahu o fungování sborů, seniorátů i celé církve a všech jejích organizačních struktur, pro přemýšlení o způsobech správy, o obsazování odpovědných míst, ale také – hlouběji, systematicko-teologicky – o myšlenkových stereotypech, které naši práci poznamenávají.  


V. Ztráta přítomného času

Mně osobně ukazuje zmíněná čtveřice zejména na jeden specificky myšlenkový stereotyp, postihující ČCE víc než jiné církve. Je jím  ztráta přítomného času, oslabená schopností vnímat a vzít vážně sebe samotné před Boží tváří. Historizující mentalita ČCE, která je při slavnostních okamžicích  vyvažovaná deklarativní eschatologií,  pošle prorockou otázku, co po mně chce živý Hospodin právě teď, do komůrky nejintimnějšího privatissima, natož aby dovolila zeptat se, co chce  dnes Hospodin po našem sboru či naší církvi. Tématem sborových shromáždění od pondělí do neděle i aktivit během roku je jen výjimečně duchovní život, tedy ono že a jak jdeme před Boží tváří. V neděli dopoledne neočekáváme, že by po nás mohl Pán Bůh něco chtít.  Vymizela svědectví, místo pro sdíleli se o dilemata, zklamání i radosti spojené s konkrétním hledáním Boží vůle. Kázání jsou přečasto pouhým výkladem Písma, namísto aby nám v nich Písmo vykládalo naši přítomnost. Na riskantní cestu bohoslužeb jako prožitku přítomné chvíle a otevřenosti Božímu hlasu a kázání jako biblické interpretace naší současnosti bychom se myslím mohli pustit mnohem snáze, kdybychom nepoztráceli klasickou křesťanskou liturgii, rámec, který připomene základní křesťanská východiska, ale dá prostor také přítomnému okamžiku.


Nakonec chci využít vzácného okamžiku setkání představitelů dvou skupin kritických vůči hlavnímu proudu svých církví, skupin v této disidentskosti si podobných, ale současně  ve svých požadavcích nejednou přímo protichůdných, a formuluji za každou z obou skupin několik otázek, které by mohla položit té druhé.

VI. Na co by se mohla komuniální církev zeptat Coeny

Jak se vám daří vtáhnout do liturgické a duchovní obnovy církve laiky? Jak přitom spolupracujete se staršovstvy? Nezvětšuje liturgie vzdálenost mezi kazatelem a sborem?
Proč jsou pro vás důležité liturgické oděvy ordinovaných?
Proč pěstujete právě luterskou a ne anglikánskou, Boušeho či jinou formu liturgie?
Záleží na stylové čistotě liturgického projevu? Nejsme mnohem spíše voláni k poučenému eklekticismu, zapojenému do služby komunikace evangelia?
Usilujete o interkomunii s Římsko-katolickou církví?
Má pro vás římský biskup funkci reprezentanta všech (západních) křesťanů? Nebo vůbec nějakou?

VII. Na co by se Coena mohla zeptat  komuniální církve

Proč se vzdávat lidové církve? Nešlo by využít infrastruktury lidové církve a podle možností ji naplnit životem?  Nelze v lidových farnostech budovat žhavá jádra?
Má u vás místo člověk, který se nechce angažovat ani za nic ručit, ale hledá anonymní azyl?
Jak se vám daří předávat štafetu víry druhé a třetí generaci?
Jakou má v komuniální církvi funkci ordinovaná služba?
Spojujete ordinovanou službu s placenou profesí?
Když potlačíte hierarchii, kdo ručí za čistotu učení?
Když potlačíte hierarchii, jak zamezíte štěpení, rozmíškám a dominanci silných jedinců?
Praktikujete plnou interkomunii s evangelíky? A se členy jiných církví? Podle jakých kriterií?
 

 

Předneseno na studijím setkání Coeny 21.10.2011 v Soběhrdech a zveřejněno s laskavým svolením autora.




Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
23. červenec 2019
úterý po 5. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        
Nadcházející události