Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Liturgie v Církvi bratrské

Autor: Pavel Černý
Publikováno: čtvrtek, 30. prosinec 2004 @ 01:33:30

Článek z pera předsedy Rady Církve bratrské, podnětný jistě i pro další z reformace vzešlé církve.

Úvod: -----

Možná, že jste si mnozí při zjištění tématu "Liturgie v Církvi bratrské" řekli: "Zase jedno zbytečné téma". Zápasíme o tolik věcí duchovního života, křesťanské etiky, evangelizace, diakonie. K čemu liturgika? A jak to někdy slýchám: "Církev bratrská žádnou liturgii nemá." Dovolte, milí kolegové, abych připomněl, že Církev bratrská má ve třetím díle svého Řádu - BOHOSLUŽEBNÝ ŘÁD. § 62 odst. 2 začíná slovy: Z hlediska liturgického mají shromáždění značnou volnost. I volná liturgie je liturgií, je typem bohoslužebného shromáždění. Církev bratrská rozhodně nechce být antiliturgickou, nebo liturgicky chaotickou a bezbřehou. § 63 konstatuje, že chceme, "aby se v církvi dělo vše 'slušně a podle řádu' a proto volná shromáždění bez vedení pověřeným bratrem nekonáme". Co to znamená v praxi? Nechceme, abychom měli shromáždění, která opouštějí břehy biblických principů, shromáždění, která dávají nekontrolovatelný prostor pro nevzdělavatelné výlevy lidské duševnosti, či prezentaci nezvládnutelné tělesnosti. Jsme evangelikální církví, která vzešla z duchovního probuzení. Toužíme, abychom byli probuzenými křesťany, proto je namístě, aby i naše bohoslužba byla budující a vychovávající. Víme, že mnoho duchovních probuzení zašlo do škodlivých extrémů. Na jedné straně nechceme bránit rozvinutí a uplatnění duchovních charismat, rozmanitých darů milosti, ale na druhé straně si uvědomujeme, že Pán Bůh je Bohem pořádku. Odráží se v tom i mnoho zkušeností církve, která letos dovršuje 120 let služby. (Vzpomínám na bratra, kterého jsme měli ve sboru. Když si myslel, že je naplněn duchem, choval se někdy jako přetopený kotel a občas vybuchl. Měli jsme pak velkou práci s tím, abychom ho zastavili a usměrnili. Myslel to dobře, ale bylo tam někdy více tělesné horlivosti, než duchovního zmocnění. V Písmu je ale napsáno, že duchové jsou poddáni prorokům.)

Jestliže se Církev bratrská snaží základní biblické principy reflektovat ve svém Řádu a svých Zásadách, potom v otázce liturgie, v otázce bohoslužebných shromáždění je nad očekávání velmi benevolentní. V Ŕádu čteme:

§ 62 Náplň shromáždění

1. Obsahem shromáždění Církve bratrské jsou kromě čtení Písma a kázání i volná svědectví bratří a sester, modlitby, zpěvy a v biblických hodinách případně i rozhovory. V rámci shromáždění se konají křty, svatá večeře Páně, požehnání dětí i svatby. Ve shromáždění je dána příležitost k dobrovolné sbírce.

Dále máme v Řádu velmi stručně pojednáno o vedení shromáždění, o místě shromažďování a o svátostech. K tomu je dobré si uvědomit, že se zde zračí odpor našich otců k zaměstnávání se liturgií. Probuzenecké hnutí, tam kde ustavilo tzv. svobodné církve, šlo zpravidla ve formování shromáždění dál než šla reformace. Reformace pouze v podstatě očistila římskou liturgii. Odstranila opakování Kristovy oběti, modlitby ke svatým, modlitby za zemřelé atd. Hlavní stavební kameny starokřesťanské liturgie ale ponechal jak Martin Luther, tak Jan Kalvín. Co to znamená? Podívejme se na srovnání římskokatolické bohoslužby a reformační bohoslužby. (viz schémata)

1. Kořeny a vývoj liturgie v Církvi bratrské --------------------------------------------

Svobodné církve vznikaly jako určitý protest proti vychladlosti a teologickému liberalismu reformačních církví. Naši otcové se nemohli smířit s tím, že se křtily děti bezbožných rodičů, že se stůl Páně otvíral pro lidi, kteří měli být napomínáni. Eklesiologie lidové církve umožňovala plnou participaci formálním křesťanům, nebo spíše pohanům, kteří občas ulevili svému svědomí účastí na liturgii. Z tohoto důvodu pro naše otce bylo dokonce málo přijatelné slovo bohoslužba. Říkalo se zásadně "shromáždění" a toto označení se stavělo do protikladu k bohoslužbě ostatních církví. V neděli jsme se nešli podílet na liturgii - na společné bohoslužbě, ale šli jsme se zúčastnit shromáždění, poslechnout si kázání, poslechnout si písně. Podobně jako dnes např. charismatické sbory, i naši otcové dávali v liturgii důraz na volnost a spontaneitu. Důraz byl dáván na svobodu. Svobodná církev nebyla uznána státem a byla také svobodná ve formách svých shromáždění. Tento typ v reakci na ztuhlé formy lidových církví se ukázal jako vhodný doplněk a jistě posloužil mnoha hledajícím lidem.

Od té doby uteklo mnoho vody. Sekularizace, pluralismus a náboženský útlak v době komunistické diktatury udělaly svoje. Některé rozdíly mezi církvemi se trochu zmenšily. Lidové církve se strašným způsobem scvrkly a zůstali v nich většinou jen ti, kteří to myslí s křesťanstvím vážně. Pro dnešního křesťana a také pro hledajícího člověka je zde široká nabídka různých liturgií a bohoslužebných důrazů.

Dnes se ve světě mluví o různých probuzeních. Někde se objevilo probuzení evangelizační, jinde probuzení sociální - diakonické, jinde zase probuzení modlitební, či probuzení nově objevující Bibli. Není náhodou, že ve světě se dnes také mluví o probuzení liturgickém. Jsou sbory a církve, které rostou tím, že je v nich úžasný důraz na rozvinutou bohoslužbu. Lidé jsou při společné bohoslužbě přímo taženi do Boží blízkosti, aby jejich životy byly proměněny a nadlehčeny. Mocné prožívání Boží blízkosti zapaluje lidská srdce.

(Abych to ilustroval osobně. Když jsem před 19 lety studoval v Anglii, tak jsem si nesmírně vážil společných shromáždění. Jako každý student i já jsem byl přidělen na praxi do jednoho sboru. Byl to pěkný baptistický sbor. Kázání bylo dobré, písně pěkné, atmosféra radostná. Nechci to odsuzovat, ale za nějakou dobu mně písně přišly trochu jednotvárné, kázání trochu šablonovitá (vtip, výklad, aplikace a opět anekdota, trochu exegeze a ilustrace). Zvláště když je člověk v cizině, bez manželky, bez dětí, bez svého domova, sboru, bez starých přátel, když se ho i tam snaží hlídat československá kontrarozvědka, tehdy zvlášť silně zatouží po Boží blízkosti. Jedna profesorka z anglikánské církve mě před vánočními svátky vzala na Univerzitu do Cambridge, kde jsem se také zúčastnil bohoslužby v King's College Chapel. Tam jsem se mohl soustředit na modlitbu, recitoval jsem Nicejsko-cařihradské vyznání víry, vyznával s ostatními svůj hřích a v kleče přijímal eucharistii. Prožíval jsem nové setkání s Bohem.)

Před časem jsem četl něco podobného, co se stalo na známé Wheaton College u Chicaga. Tato křesťanská univerzita slouží každý rok více než dvěma tisícům studentů. Jsou to studenti především z evangelikálních církví. Pro své zařazení si mohou vybrat v okolí školy ze široké nabídky církví všech denominací, od sborů baptistických, přes letniční, svobodné až po darbystické či luterské. Před dvěma roky byl v blízkosti koleje otevřen kostelík řecko- katolické církve. Někteří studenti tam zašli ze zvědavosti a byli zastaveni krásou a bohatstvím liturgie. Někteří studenti tam dokonce zakotvili, protože tam objevili hloubku uctívání Boha a velikost a slávu Boží blízkosti. Někteří profesoři se tomu divili, jiní nad tím začali přemýšlet. Jeden z nich, Gary M. Burge profesor Nového zákona se to pokusil objasnit. Sám na svém svědectví ukázal, co křesťan potřebuje. Vyrostl jako dítě v luterské církvi. Potom se zřejmě trochu ztratil a byl znovu dotčen evangeliem až hnutím Jesus movement - což byli křesťanští hippies. Po studiu se stal kazatelem a byl ordinován v evangelikální presbyterní církvi. Dnes navštěvuje naši sesterskou Evangelical Covenant Church. Ale uvědomuje si, že ještě něco postrádá. Existuje totiž jeden zvláštní jev. Ze silné stránky se může stát slabost. Potřebný důraz na autoritu Bible se může vyvinout v tvrdý fundamentalismus. Volnost v liturgii může přerůst v mělkost a prázdnotu. Přehnaný důraz na vyučující kázání se může vyvinout tak, že se z bohoslužby stane školní třída a vy se už nemůžete dočkat až zazvoní, nebo konečně přijdou prázdniny. Reformační důraz na kázání Božího slova je dobrý a potřebný, ale co uděláte, když kazatel kázání dokonale zmotá? Co si odnesete? A tady je třeba povědět, že dobře postavená a promyšlená liturgie má své klady. (Vypráví se, jak jeden kostelník hodnotil kázání adeptů kazatelství a tu a tam i kázání některého studenta pochválil. Mnoha ale po zkušebním kázání řekl následující hodnocení: "Mladý muži, ale písně jste měl vybrány dobře." Všichni hned věděli, kolik uhodilo). Ano, co uděláme, když se kázání dost nepodaří. Co uděláme, když ve shromáždění jsou lidé, kteří se radují, ale jsou tam i lidé, kteří přijdou se smutkem a hlubokou bolestí. Tady pak nevystačíme s písničkou "Vždy veselo, vždy veselo každodenně slunka svit7"). Co když přijdou lidé vyčerpaní a roztěkaní, kteří se nedovedou soustředit na naše dobře připravené myšlenky? A co když kážeme něco, co není jejich problémem? Čím budou nasyceni? Jaký duchovní pokrm dostanou? Ano, středem bohoslužby je kázání. Nechceme zpochybňovat tento reformační princip. Ale co když naše kázání není relevantní? Necháme odejít lidi hladové? A zde si můžeme přiblížit smysl dobře vyvážené a biblicky postavené liturgie.

2. Liturgická stavba --------------------

O původu reformační bohoslužby je často slyšet různé fámy. Často si věřící protestantských církví myslí, že nemáme s katolíky v bohoslužbě mnoho společného. Reformátoři ale nevyhodili ze starocírkevní liturgie všechno. Luther staví na tradici katolické mše, ale čistí ji od všeho, co se zdá, že není evangelijní (odstranění opakování krvavé Kristovy oběti, důraz na jazyk lidí, nezbytnost kázání, důraz na společný zpěv). Ve Štrasburku, Curychu, Ženevě a Basileji šli reformátoři ještě dál. Ve Štrasburku si přeložili mši do němčiny. Použité schéma bohoslužby se příliš nelišilo od pojetí západní církve. Pouze zmizela myšlenka záslužné oběti a opakování golgotské oběti. Apoštolské vyznání víry nahradilo složitější nicejsko-cařihradské vyznání. Kněz stál čelem k lidem a posunutý stůl Páně se už nenazýval oltářem. Martin Bucer pak přidal ještě více verbálních a didaktických prvků. Typické bylo, že kázání se prodlužovalo na celou hodinu. Od jednoročního přijímání v římské tradici se přešlo ke každotýdenní Večeři Páně. Lidé dostali do rukou kromě zpěvníku i modlitební knížku. Když do Štrasburku uprchl Kalvín, tak si dal tuto německou liturgickou knížku přeložit do latiny a sám ji pak přeložil do francouzštiny. Vzal ji potom sebou do Ženevy. V knížce byl i řád křtu, směrnice pro ordinaci kazatelů a příležitostné obřady. K tomu byly přidány metrické žalmy. Pod titulem "Formulář modliteb" se tato agenda stala vodítkem pro reformované církve. (viz ukázka - Kalvínův formulář pro sv. Večeři Páně).

Z těchto ukázek se ukazuje, že bohoslužba má svou architekturu a je pečlivě stavěna z určitých kvádrů. Proč nám v naší bohoslužbě někdy zbylo jen: píseň, modlitba, čtení, píseň, kázání, modlitba, píseň? Neztratili jsme někdy smysl pro Boží tajemství? Kážeme, mluvíme, snažíme se udržet pozornost posluchačů, kteří mají zlenivělé smysly vlivem sdělovacích prostředků. Nevyprázdnili jsme často náplň toho, co je v Písmu nazýváno slovem leitourgia. A přece tam, kde se uskutečňuje leitourgia - slovo vyjadřující kněžskou službu před Bohem, tam se děje něco mezi nebem a zemí. Krásný příklad máme zaznamenán ve Sk 13,2 "Když konali bohoslužbu Pánu (doslova, když liturgovali) a postili se, řekl Duch svatý: 'Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal'."

Kdysi mne jako reformovaného kazatele zastavily určité zkušenosti. Věřil jsem, že Pán Bůh promlouvá především prostřednictvím zvěstování slova. A jistě to tak je. Ale jednou se stalo, že jedna dívka prožila své znovuzrození při vysluhování svaté Večeře Páně. Později došlo k tomu, že jeden starší sboru za mnou přišel po shromáždění a řekl: "Dnes jsem při svaté Večeři Páně prožil uzdravení ze své vleklé nemoci." Uvědomil jsem si, že Pán působí nejen prostřednictvím slova, ale i tím, že okoušíme jeho milost, že chutnáme elementy eucharistie, že společně meditujeme, že společně vyznáváme a recitujeme biblická slova.

Myslím, že jsme si příliš zvykli na to, že dáváme důraz pouze na výklad textu a na aplikaci. Naši posluchači pak někdy odcházejí s plnou náručí napomenutí a výzev. Rozumějte, nic proti napomenutím, exhortacím a aplikacím, ale možná, že je jich na lidi trochu moc. Lidé potom sice vědí, co mají v životě dělat a co nedělat, ale nemají sílu to uskutečnit. Pro samé vysvětlování a objasňování ani neměli čas prožít setkání se svatým Bohem. Takové, jaké třeba prožil Izaiáš, když se setkal s Božím majestátem a slyší v chrámu jen serafy, jak říkají "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Izajáš vidí jak si zakrývají před Hospodinem svou tvář. Nikdo mu nemusel mnoho radit a Izajáš padá před Hospodinem a vyznává: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů." Možná, že je někdy naše chyba v tom, že se snažíme všechno příliš vysvětlit, rozšroubovat Boží tajemství a polopaticky zpřístupnit tak, že nezbývá prostor pro Boží velebnost a slávu. Izajáš neslyší žádné vynikající exegetické kázání. Pouze vidí Boží slávu a slyší otázku: "Koho pošlu a kdo nám půjde?" Důsledkem je pokání a odpověď: "Hle, zde jsem, pošli mne!"

Prosím, zkuste mi porozumět. Vážím si reformace. Vážím si přesné a poctivé exegeze. Vím, že je třeba vysvětlovat a ilustrovat. Ale někdy se ptám, jestli je v našich bohoslužbách místo pro Boží tajemství, pro prožívání Hospodinovy hrozné a zároveň úžasné blízkosti. My kazatelé, kteří jsme liturgy a vedeme bohoslužby, si musíme klást i nepohodlné otázky. Je naše bohoslužba opravdu biblická? Nekážeme spíše instrukce, návody, etiku a nevynecháváme dimenze setkání s Bohem? I z našich sborů někdy odcházejí nenasycení lidé a hledají Boží blízkost jinde např. v katolicismu nebo v různých charismatických proudech.

Není to tak, že se někdy dobré křesťanské chování stalo náhražkou duchovní bohoslužby? Není někdy naše shromáždění spíše nedělním tréninkem pro následující týden? Není sbor potom spíše výcvikovým střediskem, kde se učíme jak přežít další týden ve světě? A co svátosti? Nemá naše svatá Večeře Páně pouze horizontální rozměr? Zkoumáme svůj život a své vztahy k druhým. Nezapomněli jsme na skutečnost, že to je také communio - setkání s Ježíšem, stolování s Mesiášem? Neztratili jsme něco z tajemství, které katolický věřící prožije, když kněz pronese slova ustanovení a eucharistickou modlitbu a on padne na kolena, uhodí se do prsou, udělá znamení kříže a prožije setkání s Kristem?

Skutečná bohoslužba má jistě obsahovat instrukce. Ale nesmí zůstat pouze u intelektuálního napomenutí. Základním elementem je přeci setkání s Bohem. Jestliže jako kazatelé vedeme bohoslužbu, pak máme ohromnou odpovědnost. Všechno je důležité: naše očištěné nitro, naše příprava, náš výraz, náš hlas, naše gesta. Možná jsme příliš snadno odmítali diskusi o architektonickém stylu našich církevních staveb. Možná, že jsme nedovedli dobře zařadit písně, hudbu, někdy jsme možná příliš snadno kritizovali třeba i ten kazatelský talár jiných církvích. Když předstoupíme v neděli ráno před sbor, tak i přes všeobecné kněžství všech věřících, jsme postaveni do jedinečné kněžské role. Ať chcete nebo nechcete, řídíte bohoslužbu - řídíte něco úžasného, co se smí dít na této zemi. Modlíte se zástupně za druhé, vybíráte pro druhé písně, čtení z Božího slova, požehnání, vedete druhé při slavení svátostí Kristových. To je svým způsobem kněžská role. K tomu jste církví ordinováni. Vaše ústa zvěstují slovo Boží. Jste Božími nástroji. Svým jednáním a vystupováním určitým způsobem prostředkujete druhým Boží lásku, jindy Boží přísnost, Boží milost, ale někdy i Boží hněv77.

Bohoslužbu máme vést. Jsme architekty bohoslužby, která má vtáhnout a zapojit všechny přítomné. Jsme tam pro všechny, pro radostné i pro smutné, pro lehkovážné i pro zachmuřené a přísné. Je třeba vykládat slovo, napomínat, káznit, vysvětlovat, povzbuzovat. Ale je třeba také vést druhé do Boží blízkosti, aby mohli společně s námi zahlédnout Boží slávu.

(Před třemi týdny jsem prožil neděli v černošském sboru na jižní Floridě. S předsedou naší sesterské církve jsme byli jediní běloši mezi stovkami černochů. Když jsme při bohoslužbě seděli hned vedle pěveckého sboru na stupínku, kazatel se nám několikrát omlouval, jestli to pro nás není příliš hlučné a silné. Bylo. Ještě celé odpoledne jsem cítil ruce od tleskání a v uších mi zněly spirituály. Ale byla to bohoslužba - v černošské kultuře. Hodně emocionální, s tancem, výkřiky, mazání nemocných olejem u stolu Páně, žehnání dětem. Mnozí tančili i cestou ke stupínku, aby do košíků s velkou radostí odevzdali svůj finanční příspěvek. Říkali jsme si trochu s humorem, že až budeme v našich sborech tančit při sbírkách, pak nebudeme mít finanční problémy. Naše shromáždění budou samozřejmě vždy jiná. To se nedá přenést. Černoši jsou jiná kultura, jiná mentalita. To důležité ale je, že svým způsobem skutečně uctívali Boha a prožívali jeho přítomnost. V takové atmosféře i slabší kázání nese ovoce. Lidé prostě mají uši ke slyšení.)

Sám velmi oceňuji, když některý kazatel dobře komunikuje a dovede i dobře improvizovat. Určitá míra improvizace je k dobrému tam, kde to kazatel umí. Ale možná, že se až velkým hitem stala dnes spontaneita. Vést nedělní bohoslužbu stylem domácí skupinky, nebo setkání mládeže. Pozor! Spontaneita je dobrá a v bohoslužbě má být nějaké místo na spontánní reakce (modlitby, svědectví, pozdravy7.), ale každý člověk potřebuje v bohoslužbě také cítit něco pevného - pevnou strukturu. Dnes je tolik nejistoty a tolik změn, že když jdu do shromáždění, tak čekám, že tam bude také něco pevného a stálého. Co si říká člověk, když je mu zle? Někdy to je slovo, které mu kdysi říkala třeba jeho maminka. Někdy to je dětská modlitba, nebo písnička, která uvázla hluboko v paměti. Překvapivě dnes křesťané a hledající lidé po celém světě čekají v církvi také něco pevného, stálého. Ukazuje se, jak velký vliv má např. Modlitba Páně. Jak je úžasné, když se cituje např. Žalm 23, když se společně vyznává víra slovy Apoštolského vyznání víry, nebo když zazní velebné Šema Jisrael - "Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh, Hospodin jeden jest". To jsou slova, ke kterým se lidé budou ve všedním životě vracet. Vedle spontaneity a neformálnosti je třeba mít i pevné a formální části bohoslužby. Dále jsou zde důležitá slova, kterými zveme druhé k bohoslužbě, slova kterými je zveme ke svaté Večeři Páně, slova, kterými křtíme, kterými oddáváme a kterými pohřbíváme. Když člověk recituje a opakuje některá taková slova, tak cítí spojitost s dějinami, s tradicí. Je to jako když vezmete do ruky ošumělou starou knihu, kterou čítal váš dědeček a vy vnímáte něco z historie své rodiny. Něčím podobným je v bohoslužbě např. požehnání. Měli bychom si na vyslovení dát záležet. Kdybychom všechno pokazili, kázání nám nevyšlo, špatně vybrali písně, tak ještě požehnání může vlít sílu do zkroušených srdcí těch, kteří si nad sebou, nebo nad druhými zoufají. Když nezazní ve shromáždění požehnání, tak mám vždy pocit, že kazatel mě o něco připravil a ošidil.

O písních ještě uslyšíme a tak se jich nebudeme nyní zvláště dotýkat. Připojuji k písni v bohoslužbě jen jednu tezi. Žijeme v době sociologického pluralismu. Dnešní účastníci našich shromáždění pocházejí z různých kultur. Bohoslužba dnes nesmí být jednokulturní. Je třeba integrovat větší šíři hudebních stylů. Varujme se utlačovat druhé a vnucovat jim své oblíbené styly. Každý kazatel a každé staršovstvo, společně s dirigenty, vedoucími hudebních skupin a doprovazeči, jsou odpovědni za to, co se bude ve sboru hrát a zpívat. Ve své autoritě nejsou postaveni proto, aby nad druhými panovali, ale aby jim sloužili k hlubšímu uctívání.

Zdá se, že dnes lidé touží po bohoslužbě, která v sobě spojuje obojí, důstojnost i spontaneitu. Lidé touží po bohoslužbě, která je teologicky informovaná a liturgicky promyšlená. Jak je bolestné a jaká je škoda, když v liturgickém rámci bohoslužby zazní něco, s čím se nemůžeme ztotožnit, s čím nemůžeme souhlasit a k čemu nemůžeme povědět amen.

Mojí touhou je, aby lidé, kteří často váží dlouhou cestu do shromáždění, často přemáhají únavu, často hledají stéblo naděje, mohli opravdu najít setkání s Bohem. My kazatelé, v roli liturgů jsme tam proto, abychom posloužili, abychom druhým pomohli pozvednout srdce a prožít Boží přítomnost při jejich nelehké pozemské pouti.

0. Čtyři základní části bohoslužby

Tak, jak se liturgie vyvíjela od Skutků apoštolských dál, církev v návaznosti na židovskou synagogu si uvědomila některé části bohoslužby, které by neměly chybět. Jsou to části, které i dnes můžeme najít v živých a probuzených církvích v mnoha zemích světa. Tyto základní stavební kameny můžeme vyjádřit čtyřmi body:

1. Vstupujeme do Boží blízkosti

2. Slyšíme Boží slovo

3. Odpovídáme díkůčiněním

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit

Tyto stavební kameny nám pomohou pochopit architekturu křesťanské bohoslužby.

1. Vstupujeme do Boží blízkosti - Vstup nám má pomoci vstoupit do Boží blízkosti a připravit nás na slyšení Božího slova. Vstup nám má pomoci k radostnému a dychtivému přístupu k Bohu. Zde důležitou roli hrají biblické texty, přivítání, modlitby a samozřejmě křesťanské písně. Vstup ale nesmí trvat příliš dlouho, aby většinu lidí nevyčerpal ještě před začátkem kázání. Vstup má připravit člověka, ale ne zastínit Boží slovo.

2. Slyšíme Boží slovo - Služba Božím slovem je druhou částí. Zde nasloucháme příběhům Boží akce v lidských životech. Sem patří čtení Písma svatého a výklad. Nešiďme čtení Božího slova. Někdy spolu velmi pěkně souvisí dvě čtení ze SZ a NZ. Jindy můžeme připojit další čtení. Je třeba sytit posluchače Božím slovem. Dejme si proto na čtení velmi záležet. Je dobré si čtení připravit. Zkusit si ho číst doma předem a případně si naznačit tužkou, která slova spojit a která naopak oddělit. Potom přijde zvěstování a náš úkol, abychom postavili most z biblického textu k posluchačům. Ostatní je úkolem Ducha svatého.

3. Odpovídáme díkůčiněním - naší odpovědí na Boží slovo je jistě modlitba. Poděkování za slovo, ale velmi významnou částí je stůl Páně. To není apendix - přívěšek bohoslužby. To je skutečně dobrořečení - eucharistie. Hluboké setkání s Bohem při novém prožití odpuštění a Boží spasitelné milosti. Jak už jsme dříve naznačili, je to velké tajemství, kdy při přijímání chleba a vína je Kristus skutečně přítomen. Po sv. Večeři Páně bývá vhodná příležitost k prosbám za naléhavé předměty, za nemocné, nebo přímo vzkládání rukou a mazání olejem. Ne my, ale Pán Ježíš sám se dotýká lidských životů, aby hojil bolesti lidského života. To je svatá chvíle a je dobré vést bratry a sestry k prožití Božího jednání. Použít opět můžeme všechno to, co jsme si již říkali o vyznání, o chválách, o písních. Můžeme použít i chvíle ticha, či modlitby v malých kroužcích. Ve sv. Večeři Páně je obsažen rozměr lítosti a pokání, ale také nesmírné radosti a vděčnosti. Eucharistie je radostným a nadějným hodem, který již předjímá nebeskou hostinu.

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit - závěrem shromáždění je propuštění přítomných. I zde můžeme pěkné shromáždění pokazit třeba odbytým a zmatečným oznámením. Chválili jsme, modlili jsme se, přijímali jsme Boží slovo, třeba jsme i dokonce slavili sv. Večeři Páně. Nyní je chvíle propustit a vyslat Boží lid. Zde má své důležité místo požehnání. Vždyť to bylo typické pro židovskou tradici v rodině i v synagoze. Požehnáním končí Pavel své epištoly. Závěrečná píseň už nemá být píseň chvály, ale spíše píseň poslání do světa, k novým úkolům. To se dá zesílit tím, že použijeme ještě jeden, nebo několik biblických veršů o službě. Jestli se nemá ztratit to, co bylo Slovem zaseto, je dobré to zaostřit a zaměřit do zápasů dalších dní. Mnoho živých evangelikálních církví v různých zemích užívá slova ve smyslu: "Jděte do světa, milujte druhé a služte". Shromáždění na to obvykle odpovídá: "Díky Bohu".

Závěr -----

Využijme svobodu, kterou nám Řád Církve bratrské dává. Je dobře, že se liturgie v různých sborech liší, ale nevynechávejme, co do křesťanské bohoslužby jasně patří. Buďme tvořiví, ale neopouštějme nejstarší křesťanskou tradici, která jde hluboko do minulosti a sahá až do dob prvotní církve. Vést shromáždění je úžasným a slavným úkolem. Jako liturgové jste v této roli skutečně spolupracovníky svatého Boha a vaším úkolem je přivést své bratry a sestry do Boží blízkosti. Dbejme i na své oblečení, zjev, gesta, mimiku. Učme se citlivě propojovat věci formální a spontánní. Liturgický pořad a vedení shromáždění si zaslouží naší pečlivou přípravu stejně jako kázání. Pán Bůh vám v tomto slavném úkolu požehnej.

Pavel Černý, leden 2000


25. květen 2019
sobota po 5. neděli velikonoční
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Květen >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    
Nadcházející události