Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Mše pro nevěřící Tomáše

Publikováno: pondělí, 25. červen 2007 @ 20:51:21

Zamyšlení nad jednou „starobylou a postmoderní“ bohoslužebnou formou.

Když jsme s mojí ženou letos navštívili německý evangelický Kirchentag v Kolíně nad Rýnem, vypravili jsme se v jeho rámci také na jednu zvláštní bohoslužbu. Předtím jsem o ní mnohé slyšel a četl na Internetu, ale v Německu jsme měli poprve možnost zúčastnit se něčeho takového osobně. Jednalo se o tzv. Thomasmesse (angl. St. Thomas Mass, česky bychom asi nejlépe přeložili jako „Tomášovská mše“ či „Mše pro 'nevěřící Tomáše'“), relativně novou bohoslužebnou formu, usilující především o prostředkování mezi církví odcizenou moderní době a současným člověkem odcizeným církvi a v evropském prostředí také křesťanským kořenům naší civilizace. Protagonisté či návštěvníci ji často charakterizují jako „starobylou a zároveň postmoderní bohoslužbu“ (ancient, post-modern worship) – a skutečně, Tomášovská mše v sobě kombinuje jak strukturu starověké křesťanské bohoslužby a sílu jejich ritů a symbolů, tak i současné způsoby vyjadřování (moderní hudba apod.) a vstřícnost vůči soudobým hledačům, „skeptikům“ a lidem, jejichž víra je vystavena tlakům sekularismu soudobé většinové společnosti.

Něco z historie

Pravlastí Tomášovské mše je Finsko a jejími duchovními otci jsou pastor Městské misie Finské lutherské církve Olli Valtonen a profesor dogmatiky na Helsinské univerzitě Miikka Ruokanen. Valtonen koncem 80. let působil v jedné farnosti v Helsinkách, kde se církevního života účastnilo stěží 10% lidí oficiálně se hlásících k církvi. Všiml si však, že se v týdnu, v době mimo konání bohoslužeb, v otevřeném kostele objevují lidé, kteří nepatří mezi pravidelné návštěvníky bohoslužeb – přicházejí se posadit do ticha, odpočinout si od všedního shonu, dotknout se něčeho jiného než je každodenní ubíjející realita. Pastor usoudil, že tito lidé v podstatě nejsou nepřátelští Bohu, jen je neoslovuje tradiční život církve, který ustrnul v poosvícenských schématech a nevytváří žádný prostor, kde by byli přijati takoví, jací jsou – se vším hledačstvím a pochybnostmi, s vírou nehotovou a nevyjádřitelnou zděděným církevnictvím. 

Valtonen s Ruokanenem spolu začali hovořit o způsobu oslovení těchto „hledačů“ a o podobě bohoslužby, se kterou by se mohli vnitřně identifikovat. Poslali dopisy lidem z různých křesťanských církví ve Finsku, zda by se k tomuto úsilí nechtěli připojit. Postupně vznikla ekumenická skupina asi 40 lidí pestrého konfesijního složení – od pravoslavných přes luterány až po „svobodné“ církve a letniční – ve které začal krystalizovat nový model bohoslužby, do kterého každá tradice vnesla něco ze své liturgické spirituality: luteráni cit pro starokřesťanské bohoslužebné formy a symboly, evangelikálové spontánní modlitby a osobní žehnání, pravoslavní práci s ikonami a s pohybem po liturgickém prostoru apod. Skupina se dohodla pojmenovat novou bohoslužbu „Tomášovská mše“ – po apoštolu „nevěřícím“ Tomášovi, patronovi všech pochybovačů a skeptiků.




První Tuomasmessu se konala 10. 4. 1988 v helsinském kostele Michaela Agricoly. Přestože nikdo dopředu nevěděl, co vlastně od nové formy očekávat, výsledek předčil všechna očekávání – dostavilo se kolem 500 lidí nejrůznějšího věku a sociálního postavení (od univerzitních profesorů až po bezdomovce), z nichž mnozí byli již dlouho mimo církev nebo byli atheisty či agnostiky. Od té doby je Tomášovská mše v Helsinkách pravidelně slavena týden co týden (o prázdninách jednou za měsíc) v neděli večer a průměrná účast se odhaduje na 700-1000 účastníků. Nová forma bohoslužby se rozšířila nejprve na jiná místa ve Finsku a později do dalších zemí, jako je Švédsko, Norsko nebo Německo, kde je hnutí „Tomášovských mší“ zvláště silné.

Žádné one man show

Pro Tomášovské mše je příznačné, že každou z nich připravuje tým lidí, není to tedy v žádném případě „show jednoho muže / jedné ženy“ na kterou jsme zvyklí v ČCE a jiných církvích. Tým většinou tvoří jeden nebo více pastorů, dále větší množství (až 40) „laiků“, pověřených různými službami, a hudebníci. Hudba je v Tomášovské mši důležitým prvkem – více než dvouhodinová délka standardní Thomasmesse poskytuje hojnost prostoru pro rozmanité způsoby hudebního vyjádření. To by však mělo být voleno s ohledem na komunikativnost vůči návštěvníkům většinou bez církevního zázemí Proto jen výjimečně potkáme zpěv klasických kostelních písní s doprovodem varhan nebo harmonia, zato není výjimkou jazz, rock nebo gospel, ale i písně z Taizé (se spiritualitou Taizé má ostatně Tomášovská mše řadu styčných bodů), kánony, gregoriánský chorál nebo barokní klasika. Tam kde se Tomášovská mše slaví častěji, se mohou hudební styly střídat podle preferencí a možností týmu, který mši připravuje.

Jedním ze specifik Tomášovské mše je to, že každá má své „téma“ – nosnou myšlenku převzatou buď z biblických motivů nebo ze situace návštěvníků. Téma pak ovlivňuje výběr textů a písní, ale i ztvárnění bohoslužebného prostředí (např. modlitebních oltářů o kterých bude řeč dále).




Mše začíná tím, že některý z laických členů týmu přivítá shromáždění, krátce vysvětlí průběh bohoslužeb, představí „sloužící“ tým a případně vydá potřebné praktické pokyny. Následuje „zahřívací“ kolo písní (podle soudobé liturgické teorie tzv. gathering songs, které mají příchozí spojit do jednoho liturgického tělesa), v jehož závěru přijde v průvodu tým, který bohoslužby připravoval. Člernové týmu jsou pro snadnější identifikaci vizuálně odlišeni (ve Finsku se užívají alby, na které si ordinovaní členové vkládají ještě štolu, v Německu jsme viděli dlouhé jednobarevné šátky či šály přes civilní oděv). V čele průvodu je nesen kříž, který může mít různou podobu (v Helsinkách např. používají kopii ikonického kříže z Taizé) a s ním případně i další liturgické předměty (Písmo, svíce, ikony aj.).

Svatý chaos

Charakteristickou zvláštností Tomášovské mše je část, kterou její zakladatelé žertem nazvali „svatý chaos“ a v německém prostředí Offene Phase – účastníci se na cca 20 minut rozcházejí z lavic k různým modlitebním či jiným spirituálním aktivitám, které jsou připraveny na různých místech kostela. Nabídka může zahrnovat např.:

  1. společný zpěv meditativních písní (Taizé aj.)
  2. individuální či společný rozhovor o tématu bohoslužby či osobní situaci
  3. přijetí osobního požehnání, které může být na přání provázeno pomazáním olejem
  4. meditaci v tichém prostoru
  5. liturgický tanec
  6. návštěvu některého z modlitebních „oltářů“, které mohou mít různou podobu v závislosti na kreativitě přípravného týmu – může to být např. kříž či ikona s možností zapálení svíce, „zeď nářků“ u které lze své prosby či díky vyjádřit písemnou formou, stoleček s otevřenou Biblí, nástěnka s fotografiemi potřebných a trpících, kniha, do které je možno zapsat náměty pro společné přímluvné modlitby apod.

Fáze „svatého chaosu“ je ve finském modelu Tomášovské mše hned na začátku v rámci kající liturgie, v německém následuje po bloku zvěstování, který obsahuje biblické čtení a krátké klasické kázání nebo některou jeho alternativu (bibliolog, dramatizaci apod.). Vedlejším efektem „svatého chaosu“ je vnesení prvku pohybu do bohoslužby (převzato z pravoslavné tradice) a zboření klerikální distance mezi „kněžištěm“ a „lavicemi“.



Eucharistie

Vrcholem Thomasmesse je podobně jako u jiných bohoslužeb mešního typu společné slavení eucharistie (večeře Páně), ke kterému se účastníci scházejí po ukončení Offene Phase. To může začínat přímluvnými modlitbami, které mohou být pronášeny zástupci shromáždění, improvizovány z pléna nebo mohou vycházet z námětů shromážděných během předešlé části bohoslužeb. Následuje klasická eucharistická liturgie začínající přinášením darů spojeným se sbírkou (opět prostor pro možnost rozmanitého vyjádření solidarity s trpícími) a pokračující přes prefaci a Sanctus, anaforu, modlitbu Páně a sdílení pozdravu pokoje k přijímání eucharistického chleba a vína.

Samotné přijímání se většinou odehrává v několika kruzích soustředěných zpravidla kolem modlitebních oltářů po stranách kostela či na jiných místech. Způsob rozdílení může být rozmanitý – ve Finsku se užívá individuálních kalíšků, které v případě nedostatku akolyté průběžně umývají, v Německu jsme zažili „klasické evangelické“ přijímání z jednoho kalicha, v jednom z kruhů byla také možnost přijímat per intinctionem, tedy namáčením chleba či hostie do kalicha.




V ekumenickém prostoru však může být eucharistie při Tomášovské mši zároveň určitým prubířským kamenem, jelikož předpokládá praxi „otevřeného přijímání“, kterou nesdílejí všechna církevní společenství. Církve, které praktikují tzv. closed communion (svátostné společenství pouze pro své vlastní členy) jako je např. římskokatolická církev, konfesionalističtí luteráni nebo „svobodné reformované“ denominace typu Církve bratrské, tak mohou mít s participací na Thomasmesse a pojetí eucharistie jako Kristova pozvání platícího komukoliv určité potíže. To je třeba zohlednit např. při úvahách o realizaci Tomášovské mše v našem prostředí. Na rozdíl od skandinávských zemí, kde je většina obyvatelstva alespoň formálními členy státních lutherských církví, v Čechách tvoří majoritu společnosti nepokřtění atheisté a mezi křesťany dominují římští katolíci s vyhraněným stanoviskem k exklusivitě vlastní církve.

Závěrem

Pomocí těchto řádků (a několika „vypůjčených“ fotografií – náš fotoaparát nám v Německu bohužel ukradli) jsem se pokusil českému čtenáři sdělit, co je Tomášovská mše. To co je slovy samozřejmě nesdělitelné, je atmosféra této bohoslužby, alespoň tak, jak jsme ji zažili my – výrazově bohatá bohoslužba bez liturgické nervozity, radostný pokoj i v hemžení „svatého chaosu“, žádné loupání očima když uděláte něco špatně, lidé, ze kterých jsem měl pocit, že (na rozdíl od běžné reality u nás) bohoslužby doopravdy „slaví“.

Zbývá otázka, zda a do jaké míry je možné podobnou formu nabídnout „hledačům a pochybovačům“ u nás v České republice. Zmínil jsem již obtíže dané konfesijní situací v naší zemi. Po revoluci r. 1989 u nás dochází v souladu se světovým vývojem k ústupu ekumenismu a rekonfesionalizaci církví, pohled na spirituální potřeby současných lidí je také zatížen řadou theologických předsudků (v ČCE např. barthovským „Nein!“ k jakémukoliv náznaku náboženskosti nebo civilně-interpretační pohled na „moderního člověka“ ustrnulý na úrovni neomarxismu 60. let 20. století). Ke lhostejnosti a duchovnímu odcizení, charakteristickým pro celou současnou západní civilizaci ještě přistupuje primitivní a intolerantní atheismus zděděný z éry komunistické tyranie. To jsou jistě nepříjemné překážky, které mohou způsobovat řadu nepochopení. Přesto se však domnívám, že i u nás je řada hledajících, kteří touží být osloveni něčím jiným než liberálním výprodejem pokladu víry, invazivními stadionovými evangelizacemi nebo autoritářským strašením pekelnými tresty. Právě pro ně by mohla být „Tomášovská mše“ formou setkání s Bohem, který „nalomenou třtinu nedolomí“ a „hříšníky přijímá a jí s nimi“.

Odkazy a zdroje




Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
24. srpen 2019
sobota po 9. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Srpen >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  
Nadcházející události