Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Kampak se podělo předpostí?

Touto nedělí (Septuagesima, Devítník) zároveň, podle starší tradice, vstupujeme do období tří týdnů před začátkem postní doby.

V římskokatolickém pokoncilním uspořádání liturgického kalendáře, kterým se inspirovaly i jiné tradice (anglikánská aj.),  však tato doba chybí a tvoří součást tzv. liturgického mezidobí, t.j. "neslavnostní" části církevního roku.  Možná by stálo za to krátce pohovořit o původu, obsahu a významu tohoto období a také o tom, jak v některých novějších tradicích vymizelo.

Podle A. Adama (Liturgický rok, Vyšehrad 1997, s. 96) se předpostí v západní tradici objevuje zhruba v průběhu 6. století (po definitivním etablování quadragesimy - 40-tidenního postu), důvodů prý mohlo být několik. Zaprvé tu byla praxe byzantské církve, kde půst trval 8 týdnů. I v západní církvi někteří křesťané, zvláště řeholníci a klerus, zachovávali dobrovolně půst již před povinným počátkem na Popeleční středu. Je možné, že vnějším popudem pro tyto dobrovolné kajícnické iniciativy bylo drancování Říma Góty a Langobardy. Motivem pro vyzdvižení tří předpostních nedělí mohly být i stacionární bohoslužby, které se v Římě tou dobou konaly v chrámech římských městských patronů sv. Petra, sv. Pavla a sv. Vavřince. Přestože církev v tomto období nenařizovala žádný povinný půst, liturgie již byla přizpůsobena jeho kajícímu charakteru (fialová barva, vypuštění oslavných zpěvů Gloria, Alleluia a Te Deum).

Předpostí je vymezeno 3 nedělemi, latinsky nazývanými podle zaokrouhleného počtu dní do velikonoc - Septuagesima (70, ve skutečnosti 63 dní), Sexagesima (60, ve skutečnosti 56) a Quinquagesima (50, ve skutečnosti 49).


Septuagesima (Devítník)


První výskyt názvu Septuagesima je v aktech I. synody orleánské (511) v souvislosti se zmínkou, že se někteří zvláště zbožní křesťané postili již 70 dní před Velikonocemi. V liturgii se poprvé objevuje v gelasiánském sakramentáři. Český název "Devítník" vyjadřuje, že se jedná o 9. neděli před velikonočními svátky. Pravoslavní tuto neděli také nazývají "nedělí o marnotratném synu", podle perikopy Lk 15:11-32 (v pravoslaví předpostí začíná ještě o týden dříve, na Neděli celníka a farisea). V latinské tradici se také nazývá Dominica Circumdederunt ("Obklíčili mne"), podle prvního slova introitu z Ž 18.

Západní tradice pro tuto neděli volí biblické texty z Mt 20:1-16 (evangelium, podobenství o dělnících na vinici) a 1Kor 9:24-27 (epištola, Pavlova analogie o životě víry jako závodu běhu a pěstním zápase). Z evangelia jsou také převzaty antifony k žalmům a Magnificat v modlitbě hodinek.

Mnich Attularius (Amularius) ve svém spisku De ecclesiasticis officiis mysticky interpretuje číslo 70 jako počet let babylónského zajetí, k čemuž prý odkazuje i introitus Circumdederunt me (Ž 18:5-9; jeho pendantem a symbolickým ukončením zajetí je prý introit Eduxit Dominus populum suum in exsultatione - "Hospodin vyvedl svůj lid s radostí" ze soboty po Velikonocích). Člověku je tak naznačováno, že se stal zajatcem hříchu a smrti a může být vysvobozen jen Kristovým spásným jednáním, jež se nám zpřítomňuje ve velikonočním tajemství. Attulariova myšlenka byla později rozvinuta ve známém středověkém textu Legenda Aurea z 13. století.

Podobným směrem ukazuje i připomínka biblické historie o pádu člověka a světa do hříchu z knihy Genesis, která se semikontinuálním způsobem četla v officiu během předpostního období. Proti zlu však stojí naděje - v sobotních nešporách vždy před jednotlivými předpostními nedělemi, v antifoně k Magnificat Bůh postupně mluví k Adamovi, Noemu (Gn 6:13) a Abrahamovi, se kterými je spojována Boží věrnost a zaslíbení nového lidství.

Ve středověké církvi byl s nedělí Septuagesima spojen obřad Depositio Alleluiae (odložení Halleluja) - počínaje tímto dnem byl tento oslavný zpěv církve z liturgie vypuštěn, rozezněl se až během vigilie v předvečer velikonoční neděle. Známý středověký teoretik liturgie Vilém Durandus uvádí jako důvod této praxe připomínku Adamova hříchu, který nás vyloučil ze společenství s anděly, což církev vyjadřuje odepřením si podílu na andělském zpěvu během postního období, jiným motivem je připomínka harf, zavěšených Izraelity na stromy během babylónského zajetí (Ž 137). Obřad depositia měl v různých tradicích různou formu (často velmi emotivního rozloučení - "odcházíme od něj jako od velmi milovaného přítele, od kterého se nemůžeme odtrhnout a mnohokrát jej obejmeme a políbíme" (Durandus) - či dokonce jakéhosi symbolického pohřbu). Součástí obřadu byl také hymnus Alleluia dulce carmen vox perenne gaudii (Aleluja, sladká písni, hlase věčné radosti). Po liturgické reformě Tridentského koncilu byl tento zvyk redukován na přidání dvojího Alleluia  na konci sobotního officia před touto nedělí (po Benedicamus). Hymnus Alleluia dulce carmen však mezitím přešel do liturgií jiných církví (anglikánské a episkopální).

Sexagesima (neděle po Devítníku)


Sexagesima je druhá neděle před postem, název se objevuje v aktech 4. synody orleánské (541). V pravoslavné církvi již tuto neděli začíná půst od masa a ve východním kalendáři je jmenována jako "masopustní".
Perikopy v západní tradici jsou Lk 8:4-15 (evangelium, podobenství o rozsévači) a 2Kor 11:19-12:9 (epištola, Pavlova sebeobhajoba a jeho mystické vytržení). I introit této neděle (Exsurge, quare obdormis, Domine) z Ž 44  je hlasem tísně z porážky a zajetí, liturgie však u tohoto tónu nesetrvává, naopak, communio Introibo ad altare Dei (zpěv k přijímání eucharistie) je nesen radostnou nadějí závěru Ž 43. Magnificat se vrací antifonou z Lk 8:10 k evangelijní perikopě. Pravoslavná evangelijní perikopa je podobenství o posledním soudu z Mt 25:31-46.

Quinquagesima (Masopustní neděle)


Masopustní (carnis privium, odtud i "karneval" - z carne vale, dosl. "sbohem masu" , v pravoslavné a jiných tradicích neděle syropustní - dle postu od sýra a jiných mléčných výrobků) je poslední nedělí před Popeleční středou, kdy začíná "regulérní" půst (v pravoslavné církvi již pondělím po této neděli). Podle introitu z Ž 31:3n je také jmenována latinským názvem Esto mihi. Starocírkevní perikopy zde předepisují jako epištolu 1Kor 13 (chvála svaté lásky) a jako evangelium Lk 18:31-43 (předpověď utrpení při cestě do Jeruzaléma, uzdravení slepého u Jericha). Texty officia (vedle návaznosti na epištolu a evangelium) připomínají povolání Abrahama v Gn 12. Graduale pochází z Ž 77:16 (Tu es Deus, "Ty sám jsi Bůh, jenž činíš divné věci"), offertorium z Ž 119:12n (Benedictus es Domine, "Tys chvály hodný Hospodine, vyuč mne ustanovením svým."), communio Manducaverunt z Ž 78:29n připomíná (nevděčně přijatou) Boží péči o Izrael. Pravoslavní na tuto neděli čtou Řím 13:11-14:4, resp. Mt 6:14-21 (část Horského kázání o postu, odpuštění a pokladech v nebi), některé lutherské církve text o proměnění Páně.

V římskokatolické církvi bylo předpostí (viděné jako redundantní "příprava na přípravu", t.j. na postní období) zrušeno mešním řádem Pavla VI. z r. 1969. V anglikánské církvi tuto praxi následovali r. 1976. Anglikáni však zachovali dělení neslavnostní části církevního roku na dobu po Zjevení Páně (do které spadá i někdejší předpostí) a dobu po Svatém Duchu. Této praxe následuje i Revised Common Lectionary. Jiné církve předpostní dobu dosud drží.

zpracováno za použití odborné literatury a většího množství online zdrojů

Vytvořil: Martin Grombiřík
Poslední změna: středa, 31. květen 2006 @ 13:27:27

17. únor 2019
neděle Devítník
Dominica in Septuagesima
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Únor >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28      
Nadcházející události