Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Zpívat s chutí a láskou

Autor: Daniel Matějka
Publikováno: středa, 9. září 2009 @ 11:03:48

Zpráva z výročního zasedání Luterské liturgické konference v Bavorsku.

Konference mi poskytla zajímavé podněty jednak obsahem přednášek, které nacházely milé pokračování v neformálních rozhovorech, ale také společnou modlitbou denních dob, která dodala rytmus celému setkání. Nejdříve k přednáškám.

Páteční odpoledne bylo zaměřeno empiricky. Stephan A. Reinke a Prof. Dr. Hanns Kerner prezentovali dotazníkové průzkumy, které byly provedeny k tématu zpěv při bohoslužbách. První dotazník z okolí Hannoveru se týkal kazuálií. Jeho výsledek ve stručnosti:

  • Navzdory tomu, že narůstající citový odstup od církve činí zpívání nesamozřejmým, zpěv zůstává důležitou součástí a nepanuje obecná nechuť ke zpěvu.
  • Zpěv je důležitý jako projev sounáležitosti a podpory ať už se jedná o novomanžele či pozůstalé. Když nikdo nezpívá, je to smutné, trapné.
  • Při pohřbu zpěv umožní zvednout oči od rakve, oddechnout.
  • Píseň však nesmí být libovolná, musí k ní být nějaký vztah.
  • Jediní, kdo na zpěvu nutně trvají, jsou však pouze duchovní a kantoři. Mezi laiky se nezřídka objevuje názor, že je lépe nezpívat vůbec, než aby se zpívalo nekvalitně.

Druhý dotazník pocházel z Vestfálska a týkal se zpěvu při běžných bohoslužbách:

  • Údaje svědčí ve prospěch obecné spokojenosti se zpěvem
  • Preference písní se liší generačně.
  • Pět kritérií, co na písních respondenti nejvíce hodnotí, se dle statistiky seřadilo od nejdůležitějšího  takto: hudba, text, naděje a důvěra, emocionalita, vyznání.
  • Starší generace se více zaměřuje na textovou stránku a na píseň jako zdroj naděje.
  • Z doprovodných nástrojů jsou nejuznávanější varhany a sice ve všech generacích. S dost nízkými sympatiemi se setkaly doprovodné kapely obsahující bicí soupravu, ale dalece nejneoblíbenější variantou je zpěv bez jakéhokoli doprovodu.
  • Problém se zpěvem, který německé evangelické církve pociťují, zřejmě nelze považovat za obecný, ale spočívá v repertoáru. Repertoár se nezná a není s ním spokojenost textově ani hudebně.

Třetí dotazník pocházel z Bavorska a zahrnoval evangelicky pokřtěné (tedy ne jen ty, kteří se pravidelně účastní bohoslužebného života):


  • Zpěv má vysoký význam, ale až na druhém místě daleko za kázáním. Pořadí: kázání 80%, zpěv 38,6%, dále modlitba, Večeře Páně. (Posluchačstvo v sále znepokojeně zahlučelo, když  přednášející zmínil statisticky nepříliš vysoké hodnocení Večeře Páně.)
  • Zpěv je důležitější pro muže než pro ženy a také pro ty, co chodí do kostela častěji.
  • Největší problém se zpěvem mají lidé ve věku od 40ti do 60ti let.
  • Zpěv je důležitý i pro ty, co sami nezpívají.
  • Vysoce ceněny jsou varhany, jimi doprovázený zpěv má téměř rituální povahu. Vztah k moderním hudebním nástrojům zůstává chladný.
  • Časté jsou stížnosti na to, že se vybírají neznámé písně. Zároveň však zůstává odpor proti jakémukoli učení se při bohoslužbách. V kombinaci s fluktuací návštěvníků bohoslužeb to vše tvoří obtížně řešitelný problém.
  • Starý jazyk písní vadí především těm, co do kostela chodí jen zřídka. Členové z jádra sboru jsou obecně tolerantnější než okrajoví členové.

Tři podněty z následné diskuse:


  • Vybírání písní je v podstatě výlučně záležitostí farářů. Proč nemohou být více zapojeni kantoři?
  • K čemu vlastně vůbec jsou takovéhle průzkumy?

Poslední zmíněná otázka značně korespondovala s mým vlastním pocitem z této přednáškové části a zajímavě rezonovala i v některých dalších přednáškách a rozhovorech.

Večerní program měla na starosti paní Prof. Dr. Christa Reich. Představila nově vydaný zpěvníček „Stimme, die Stein zebricht“ (Strube Edition 6202). Zpěvník obsahuje překlady písní z jazyků blízkých němčině. Christa Reich hned od začátku upozornila na to, že tyto písně se v čemsi liší od většinové současné německé písňové tvorby, a nechala účastníky, aby vycítili ten rozdíl. Hudebně se tyto písně hodí spíše ke klavíru než k varhanám. Nápěvy jsou většinou dobře naučitelné, nepříliš složité. Zmíněný rozdíl v následné diskusi Christa Reich vyjádřila takto: Tyto písně věrně a biblicky reflektují temnotu věta, zatímco současná německá tvorba je pouze o „milém Bohu, který všechno dělá dobře“. U posluchačů se tento postřeh setkal se všeobecným souhlasem: „Der Liebe Gott“ se stal v Německu módou.“ Christa Reich svou otázku vyslala i za hranice církevní hudby: „Nechybí nám něco podstatného v církevní hudbě i v teologii vůbec?“

Byl jsem vděčný za tento postřeh, protože souzněl s mou zkušeností bohoslužebného života v Heidelbergu, kde jsem strávil dva semestry. Nedokázal jsem tehdy dost jasně vystihnout, proč tamní bohoslužby neodpovídají na to, co sám uvnitř hledám, a proč se tak těším do českých kostelů. V osobním rozhovoru jsem se na to paní profesorky ještě jednou zeptal, proč si myslí, že v Německu chybí silnější reflexe nouze člověka. Její první odpověď byla: „Daří se nám příliš dobře“. To je ovšem pouze vnější pohled. Christa Reich ho pak posunula na jinou rovinu: „Církevní myšlení v Německu ovládla sociologie. Zjistíme a generačně roztřídíme, co se komu povětšinou líbí a podle toho řídíme naši nabídku. ...Ale člověk přece hledá odpovědi na svou nouzi. Když má někdo rakovinu, nezáleží na tom, jestli je mu 20 nebo 60. Tady bychom měli odpovídat.“

(Dovolil jsem si do této zprávy začlenit i parafrázi části tohoto osobního rozhovoru, protože mi pomohl osvětlit některé otazníky, které jsem si už dříve z Německa přivezl. To, co jsem se od Christy Reich dozvěděl, přijímám jako ponaučení i pro církevní práci v Čechách.)

V sobotu dopoledne představil Prof. Dr. Peter Bubmann své teze k tématu: „Jaká musí být bohoslužba, aby lidé rádi zpívali?“ Ve své přednášce zmínil různé aspekty zpěvu: tvorba společenství – jsme společně nahlas slyšet (zde varoval před jednoznačně kladným hodnocením zpěvu: i nacisté zpívali), aspekt rituální, na druhé straně i touha poznávat a učit se něco nového. Svou vůbec první tezí však zdůraznil bohoslužebný charakter zpěvu. Zpěv při bohoslužbách nesmí být show ani koncert ani zkouška zpěvu ani muzikoterapie. Zpěv při bohoslužbách nesmí být účelový. Zpíváme Bohu.

Tématem, které se zde dostalo ke slovu, byl také seznam „jádrových“ písní – „Kernliederliste“ – nově sestavený seznam 30ti evangelických písní, které by se měly učit ve všech sborech jako společně sdílený repertoár. Tato myšlenka obecně byla přijata jako užitečná, některé vybrané písně však vyvolávalyrozpaky. (Ani Prof. Dr. Christa Reich nezatajila svůj nesouhlas: Na seznamu je poměrně mnoho písní reformačních typu „Hrad přepevný jest Pán Bůh“ náš apod., které jsou svým jazykem i životním pocitem dnešku vzdálené. Novější tvorba je zastoupena minimálně. Ale i v nové tvorbě se těžko vybírá...)

Sobotní odpolední přednášky s tématem: „To jediné, čeho je potřebí, a umění být všem vším.“ se ujala opět Prof. Dr. Christa Reich.

Jádro přednášky se odvíjelo od protikladu Pavlova „Všem jsem se stal vším“ (1 K 9:22) a Ježíšova „Jen jednoho je třeba.“ (Lk 10,42) Inspirována Bonhoefferem mluvila o povaze obecné religiozity: „Gott als Glücks- und Notfallsadresse“ – Bůh jako adresa pro štěstí a nouzové volání. Je vhodné na toto navázat. Krásným příkladem navazování je vyprávění o Pavlovi v Aténách (Sk 17). Ovšem když dojde na jádro křesťanské zvěsti, to se ve skutečnosti příčí tomu, co běžně religiózní lidé očekávají. Ukřižovaný a vzkříšený se příčí obecné religiozitě. (1 K 1). Důsledek pro zpěv při bohoslužbách: je potřeba navázat na očekávání, ale píseň se neobejde beze slov, která poukáží na Boží skutečnost, kterou bychom nečekali.

V přednášce zaznělo i několik samostatnějších zajímavých podnětů.

  • Jedním bylo podobenství: „Pán jde po ulici a na vodítku má velkého psa. Člověk, co jde proti němu, se bojí, a tak ho pán uklidňuje: nebojte se, je hodnej, nic nedělá.“ – nemluví takhle někdy křesťané o Bohu? To ale není pravda, že Bůh „nic nedělá“. Bůh jedná a zná i lidskou bolest.
  • Propadající se hodnotu slova – pro množství „keců“ přicházejí jednotlivá slova o svou hodnotu. Slovo přitom tvoří vztah. Především slovo ve zvukové podobě, která mu dodává finální význam. Důraz: hledejme „neukecané“ formy bohoslužeb.
  • Dalším důrazem bylo znovunalezení hodnoty ticha. Při bohoslužbách se těžko hledá čas pojmout, připravit se, strávit, co jsme zpívali. Potřebujeme víc prostoru provazovat smysl prvků. (Tady z vlastní farářské praxe v Moravči mohu zmínit liturgický prvek přibližně dvou minut ticha po kázání. Úžasná věc, která dá prostor, aby doznělo vyřčené.)
  • • V bohoslužbě něco, co je daleko, stává se blízké. Boží blízkost je pro člověka v posledu neúnosná. Zpěv je adekvátní společnou reakcí na Boží blízkost.
  • Dvacáté století nechalo zakusit temné hlubiny. Chvála Bohu tyhle věci nemůže opomenout. I chválící zpěvák zakouší určité zoufalství. (Tohoto prvku je možno si cenit u Paula Gerhardta) „Anfechtung – Rückseite des Lobes Gottes“ „Pochybnost – opačná strana chvály Bohu“ V Bibli toto nacházíme v písni Jonáše ve velrybě, Pavla a Silase ve vězení, mládenců v ohnivé peci. Zpěv nedělního rána je podobně zpěvem pro ukřižovaného a vzkříšeného.

Zvláštní zkušeností pro mě byla i účast na Modlitbě denních dob, ke které jsme se na konferenci pravidelně scházeli. Tyto modlitby trvaly vždy přibližně půl hodiny. Zpočátku jsem je vnímal jako zajímavé obohacení, ale postupně jsem zjišťoval, že vůči této praxi na konferenci mám výhrady. Jednu za mě vyslovila Christa Reich: „příliš mnoho slov“. Součástí modliteb byl zpěv i několika žalmů za sebou. Přitom nad každým jejich veršem by bývalo bylo možné strávit mnoho času. Na druhém místě mi přišlo, že tyto modlitby patří k určitému způsobu života. V kontextu celého přátelského až neformálního průběhu konference mi proto takto zpívané pobožnosti připadaly jako cizorodý prvek. Projevilo se při nich navíc i to, že většina účastníků takto liturgicky zpívat neumí. Celé to na mě působilo spíše jako liturgický experiment než jako projev zbožnosti. Třetí věcí, kterou jsem si uvědomil až právě v Heilsbronnu, je, že tyto modlitby byly a jsou záležitostí jen určité vybrané skupiny, smím-li říci: elity. I z tohoto důvodu můj větší zájem neupoutaly.

Bylo pro mě samotného překvapením, k jakému kritickému postoji vůči této praxi na konferenci jsem postupně dospěl, protože jsem sám sebe považoval spíše za příznivce liturgického osvěžení sborového života.

Příjemnou částí setkání byly neformální rozhovory. Velmi milé a obohacující bylo setkání se zástupci Slezské luterské církve a Slovenské evangelické církve Augsburského vyznání. K něčemu takovému jsem dříve neměl příležitost, proto jsem nyní zvědavě naslouchal povídání o podobách sborového života našich sousedů. Část sobotního večera byla oficiálně vyhrazena právě hostům ze spřátelených církví, kdy jsem i já krátce referoval o situaci ČCE.

Účast na konferenci v Heilsbronnu pro mě byla velmi podnětná. Děkuji Synodní Radě a ekumenickému oddělení ÚCK, že jsem se mohl zúčastnit.



12. listopad 2019
úterý po 21. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Listopad >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející události