Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Krize v církvi? A jaká?

Účastníci panelu na Vinohradech
Publikováno: pátek, 2. duben 2010 @ 12:20:39

Zamyšlení nad panelovou diskusí na Vinohradech.

Diskusní večer...

S přihlédnutím k hledisku / obecného přehledu / v agitačním středisku / uved' jsem se do sedu, zpívá Ivo Jahelka v kdysi známé písni popisující neutěšený stav české společnosti na sklonku totalitního režimu. Já se šel 24. ledna 2010 rovněž uvést do sedu, ovšem nikoliv v agitačním středisku, nýbrž ve sborovém sále pražského sboru ČCE na Vinohradech. Na programu byla panelová diskuse na téma „ČCE v krizi“, které svými dvěma články rozvířil trutnovský farář Tomáš Molnár.

Slovo „krize“ pochází z řečtiny, v kterémžto jazyce krisis znamená „soud“. To může svádět k dalekosáhlému theologizování, jež může tématu dodat další rozměr, ale také odvést pozornost od výchozího problému jiným směrem. Proto moderátor Matěj Cháb zadání tématu zúžil pracovní definicí krize jako „stavu, který není slučitelný s dlouhodobou existencí té světské součásti církve Kristovy, která zde od roku 1918 existuje pod názvem Českobratrská církev evangelická.“ V panelové diskusi (která snad byla původně míněna jen jako standardní „třicátnický“ program vinohradského sboru) zasedla děkanka FF MU a presbyterka brněnského židenického sboru prof. Jana Nechutová, bývalý disident a člen minulé synodní rady farář Miloš Rejchrt, iniciátor diskuse Tomáš Molnár, levicově orientovaný ekonom a laický kazatel Ilja Herold a učitelé ETF UK Jindřich Halama a Petr Sláma.

V úvodním expose jednotlivých panelistů zazněla široká škála stanovisek, od optimistických názorů, že církev jako celek v žádné krizi není (Nechutová), maximálně jednotlivé sbory (Halama) přes pokusy vyvážit pozitivní a negativní trendy (Rejchrt) či vybídnout k inventuře některých komponent církevního života (Sláma) až po katastrofické scénáře ekonomického zhroucení (Herold) či povšechné moralistické sejčkování efektně ukončené evangelijním „běda!“ (Molnár). Celé výchozí diskusní příspěvky jsou k přečtení ve zvláštním čísle vinohradského sborového časopisu Hrozen.

Po tezích jednotlivých panelistů nastala dvě kola debaty, nejprve v kruhu účastníků panelu, poté i formou dotazů a připomínek z pléna. Diskuse se vesměs točila kolem některých okruhů z prvního kola: eticko-ekonomického propletence podílu ČCE na církevích restitucích, pokleslé morální úrovně duchovenstva patrné zejména na farářské rozvodovosti, úpadku tradičních forem sborového života („písmáctví“ a biblické hodiny), lehkomyslného zbavování se některých tradičních „evangelických témat“ (historie – Hus, Kalvín, Masaryk atd.). Zaznělo i několik spíše teoretických návrhů jak věc řešit, od (víceméně očekávatelného) důrazu na obnovení „toleranční reformované přísnosti“ až po podněty vzešlé z liturgické a duchovní obnovy (návrh vytvořit přímo jakousi obdobu „Desetiletí duchovní obnovy národa“ v římskokatolické církvi 1985-95). Konkrétní výstup z debaty nebyl, vyjma snad obecně formulovaného přání vytvořit ze zúčastněných jakousi pracovní iniciativu, která by se problémem dále zabývala. Zda taková iniciativa vznikla, to mi již není známo, jelikož jsem musel opustit sál a jít chytat na nádraží pozdní vlak odvážející mne k noclehu.

..a co jsem si z něj (ne)odnesl

Přestože v diskusi zazněla řada podnětných myšlenek, nemohu se zbavit svého původního dojmu, který ve mně vyvolal Molnárův článek a první ohlasy na něj, že pokud je ČCE v nějaké krizi, je to především krize duchovní; morální, ekonomické nebo personální problémy jsou buď jen její symptomy nebo dokonce jen kouřová clona nad propastí spirituální prázdnoty.

Láhev a slupka

To že církev může žít bez groše v kapse, na periferii společnosti nebo dokonce i v podmínkách cíleného pronásledování, to nám dobře ukazují její dějiny, prvními třemi staletími křesťanství počínaje a současným hrdinským vegetováním v prostředí islámských nebo komunistických autoritářských režimů konče. I dnes tvoří křesťané drtivou většinu osob trpících pro své náboženské přesvědčení (pomineme-li „islámské mučedníky“, kteří se obalují Semtexem a pak odpalují v autobusech plných lidí) a přesto svým životem dosvědčujících, že Kyrios není Fidel ani Kim (ale ani George „Dabljů“ nebo Barrack), ale ukřižovaný a vzkříšený Ježíš. Pro obdobnou zkušenost vitality křesťanského společenství v nepříznivých podmínkách nemusíme chodit daleko, fungování tzv. podzemní alias skryté církve v komunistickém Československu může být dobrým příkladem.

Na druhé straně existují církevní organizace, kterým na první pohled nic nechybí, mají přepychově vybavená sborová či celocírkevní centra, profesionály nejen na kazatelně, ale i na kůru nebo v nedělní škole, kanceláře se špičkovou technikou a velké majetky v nemovitostech. Při bližším pohledu ale zjistíme, že pod touto pěknou fasádou cosi skřípe: lavice kostelů či sborových sálů jsou plné starých lidí (jsou-li vůbec něčeho plné), odborných referentů pro církevní práci s dětmi je pomalu více než dětí samotných. Vnímavý člověk má pocit zvláštní diskrepance mezi formou a obsahem, jakoby celá tato nákladná výprava byla vlastně o ničem. Život z Boha je nahrazen zahnívajícím stereotypem pohodlného udržování tradic, jen tu a tam zpestřeným halasnými půtkami kvůli hloupostem typu svíčka na stole Páně nebo délka trávy na farní zahradě, nebo je naopak vnitřní prázdnota zakrývána čilým vnějším hemžením a úsilím o kde co; většinou ve formě společenského aktivismu. Duchovní se stává manažerem volnočasových aktivit, amatérským psychoterapeutem, agitátorem environmentalismu a politické korektnosti, grantovým úředníkem a památkovým stavebníkem, kostely a sborová centra se mění ve fairtradové tržnice a kulturní kluby, mizející (zejména mladé) členstvo se církevní management snaží zaujmout neformální žoviálností (přecházející mnohdy do trapných talkshow) a krotkou zábavou těžko konkurující světskému šoubyznysu. Práce faráře často končí i u role „profesionálního bližního“, který obchází osamělé staré lidi, na něž nemají jejich příbuzní čas nebo náladu, a stíhá přinášet akorát trochu toho „lidského tepla“ - o svědectví evangeliu nebo nějaké reálné pastoraci většinou nemůže být ani řeči.

Tím nechci říci, že všechny výše jmenované aktivity jsou nějak zavrženíhodné či pro církev škodlivé; spíše jde o to, co je v jejich podloží. Pošetilý muž z evangelia mohl na písku postavit (na rozdíl od lajdáckého čuníka z pohádky o třech prasátkách) stejně impozantní (ne-li ještě skvělejší) dům než ten, co stavěl na skále, a mohly stát nějakou dobu pěkně vedle sebe; rozdíl se ukázal v okamžiku, kdy přišla bouře. Pro církev je dosti nebezpečná určitá automatická setrvačnost, s jakou běží její provoz dál i dlouho poté, kdy se z ní vytratí Duch. Erik Peterson kdysi přirovnal německý meziválečný liberální Kultur-Protestantismus k „vůni prázdné flašky“ - odér piva nebo vína se láhve drží ještě nějakou dobu po úplném zkonzumování jejího obsahu. Podobným obrazem je i žalmistova „pleva“ (Ž 1:4) - slupka obalující zrno. Po odstranění vnitřku jakoby ještě chvíli má původní tvar semene, ale pak stejně splaskne a odfoukne ji vítr.

Základní otázka

Vraťme se k debatě na Vinohradech. V jejím průběhu nesměle zaznělo, že bychom si měli položit otázku, jaký raison d'etre vůbec ČCE ještě má a zda by jejím případným zánikem utrpělo Boží dílo zde na zemi. Chvilkové bezradné mudrování a poté opatrné obejítí nastoleného tématu mne utvrdilo v přesvědčení, že pokud mluvíme o nějaké krizi církve, musí být řeč o něčem hlubším než jen o nemravnosti restitucí nebo farářských rozvodech. Základním problémem se mi spíše jeví krize identity ČCE jakožto církve, respektive vztahu organizace „Českobratrská církev evangelická“ zapsané v obchodním rejstříku k duchovní skutečnosti Ekklesia tú Theú zapsané v knihách v nebesích.

Ze sledování diskuse uvnitř ČCE mám takový pocit, že tento vztah je velkou neznámou. Jako jisté floskule a klišé rádi vytahujeme Komenského „jednoty“, případně dokonce úkol „být církví“ alibisticky hodíme na jednotlivé místní sbory a vše, co je nad to, považujeme za zcela nepodstatnou servisní organizaci (čímž třeba zřizování celocírkevních a mimosborových duchovenských služebníků stojí theologicky dosti na vodě). Přitom (doufám, že ještě stále) vyznáváme v Apoštolském vyznání víry, že věříme „svatou církev obecnou“ (hagian ekklesian katholikan) a na top level úrovni ekumenických vztahů se přizpůsobujeme rétorice partnerských církví; v každodenní praxi se toto vyznávání a rétorika ovšem prokazují jako málo žitá skutečnost a vnější projev se tak vystavuje nebezpečí jisté míry pokrytectví.

Otázka identity a raison d'etre ČCE zní, do jaké míry je ČCE ještě vůbec církví. Vyřešení tohoto problému předpokládá, že máme jasno, co vůbec církev je, a zda vlastně máme nějakou motivací církví jako takovou vůbec být.

Co je církev?

Reformace přišla s poznáním, že obecná církev, kterou založil Kristus, transcenduje všechny organizační útvary a nelze jí tedy ztotožnit s jakoukoliv vnější organizací – to je velmi osvobodivé v tom smyslu, že tyto organizace nemusíme udržovat při životě (pokud ztratí svůj význam) jen proto, aby se naplnila Ježíšova slova „brány pekelné ji nepřemohou“. Na druhé straně její existenci (či lépe „subsistenci“) v konkrétním místě vymezuje shromážděním kolem zvěsti evangelia a slavení svátostí, což představuje ujištění o Kristově působení ve světě, ale zároveň závazek o podmínky pro toto působení pečovat. Míra překryvu mezi obecnou církví a konkrétními církevními organizacemi byla vnímána různě, od pouhého zastřešujícího sjednocení viditelných organizací, až po donatistický koncept neviditelné církve se soupiskou členstva známou pouze Bohu.

Středověký názor na církev jako ústav spásy řízený hierarchií dnes (vyjma některých tradicionalistických katolíků) snad již nikdo nedrží, otázka zní, co na jeho místo. Bible pro skutečnost církve užívá řady typů a metafor, ať už jde o starozákonní lid Hospodinův (Izrael), nevěstu Beránkovu (metafora opět známá ze SZ), stromu s ratolestmi nebo těla složeného z různých údů, jehož hlavou je Kristus. Každá z těchto metafor ukazuje na skutečnost církve z trochu jiné strany. Problém bývá, když některou z těchto metafor absolutizujeme nebo naopak opomineme. Příkladem může být třeba právě metafora těla, jejíž doslovná absolutizace v ŘKC vede do extrému jakéhosi „výběrového pantheismu“ (inkarnace Krista do mocenské hierarchie, která nepodléhá Božímu soudu ani prorocké kritice), její nivelizace v protestantismu má ovšem za následek nahlížení církve jako spolkařské, čistě lidské instituce. Odtud již není daleko k vnímání církve jako onoho loisovsko-küngovského nechtěného parchanta, který nám tu zbyl po Ježíšovi místo vytouženého království Božího, pojímaného jako ideální uspořádání vztahů ve stávající či nějak akcidentálně transformované společnosti (to, že tento slogan vytvořili a hlásali katoličtí modernisté, je jen ironií dějin). V tomto duchu se bohužel trochu nese i „současná definice [církve] pracující s motivem Božího království“, publikovaná v diskusi na Evangnetu R. Mazurem. Vedle mírného nádechu utopického optimismu postrádá jakýkoliv odkaz k osobě Ježíše Krista, se kterou je církev organicky spojena a která je pro její bytí naprosto zásadně konstitutivní.

Dovolím si zde nyní načrtnout pár svých tezí k zamýšlení se nad tím, co je to církev, abychom mohli dále diskutovat. Někdo je možná bude považovat za samozřejmé, zatímco jiný jim bude zuřivě oponovat, ale bez uvědomění některých souvislostí se dále nepohneme.

  1. Do církve nepřicházíme sami, povolává nás tam Ježíš Kristus jako ty, které si vyvolil. To zní jako zcela samozřejmá fráze z katechismu nebo konfese, otázkou zní, jaké důsledky z toho plynou pro praxi.
  2. Církev je duchovní skutečností (ne pouhou ideou či programem), která transcenduje empiricky popsatelný svět a proto se nedá zredukovat na sociologicky, politologicky, ekonomicky nebo psychologicky popsatelnou skupinu.

Zvláště druhou tezi by v tomto okamžiku již jistě napadali superprotestantští radikálové, že z církve dělá onu nedotknutelnou posvátnou krávu, vůči které (jak bylo řečeno) není možná žádná kritika. To ovšem není pravda. Metafora těla, tedy něčeho co v tomto světě zpřítomňuje Krista nebo přinejmenším jeho dílo, musí být vyvážena a vyložena metaforou nevěsty, která je sice s ženichem „jedno tělo“, ale přitom zároveň odlišným individuem, navíc svatba, při které se tak má stát je záležitost po výtce eschatologická, něco, co přichází a není nějak fixovanou, již danou záležitostí. V tom je její paradox i tajemství, že ať se třeba občas z nevěsty mění na nevěstku, nese na svém prstě snubní prsten svého Ženicha, se kterým je navěky spojena a jehož věrnost nepomíjí. V okamžiku, kdy tento rozměr ztratíme ze zřetele a „církev“ se stane pouhým součtem věřících jedinců vykonávajícím nějaké spolkové či filantropické aktivity, ztrácí toto slovo význam, stává se jen prázdným zvukem a tím pádem ani nemá co dělat v názvu ČCE.

„Privatizace“ církve

Pokud ovšem Církev (s velkým C) přijmeme jako to, co dohromady svolává Pán a co mu tedy patří (viz „církev Boží“, „církev Páně“), platí to i pro její „subsistenci“ v tomto světě, kterou chce být i ČCE. To ji odlišuje od lidských spolků, které slouží k obhajobě a rozvíjení zájmů svých členů. Tato otevřenost vůči tomu, co přichází „shrůry“ je velmi výrazným markerem toho, do jaké míry se společenství církví cítí. V ČCE však můžeme pozorovat mechanismy, které ji prezentují jako cosi mezi ideově profilovaným zájmovým spolkem a rodinným podnikem několika velkých klanů. Dochází tak k plíživé „privatizaci“ církve, kdy se zájmy církve ztotožňují se zájmy určitého ideového směru, nebo – co hůře – se zájmy tradičních, široce rozvětvených a vzájemně provázaných (pokrevně či sňatkově) rodin. Evangelická církev je poměrně malým písečkem, kde lze být relativně snadno jednookým králem mezi slepými, a tak být prostorem pro seberealizaci těch méně úspěšných ve „velkém světě“ či dobrou „zašívárnou“ s malým, ale relativně stabilním zdrojem příjmů pro různé příbuzné a známé, kterým otázka Božího království na srdci zas tak mnoho neleží. To, že je v rámci těchto souručenství během různých „sebeočistných“ mechanismů sem tam hozena přes palubu i nějaká ta „černá ovce“ z vlastních řad, princip jako celek nepopírá.

Uvedené je vidět na tom, jak relativně málo pozornosti bylo dosud věnováno duchovním aspektům krize a jak mnoho jí je věnováno aspektům organizačním, ekonomickým a finančním. Přitom, jak správně poznamenává kolega L. Batka ze slovenské ECAV, ekonomická krize církve může být až terminální stadium dlouhodobé choroby, která začíná plíživě právě jako krize duchovní a morální. Právě zde se může odhalit, zda jsou vnější ekonomické potíže jen zprubováním duchovně zdravého společenství, nebo naopak metastázami úpadku, který – dokud nebyl vidět – dosud nikoho netížil, vyjma pár osamělých profetických duchů. Proto může být falešné současné rádoby prorocké volání o tom, že diskuse o duchovních a theologických otázkách odvádí pozornost od skutečných problémů, kterými jsou problémy organizační a ekonomické – právě ono může samo být příčinou, že se uzdravení duchovního organismu zamění za vnějškové nabalzamování spirituální mrtvoly, která bude třeba zvenčí zabalená ve zlatě jako Tutanchamon, ale uvnitř bude plná „umrlčích kostí“. Paradoxně tváří v tvář měnícím se ekonomickým podmínkám se může ukázat, zda se „zachráncům církve“ jedná o to, abychom zůstávali v Kristu a on v nás, nebo jen o wellfare evangelického rodinného byznysu, kterému teče do bot.

Popření kněžské dimenze

Nemastnost a neslanost církevní identity ČCE se nejlépe projevuje ve vztahu ke kněžské povaze novozákonního lidu Božího. Tomáš Molnár vyslovil v diskusi tezi, že ČCE je „laickou církví“ (jak vyplynulo z našich telefonických a e-mailových debat, chtěl se tím vymezit vůči domělému „klerikalismu“, který ovšem nechápe in sensu stricto jako omezení řízení církve čistě na osoby duchovního stavu, ale zahrnuje do něj také záležitosti spojené s rolí duchovního při bohoslužebných úkonech – teze měla být polemickým vymezením vůči liturgickým hnutím). Touto poněkud nešťastnou formulací (vypůjčenou z evangelické lidové dichotomie „hierarchický klérus“ vs. „laická demokracie“) ovšem nechtěně poukázal na jeden ze základních defektů současného eklesiologického sebepochopení ČCE.

Spojení „laická církev“ je blud hodný exkomunikace a svým způsobem contradictio in adiecto. ČCE je ze své podstaty (jako jakákoliv jiná církev chtějící být hodna toho jména) kněžskou církví, učení o všeobecném kněžství věřících patří k základním stavebním kamenům eklesiologie a vyzdvihla ho právě reformace. Unikátnost Kristova velekněžství (používaná často na rádoby protestantskou obhajobu „laického“ charakteru církve) se týká smírčí oběti za hříchy a nepopírá tím kněžskou službu církve jako celku; „kněžským svěcením“ všeobecného kněžství je svátost křtu a „výdobytek“ reformace v podobě vymizení symbolického křestního pomazání paradoxně zapříčinil i ztrátu vnímavosti pro tento rozměr křtu. Substituce reformačního „každý je kněz“ osvícensko-egalitářským „každý je laik“ vedlo k výrazným eklesiologickým defektům, které přesáhly rámec liturgie a církevní správy a projevují se i na „nízkocírkevní“ úrovni praktických služeb ve sboru nebo křesťanské angažovanosti ve světě, mentalitu posluchače a diváka (a kritika skrytého v přítmí hlediště, abych použil metaforu Petra Slámy) bez smyslu pro aktivní odpovědnost si přenášíme z kultického dramatu bohoslužby do běžného života církve a patristická zásada lex orandi / lex credendi dostává pachuť cynického černého humoru. Důtklivé povzbuzování k „angažovanosti ve světě“ ze strany „civilních“ theologů se pak stává obyčejným moralistickým nátlakem oděným do biblických klišé typu „prosazování Božího království“ a bez ukotvení ve svět transcendující skutečnosti Církve se (řečeno s prorokem Jeremiášem) „opírá o pouhé tělo“ (Jr 17:5-6).


Přílohy a příbuzné položkyJe ČCE v krizi?
Trvalý význam katolické církve pro protestantismus


Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
12. listopad 2019
úterý po 21. neděli po Trojici
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Listopad >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející události