Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Kříž, ideologie a násilí

Bílé ukřižování - Marc Chagall, 1938
Publikováno: pátek, 16. prosinec 2005 @ 13:20:34

Polemika s kritikou Mikuláše Vymětala.

(článek je reakcí na nesouhlasný komentář k mému článku  Kříž a kalich jako symbol a znak)

Milý Mikuláši,

Nechci Ti brát právo na nesouhlasný názor na můj článek, dovolím si však tvrdit, že ho vyjadřuješ podobně nešťastným způsobem, jakým se domníváš, že jsem do uvedené problematiky vkročil. Mnohé Tvé věcné námitky, které uvádíš a které, uznávám, stojí za zamyšlení, jsou podle mého mínění bohužel zapleveleny výroky, které se mi zdají poněkud manipulativními a demagogickými, což je v dialogu škoda.

Předně bych se chtěl vyjádřit k motivaci sepsání tohoto článku. Píšeš, že cílem mé úvahy bylo "zřejmě ponížit a zastrašit ty, kdo s autorem nesouhlasí, aby se neodvážili se k svému názoru přihlásit a hájit ho." To by byl dost smutný motiv; smyslem lehce provokativního tónu bylo spíše diskusi vzbudit než umlčet.

Abych řekl pravdu, popudem ke zveřejnění mých úvah (které jsem delší dobu nosil v hlavě a různých poznámkách v mém počítači) byl anonymní útok na serveru Evangnet, který zájem o liturgické otázky v ČCE dával do souvislosti s jakýmsi plíživým katolickým spiknutím uvnitř ČCE. Bohužel mám v povaze nechat se vyprovokovat k reakci i evidentním paranoidním blábolem - asi proto, že trochu extrémním způsobem vyjadřuje to co cítím z určitých kruhů v církvi - podezíravou předpojatost vůči bohoslužebným "novotám" spojenou s implicitním očekáváním zlého úmyslu - rekatolizace evangelické církve. Nevím tedy, kdo komu podsouvá "nejhorší možnou motivaci"; podíváš-li se na další vývoj uvedené diskuse, myslím, že Tvůj obraz "tradičního evangelíka" jako ustrašeného chudáka krčícího se v koutě před verbální agresí arogantních "kryptokatolíků" dostane povážlivě na frak.

Příměr "znakového" pojetí kříže a kalichu k nacistickému hakenkreuzu byl možná drsný, odehrával se však na rovině analogiae relationis, čili podobnosti způsobu nakládání s něčím, což, jak jistě víš, není totéž co analogia entis čili podobnost podstaty věci. Nechtěl jsem tedy přirovnat evangelíky k nacistům, spíše položit otázku, zda určitý způsob nakládání s náboženskými či jinými symboly nemůže vést k povrchní ideologizaci, vyjádřené (nikoliv mnou, ale Picardem) na příkladu svastiky. Totéž platí i o příměru s fotbalovými vlajkonoši - netvrdím, že by členové ČCE někoho bili za nošení kříže či čehokoliv jiného, spíše se mi jedná o jakýsi způsob myšlení, který při "znakovém" pojetí kříže či kalicha opravdu sklouzává na úroveň sebeidentifikace s "klubovými barvami" spojené s určitými vzorci chování.

Nikde jsem nepopřel, že by kalich v evangelické církvi mluvil i na rovině symbolu, vím, že eucharistie zdaleka nevyčerpává jeho biblické užití, které ovšem může být mohoznačné - může znamenat hojnost a požehnání stejně tak, jako bolest, utrpení a opuštění (Lk 22:42 aj.). V české reformaci je však (jak jsem v článku uvedl) spojitost s eucharistií více než jednoznačná a pokud se ke kalichu hlásíme na této bázi, nemůže nám neujít diskrepance mezi eucharistickou zbožností husitů a svátostnou praxí v dnešní ČCE.

Jako poněkud neférové musím ohodnotit Tvé obvinění, že pokládám za nevěřícího každého, kdo odmítá kříž. Nejsem si vědom, že bych v článku něco takového vyjádřil. Co mi ale doopravdy vadí, je podpírání či maskování deficitu ve víře či v sebepojetí církve ideologickými berličkami, což byl hlavní motiv sepsání původního článku i např. kritiky článků Pavla Keřkovského, uveřejněné na tomto webu dříve.

Muhu-li se vyjádřit i k Tvým věcným výhradám, dovolím si tak učinit:

Kříž možná není v církvích obecně akceptovaným prvkem na rovině znaku ("symbol" křesťanství), na rovině symbolu (Krista ukřižovaného) jej však, pokud vím, zpochybnili pouze jehovisté svým svérázným tvrzením, že Ježíš byl vlastně "ukůlován". Frázi "obecným křesťanským symbolem" jsem ostatně nepoužil (i když vím, že se v argumentaci o problematice kříže často vyskytuje, myslím, že se Ti sem zatoulala z jiné diskuse :-))

Argumentace rakouskými a slovenskými evangelíky mi přijde trochu přitažená za vlasy - podle mého se jedná o konfese, které byly (minimálně v 19. století) pod přímým vlivem českého protestantismu. Průkaznější by byla např. argumentace protestantským prostředím v anglosasském či německém světě (ne však české přistěhovalecké obce). Ostatně u slovenských luteránů je kříž (často dokonce krucifix) standardní součástí liturgie i bohoslužebného interiéru (jak je tomu u rakouských, o tom povědomí nemám).

To že kříž není výlučným a vyčerpávajícím symbolem v křesťanské církvi nijak nezpochybňuji (rybu jsem vzpomenul v článku, o hořícím keři jsem nevěděl, ale rád se dám poučit). Na druhou stranu jsem přesvědčen, že má v křesťanské symbolice nezastupitelné místo a jeho vymizení z ní pokládám za ztrátu.

Zdeněk Nejedlý byl tragikomickou postavou nejen v době počátku komuinistického režimu, kdy již byl pro svůj příslovečný senilní způsob projevu terčem posměchu kde koho, nýbrž po celou první polovinu 20. století. Jeho metody vědecké práce byly často předmetem kritiky, a to nejen od jeho ideových protivníků, nýbrž i od skutečných znalců - stačí si projít dobový historický či hudebněvědný odborný tisk. I jeho monumentální dílo Dějiny husitského zpěvu (mám ho komplet v knihovně a dovolím si říci, že jsem ho i četl) je dodnes často citováno spíše z důvodu nashromážděného faktografického materiálu (což Nejedlý neprovedl sám, nýbrž s vydatnou pomocí svých studentů) než kvůli závěrům, z nichž ideologické přání je často otcem vědecké myšlenky. Nejedlý tam sice vyvrátil některé starší badatele (K. Konráda atd.),  jiní však stejně přesvědčivě vyvrátili jeho, pouze nebyly společenské podmínky k vytvoření podobně ucelené studie, s Nejedlým se kriticky vyrovnávající. Přezdívku "rudý děd" dostal od pedagogické veřejnosti po své zcela bezprecedentní devastaci československé školské soustavy, z níž se naše školství dosud nevzpamatovalo. Moje narážka na něj se týká jeho díla Komunisté - dědici nejlepších tradic českého národa, které je bohapustým ideologickým žvástem, s historickým bádáním o husitství majícím máloco společného. ČCE se ostatně bohužel dodnes zcela nevyrovnala s faktem, že komunistický režim (podle hesla divide et impera) právě kvůli své falešné sebeidentifikaci s "husitským revolučním hnutím" protestanstské církve nepronásledoval tak důsledně jako římské katolíky. Stydím se dodnes za to, že v době tzv. církevních procesů (končících popravami,  deportacemi do uranových gulagů a dlouhodobým vězněním) a v době, kdy papež Pius XI. vyzval v encyklice Divini Redemptoris - proti bezbožeckému komunismu každého, kdo alespoň nějak věří v Boha k tomu, aby čelil nárůstu atheistické agrese (a jako zapřisáhlému anti-ekumenistovi mu to asi nešlo dvakrát ochotně z pera), museli jsme poslouchat, že stalinismus je "soud nad zpronevěřilou církví" a "VŘSR byla po inkarnaci nejdůležitější událostí dějin".

Opírání se o T. G. Masaryka mi v Tvé reakci přijde poněkud účelové - zavání mi to hrou na spodní strunu kultu Masarykovy osobnosti, který je poměrně rozšířen zvláště mezi starší evangelickou generací. Masaryk byl v mnohém - jako myslitel, politik i jako prezident - impozantní osobností, pokud na něj však hledíme nekriticky, může se úcta změnit v uctívání (to mluvím z vlastní zkušenosti: jeden můj prastýc, pravda, člen CČSH a ne ČCE, mi jednou vyrazil dech "vyznáním": "Masaryk - to byl pro mne bůh!" Podobný dojem jsem měl z četby Rádlovy knížky o Masarykovi pro děti a některých předválečných materiálů ČCE). Masaryk se ke křesťanství a zejména církvím vyjadřoval kriticky, Ježíš pro něj nebyl Božím Synem a Spasitelem (církevním ctitelům jeho osoby doporučuji např. jeho publikaci V boji o náboženství) a mimo katolíků byl z těchto důvodů kritizován (při zachování "povinné úcty") i některými evangelickými teology (jmenovitě J. L. Hromádkou). K události s praporem došlo někdy v roce 1925, tedy již po určitém odstupu od revolučních nálad v r. 1918, kdy byl např. stržen Mariánský sloup, chápaný jako triumfalistická provokace katolíků po Bílé hoře. To, že vyvěšení praporu nařídil Masaryk osobně, tento čin neomlouvá, naopak by v tom bylo možné vidět určitý Masarykův lapsus, neboť si měl uvědomit, že třebaže jako občan má právo na svůj vlastní politický názor, jako prezident republiky byl prezidentem i těch, se kterými ideově nesouhlasil a tudíž měl v těchto otázkách zachovat neutralitu. V aféře s praporem myslím ani tak nešlo o diplomatické styky s Vatikánem, jako spíše o negativní signál směrem k českým katolíkům, z nichž ne všichni tesknili po rakouském mocnářství a řada z nich se snažila upřímně zapojit do budování demokratické společnosti v Československu a někteří z nich Masaryka i podporovali. Eskalace konfesní nevraživosti sice trochu opadla u příležitosti svatováclavského milenia 1929, přesto však i ona vedla k tragédii Druhé republiky a politického klimatu za Protektorátu.

Moje poslední poznámka se týká problému kříže v multikulturní společnosti a jeho zátěže náboženským násilím, což, jak jsem porozuměl, je problematika, o kterou Ti kráčí nejvíce (jsem dalek toho, pokládat Tvoji reakci čistě za projev konformity s většinovým názorem v církvi). Co se týká stigmatu náboženského násilí ulpívajícího na kříži, svůj základní postoj jsem vyjádřil již v článku - vidím to primárně jako projev kritizované degradace symbolu ve znak, a dále jako zneužití, jako pozdvihnutí Svatého k marnosti, jako hřích proti  3. přikázání (jako ostatně jakoukoliv náboženskou válku, inkvizici apod.).  Hříchy však páchají lidé, a ne symboly, zlo spojené s degradovaným symbolem ulpívá na jeho povrchu a ne na jeho podstatě, naopak v přístupu k oné podstatě brání. Píšeš, že pohled na kříž je spojen s traumaty příslušníků některých jiných náboženství, konkrétně vyznavačů judaismu a islámu. Vývody z tohoto faktu však generalizuješ na obecné používání dané symboliky v církvi. Je samozřejmě pravda, že v mezináboženském a multikulturním dialgu je třeba vyvarovat se všeho, co by mohlo partnera zranit, urazit nebo ponížit a užití určitých emblémů může druhému připadat jako pomalování se válečnými barvami. V těchto případech, který např. dokumentuješ na Společnosti křesťanů a židů je zmíněná opatrnost a zdrženlivost na místě. U (ne)použití křesťanské symboliky na kostelích Izraeli či muslimských státech však nevím, jestli se spíše nejedná o z nouze ctnost (právě kvůli intoleranci většinového prostředí, viz na druhou stranu u nás hádky, zda smí být v ČR mešita, zda smí či nesmí mít minaret a pokud ano, tak s jakou maximální výškou atd.). Ve sporu o náboženské emblémy v koncentračních táborech bych se také přikláněl k tomu žádné tam nepoužívat - spíše však z toho důvodu, aby se dalo najevo, že se jedná o místa, kde se člověk (nacista) Bohu vzdálil dosud nejvíce, než kvůli hádkám, zda někdo má či nemá nárok na zdůrazňování jedinečnosti svého utrpení či přihřívání své polívčičky na utrpení druhého. Uvnitř v církvi i coram atheismo jsme však v jejich užívání naprosto svobodní - osobně se nedomnívám, že by nepoužívání kříže v církvi napomohlo k lepší výchově proti antisemitismu či jiné nesnášenlivosti - někdo jiný by z téhož důvodu mohl navrhnout třeba odstranění Janova evangelia z Bible či jiné věci, až by nám pro samou "ohleduplnost"  z církve mnoho nezbylo.

Každý máme různá východiska, takže nevím, do jaké míry se nakonec dokážeme shodnout. Můj výchozí bod pramení v postoji spíše lutherském, tzn. nezatracovat v církvi nic, co není ve zjevném rozporu s Boží vůlí, Tobě je možná bližší kalvínský postoj redukce na minimum a stálého začínání od bodu nula (mrzí mě ale poněkud Tvůj obdiv k "reformovaným", kteří obrazoborecky vyplundrovali nejen "své" chrámy, ale i chrám sv. Víta či berlínský dóm). Pro mne je tento postoj (nejen reformovaných, ale i radikálních táboritů) nepřijatelný, jednoduše kvůli  nepravdivému předpokladu, že církev (alespoň co se týče liturgie) od nuly začala (viz táborský mýtus o "mši sv. Petra"), což tak není, jak ostatně sám jako ctitel a znalec židovských tradic víš. Mé druhé východisko pramení v přesvědčení o stálé platnosti Pavlova "bláznovství kříže", pro které bude křesťanství světu stále pohoršením, v čemž si opět nejsem jist, zda bychom našli společnou řeč.

V závěru své reakce píšeš, že ti jde o ducha Kristova evangelia, "který bývá přeci spojen se vzájemnou ohleduplností, láskou a tolerancí." Já jsem se s jejich absencí dosud setkával především ze strany většinového proudu v církvi, liturgické hnutí podle mne tlačí do kouta spíše majoritní intolerance spojená s mnohými předsudky a agrese pramenící z toho, že sebepojetí postavenému na negativním vymezování se dříve či později dojde možnost nabízet životaschopné alternativy. Přesto se omlouvám každému, kdo by měl z formy mého vyjadřování v předešlém či tomto příspěvku dojem blízký tomu, co popisuješ, i když ze základní obsahové stránky nemohu slevit nic, aniž bych se tím dostal do sporu se svým dosavadním (a pavlovsky částečným) poznáním.

+ pokoj a dobro

Martin Grombiřík



21. březen 2019
čtvrtek po 2. neděli postní
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Březen >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Nadcházející události