Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Debata nad bohoslužbou na úvod farářského kurzu neutichá

Publikováno: sobota, 28. leden 2006 @ 13:44:11

V článku najdete plnou verzi zahajovací bohoslužby "Farářského kurzu" z 23. ledna 2006. Bohoslužba vzbudila celou řadu negativních i pozitivních ohlasů a dlouze se o ní diskutovalo na valné hromadě Spolku evangelických kazatelů. I Vy můžete (po registraci) připojit svůj názor přímo pod tento článek nebo zaslat e-mailem na coena@edunix.cz.

Bohoslužba na úvod farářského kurzu s tématem „Odvaha“

23. ledna L.P. 2006, Kostel sv. Martina ve Zdi, Praha 1

Zadání: bohoslužbou v pondělí večer každoročně začíná tzv. Farářský kurz, tedy setkání evangelických duchovních, které organizuje Spolek evangelických kazatelů. Je to jediná příležitost během celého roku, při které se sejde takové množství evangelických kazatelů a kazatelek z celé Českobratrské církve evangelické. Bohoslužby se odehrávají ve vytápěném kostele sv. Martina ve Zdi. Kostel je frontálně rozčleněn. Presbytář je mírně vyvýšen, je v něm umístěn Stůl Páně, kazatelna a židle pro bohoslužbu sloužící faráře. Bohoslužbu sloužili dva duchovní, v pořadu pro stručnost označeni písmeny E a T. Farářka E (Elen Plzáková, Praha - Jarov) byla pověřena přípravou bohoslužeb a kázáním. Přizvala ke spolupráci faráře T (Tomáš Drobík, Praha - Kobylisy), který bohoslužbě předsedal.

Práce s prostorem: každá část bohoslužby se odehrává z místa, které danou část charakterizuje, tedy Služba Slova z kazatelny (vyvýšené místo odkud je velmi dobře slyšet a kam je pohodlně vidět), Služba Stolu Kristova od Stolu Páně, úvod a závěr z místa co nejblíže shromáždění, v pořadu nazváno „nad schody“. Kolekta (modlitba) a modlitba po vysluhování je říkána taktéž od Stolu Páně. 

Práce s gesty: gesta byla omezena na minimum. Kolekta (shrnující modlitba na začátku), modlitba dobrořečení (tzv. eucharistická modlitba) a modlitba po vysluhování byly říkány v pozici oranta (modlitebníka), tedy s dlaněmi otevřenými směrem k nebi. Platí to i pro slova ustanovení, ve kterých se farář T a E prostřídali s tím, že měli otevřené pouze „vnější“ ruce. Při epiklézi (části v modlitbě dobrořečení, která vyprošuje Ducha svatého pro dary a shromáždění) vztáhl T ruce nad chléb a víno, E nad shromáždění. Při závěrečném požehnání stáli E a T vedle sebe a na shromáždění kladli „vnější“ ruce. Vnější postoje shromáždění byly omezeny na sezení či stání.

Práce s reakcemi shromáždění: při přípravě bohoslužby panovala jednoznačná shoda v tom, že shromáždění nebude zahrnuto nějakými papírky, pořady a psanými dialogy proto, aby písemná příprava neodebírala pozornost ke společnému slavení. Modlitby byly většinou zakončeny stejnými slovy a jasnou dikcí tak, aby shromáždění netvořilo svým „amen“ jen nějakou ozvěnu farářova „amen“, ale skutečné stvrzení celé modlitby. Odpověď na apoštolský pozdrav a pozdrav z kazatelny a od Stolu Páně „I s tebou“ nebyla nějak ohlašována neboť panoval předpoklad, že takovou odpověď již slavící duchovní znají.

Slova „Non sum dignus (Pane, nejsem hoden…)“ zazněla dvakrát: před čtením evangelia a před přijímáním tak, aby se podtrhlo, že účast u stolu slova i Krista dostáváme od Boha z milosti.

Odpověď na slova „Veliké je tajemství víry“: „Tvou smrt…“ byla ponechána na vůli jednotlivých slavících. Taktéž odpověď „ano“ při připomínce ordinačního slibu. Připomínka ordinačního slibu byla vysvětlena přímo v kázání. Tvořila jeho praktické pastorační vyústění a v bohoslužbě byla na místě vyznání víry. 

Struktura bohoslužby: kající prvky byly umístěny do úvodní části jako příprava shromáždění na celou bohoslužbu. Komunitní prvky byly umístěny do centra bohoslužby, tedy po kázání. Šlo o připomínku ordinačního slibu, pozdravení pokoje, ohlášky, přímluvné modlitby a sbírku. Celou struktura lze shrnout takto: jako hříšní lidé vděčně odpovídáme na Boží pozvání a přicházíme k bohoslužbám, vyznáváme svůj hřích, prosíme o jeho odpuštění a připravujeme se tak na vše, co v bohoslužbách zakusíme, slyšíme Boží slovo, které nás svolává dohromady, připomíná nám zdroje naší naděje a odvahy a jako společenství obdařené Kristovým pokojem pak přistupujeme ke Stolu Páně. Na závěr jsme vysláni jít žít to, co jsme v bohoslužbách obdrželi.

 

Stručná osnova bohoslužby:

I: Úvod

II. Služba Slova

III. Služba Stolu Kristova

IV. Závěr

  

--- I: Úvod ---

 

Varhanní praeludium během kterého přicházejí sloužící a shromáždění povstává

 

Otevření bohoslužby, vše se odehrává nad schody:

T: Začínáme bohoslužbu ve jménu Otce,

E: který je pramen našeho života

T: i Syna,

E: který je náš přítel a bratr,

T: i Ducha svatého,

E: který dává našemu životu sílu, odvahu a naději.

S(hromáždění): Amen

 

Úvodní slova, introit a ohlášení vstupní písně, T:

Ať jste již přijeli z dálky nebo z blízka vítejte v kostele sv. Martina ve zdi. Celý letošní farářský kurz je nadepsán tématem odvaha. Také tato večerní bohoslužba se ponese v tomto tématu.

Mám na mysli odvahu, kterou ke své duchovenské službě všichni potřebujeme. Odvahu, o které píše prorok Izajáš: „Hospodin praví: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Iz 41,10)

Z technických věcí: k bohoslužbám budete potřebovat oba zpěvníky. Jako vstupní zpěv budeme zpívat píseň číslo 168

 

Apoštolský pozdrav, E:

A já vám mám ještě vyřídit apoštolský pozdrav:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého, ať je s vámi se všemi.

S: I s tebou

 

Zpěv vstupní písně č.168, shromáždění sedí

 

Vyznání vin- úvod, shromáždění stojí, E:

Náš Pán Ježíš Kristus řekl:

První přikázání je toto: "Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou."

Toto je druhé přikázání: "Miluj svého bližního jako sebe samého."

Větší přikázání než tato dvě není. V těchto dvou přikázáních spočívá celý zákon a proroci.

 

Vyznání vin- pozvání, T:

Shromáždili jsme se, abychom písní i modlitbou společně volali k Bohu, naslouchali jeho slovu,

a ve svaté večeři přijali tělo a krev Ježíše Krista, a tak se s ním spojili.

Abychom mohli tuto bohoslužbu slavit z celého srdce, chceme se napřed ztišit a zamyslet: Bůh nás bohatě obdarovává svou láskou. Když na něj upřeme svůj zrak, zjistíme, že na jeho lásku neodpovídáme dostatečně a egoizmus, který je v nás, z vlastní moci nemůžeme překonat. Prosme proto nyní Boha o odpuštění všeho tíživého v našem svědomí, uvědomme si svou slabost a nedostatečnost a otevřme svá srdce pro Boží zaslíbení.

 

ticho

 

Kyrie jako vyznání vin, T:

Pane Ježíši Kriste, přišel jsi smířit svět se svým Otcem, společně voláme: Pane, smiluj se nad námi.

S: Pane, smiluj se nad námi.

 

Vzals na sebe všechen náš hřích, abychom byli skrze tebe ospravedlněni před Bohem: Kriste, smiluj se nad námi.

S: Kriste, smiluj se nad námi.

 

V jednotě svatého Ducha žiješ stále u Otce, aby ses za nás přimlouval: Pane, smiluj se nad námi.

S: Pane, smiluj se nad námi.

 

Slovo milosti, E:

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem, kdo opravdu litují, ať se nad námi slituje a odpustí nám,

nás posílí ve všem dobrém a zachová nás v životě věčném; skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

S: Amen.

 

Úvod ke zpěvu Gloria, T:

Z toho vzdávejme čest a radostnou chválu Bohu zpěvem písně č.158

 

Zpěv Gloria dle písně č.158, shromáždění stojí

 

Kolekta (modlitba dne), říkaná od Stolu Páně, T:

Modleme se:

krátké ticho

Bože všech národů a časů, tys pomazal svého Syna Duchem svatým a poslal jsi ho světu jako Pána a Mesiáše. Nás jsi povolal do společenství jeho těla, církve a dals nám účast na práci oslavy jeho jména mezi všemi národy.

Prosíme tě: posiluj nás, abychom toto poslání věrně plnili, a s odvahou vydávali svědectví, že on přináší světu vykoupení. Dej nám poznat to, co od nás očekáváš, ať jsme ochotni a připraveni vykonávat to, co jsme poznali jako tvůj úkol. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista,

který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.

S: Amen.

  

--- II. Služba Slova ---

 

Úvod ke čtení říkané opět u schodů, T:

Poslyšme slova svatých Písem. U čtení budeme sedět, abychom mohli pohotově naslouchat.

Lektoři (čteči) stojí vždy na kazatelně, čtou všichni z jedné velké bible, která od začátku bohoslužby leží na Stole Páně, na závěr čtení ohlásí zpěv následující písně. U čtení i zpěvu shromáždění sedí.
 

Starozákonní čtení: Jr 1,1-10

Zpěv žalmu 86, dle písně č. 86

Epištolní čtení: 2Kor 12,5-10

Píseň č. 243

 

Evangelijní čtení, shromáždění stojí, E:

Pán s vámi.

S: I s tebou.

Před čtením evangelia společně vyznávejme:

S: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.

Slyšme slova Slyšme slova evangelia podle sepsání Lukáše 1. kapitoly (Lk 1, 26-38)

 

Kázání

Milí Bratři a sestry!

Celý tento „odvážný“ týden budeme poslouchat a mluvit o tom, kde začíná a končí odvaha, možná budeme vzpomínat, kdy jsem ji měli prokázat a kdy naopak jsme prokázali odvahu slona v porcelánu a snad si i navzájem poradíme, jak to děláme, že tu odvahu přece jen nacházíme. Dnes bychom měli poslouchat bibli a zeptat se jí, zda i ona ví něco o odvaze. Úmyslně nebudu mluvit o odvaze Ježíšově, protože mám za to, že jeho život a smrt se nedají zařadit pod tyto kategorie. Jemu k tomu stačila kategorie Láska, které měl dost a my jí budeme mít dost, až zase přijde a až ani víra a naděje nebudou potřeba. Zatím potřebujeme to všechno a také odvahu. Jako odpověď Bible na to, kdo stál odvážně v tom, co mu bylo určeno jsem uslyšela Jeremiáš, Maria a Pavel.

Určitě to není vyčerpávající přehled, ale berte to tak, že to jsou postavy, které mě potkaly právě v mojí situaci a právě v této době.

Maria uzavřela rozhovor s andělem slovy Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova. Pokora? Odvaha? Není to v tomto případě totéž? Měla na výběr? Myslím, že ano, že její odpověď nemusela být takto jednoznačná. To, co anděl a jeho ústy Hospodin žádá po Marii, je celoživotní investice. Z lidského hlediska porodit dítě znamená závazek na celý život a to i když se stane, že to dítě už není, Maria slyšela od anděla, že její dítě bude svaté, to je víc, než člověk může pochopit a ze svých sil to neunese. Přece řekla Staň se mi podle tvého slova. Snad jí ten anděl přinesl odvahu, snad ji uslyšela z jeho slov, snad ze způsobu, jak s ní mluvil. Možná ji vyzbrojilo odvahou, když uslyšela neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha.

Snad se toho slova držela a dodávalo jí odvahu ještě mnohokrát, třeba když slyšela proroctví – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. To je strašlivá tíha, jakou rozumem nelze zvládnout, z těch několika zmínek, které v evangeliu jsou, je patrné, že Maria nerozuměla tomu, co Ježíš dělal a měl udělat. To nejlepší, co s tím vším mohla provést, bylo, že to ukládala ve svém srdci. Musela ho mít těžké jako kámen. Že to všechno dokázala unést, muselo být jen v síle Pána, který byl s ní a zahrnul ji milostí.

Maria není jen ta, co rodila, protože být matka znamená ještě prožít dny a roky se svými dětmi, přát si, aby jejich bolest mohly z nich vzít na sebe, dokázat je nechat odcházet a vědět, že už jim pomoct nemohou, modlit se za ně, pro matky je typická tělesná blízkost, blízkost krve, která platí ze začátku doslova a pak obrazně. Pro Marii muselo být toto všechno ještě o to těžší, že její syn žil pro všechny lidi, odešel od ní nějak víc než odchází jiné děti a skončil na popravišti, tak tam Maria stojí za všechny rodiče, kteří kdy prožili ztrátu svého dítěte. Ale co ji naprosto vyděluje ze všech ostatních, je to, že i za její viny její Syn nesl trest, i její Spasitel to je. To se pochopit naprosto nedá a mám za to, že tím Maria je výjimečná. Její víra je neuvěřitelná a bolest větší, než se může do lidského srdce vejít. Přece člověk - Maria z Nazareta žila svůj celý život pod odvážným vyznáním Staň se mi podle tvého slova, jehož celá velikost se jí otvírala postupně.

Mariin příběh staví otázky pro nás, zda sílu pro svoji víru hledáme v milosti nalezené u Pána, zda dokážeme nést díl bolesti, který se týká bezprostředně nás, co znamená prožít život jako služebník Páně. Tak často se pokoušíme s těmi, kdo za námi přijdou, hledat odpovědi na takové otázky, na které někdy ani odpovědět nelze. Přece sami mnohokrát nerozumíme tomu, co se děje s námi samými a mnohokrát bychom si mysleli, že by to mohlo být jinak, přinejmenším jednodušší. Tak se změní vyznání Staň se mi podle tvého slova v ustrašenou modlitbu Co po mně dnes budeš chtít, proč tohle všechno po mně chceš? Dokážeme uslyšet Neboj se … pro sebe, pro svoji odvahu? Nebo zaslechnout, jakoby z dálky – slovo milost? Nebo ještě z větší dálky odpuštění?

Přemýšlím-li o odvaze, připadají mi výmluvná rána. Každé ráno s pokusem o odvahu vstáváme a bereme na sebe den s jeho úkoly. V tom se naše odvaha neodlišuje od odvahy jiných lidí, také jsou mezi námi ti, kdo ráno veškerou svoji zásobu vyčerpají na to, že jdou koupit rohlíky na svačinu pro děti a při pohledu do diáře se jim podlamují kolena. Někoho to možná překvapí, ale jsou skutečně lidé, i faráři, kteří v sobě už na začátku dne, té základní jednotky života, nemohou vydolovat ani špetku odvahy. Jak vstoupit do té mnohostranné odpovědnosti před lidmi, před svými nejbližšími, před svým sborem, kterému mám tlumočit Boží slovo, před nárokem pravdy, která stále staví pod otazník moje činy, před svatým Bohem, kterému se možná nelíbí ani to, za co mi všichni tleskají?

Nevýmluvnější mezi rány je v tom ráno nedělní, ráno dne Páně, ráno dne zvěstování. To má největší spotřebu odvahy. Leccos v nedělní ráno děláme, všichni, stateční a zkušení, málo stateční a věční začátečníci jdou plnit úkol, který je naprosto přesahuje. Nakonec před tíhou odpovědnosti mohou nalézt svoje prožívání nedělního rána v útržcích Jeremiášových modliteb: Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat.  Stal ses mi tím, kdo jakoby lhal, vodou nestálou … jsem vyčerpán ... Dál už nemohu. Přemlouvals mě, Hospodine a dal jsem se přemluvit. Nedral jsem se o to být tvým pastýřem … nebuď mi tím, kdo děsí. Ach panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil.

Jak budu mluvit? Jak dokážu svědčit o milosti svatého Boha? Co jim řeknu, aby to uslyšeli, aby tomu rozuměli, aby jim to pomohlo, aby je to vzbudilo, aby jim Tvoje slovo došlo až k srdci? Člověk si je vědom svojí nehodnosti a nedostatečnosti a přece jde každé nedělní ráno (někdo i odpoledne) na kazatelnu a pokouší se ze svojí ušmudlanosti vyřizovat svaté slovo Páně. V poslední době jsem si velmi oblíbila knihu Plná slávy, vypráví příběh katolického faráře ve Skotsku mezi dvěma válkami – a tam jsem se zaradovala nad nejednou výstižnou formulací týkající se našeho povolání, například:

Páter Smith věděl, že ani ve výjimečných případech není valným kazatelem, a dnes ráno, když už jednou kázal a sloužil mši a potom ujel na kole 20 mil, a to všechno na lačný žaludek, se ho zmocňovala úzkostná pochybnost, bude-li sto vtlouci do té míchaniny pobožných, bezmyšlenkovitých,…budižkničemů skutečnost krásy církve Boží. (Bruce Marshall, Plná slávy)

V žádném případě to neznamená, že bych podceňovala svoje posluchače, naopak, mnozí z nich by uměli kázat určitě alespoň s větší lehkostí a elegancí. Jde pouze o to, jak to říct, aby to všichni – nebo alespoň většina – nebo alespoň někdo pochopil. Je zbytečné mluvit o různorodém složení našich posluchačů a o tom, jak je nesmírně těžké říkat věci tak, aby v nich všichni uslyšeli evangelium.

Přece jen v té Marshallově knize zaznívá s nadsázkou totéž, co prožíval Jeremiáš už řečeno bez nadsázky – ve svém prorockém životě podobném boji, když vyřizoval slovo Hospodinovo nejvýš naléhavé, říkal to s nejvyšším nasazením a formulacemi, při kterých běhá mráz po zádech, i když už neburácí jeho hlas nad našimi hlavami – stejně ho neposlouchali. To je asi malá vzpruha k odvaze zvěstování, říct si, že neposlouchali ani Jeremiáše, u nás se to neposlouchání projevuje nejspíš tak, že nikdo nepřijde nebo že pochopí naše slova jinak – což může být někdy dobře, ale někdy je to k zoufání. Spíš bych chtěla najít u proroka Jeremiáše základní strukturu odvahy a její zdroj.

Jeremiáš měl odvahu říkat lidem notně nepříjemné věci v době, kdy to vypadalo, že všechno se daří a pokrok je nemine. Měl odvahu modlit se za sobě svěřené lidi, i když mu Hospodin několikrát řekne, ať se za ně nemodlí. Měl odvahu vydržet až do doby, kdy se jím prorokovaná katastrofa opravdu stala a zůstat se svým lidem i potom, nesledovat po jonášovsku řádění ve městě z protilehlého kopce. Měl odvahu v době zoufalství přijít se zprávou, že Hospodin svůj lid neopustí, že si je zase k sobě přivede. Měl odvahu být sám. Měl odvahu stát proti proudu. Měl odvahu modlit se za sebe a říkat Bohu, že na to nemá sil. Měl odvahu věřit Bohu, i když se jeho modlitby někdy podobaly výčitkám. Měl odvahu stát ve službě, která z lidského hlediska neměla žádné výhody.

Neboj se– ten zásadní biblický pokyn k odvaze zaslechl hned na začátku, při svém povolání, neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův. K tomu říká Elie Wiesel ve výkladu o Jeremiášovi: je to vždycky tak, že když Bůh někomu řekne, aby se nebál, znamená to být obzvláště opatrný. Však také Hospodinovo slovo, že učinil proroka bronzovou hradbou města, vyvolává sice představu kvality a mimořádné pevnosti, ale také prvního nárazníku pro všechny útoky. Hradba zachytí vystřelené střely, koule kamenné i železné, které vrhají útočníci, po hradbě teče rozpuštěná horká smůla, kterou lijí obránci. Neboj se nikdy neznamená, že všechno dobře dopadne, že se ti nic nestane a bude to snadné. Neboj se znamená budu s tebou a dám ti jistotu a pevnost, budu tě podporovat, abys vydržel, povedu tě, abys přišel na řešení, ukážu ti, kde najdeš sílu a odvahu.

Apoštola Pavla nemám jako osobu moc ráda, což je ode mě odvaha, že vám to vůbec říkám. Nicméně píše úžasné dopisy a v nich uměl svoje posluchače oslovit v nejširším záběru, a tak je třeba i jeho se zeptat na to, jak to bylo s jeho odvahou. Z něho jakoby odvaha k víře byla vykřesaná. Potřeboval sebou pořádně zatřást, aby se z jeho umanutosti stala odvaha. A pak ten vznětlivý mužík, který pracoval stále na plný výkon, mohl napsat Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný. Asi nikdo z nás se nehrne do toho, aby se na jeho slabosti ukazovala Boží síla. Chlubit se svojí slabostí, to chce řádný kus odvahy. Na farářském místě, vpředu a většinou i trochu výš, jsme stále v pokušení strhávat pozornost na sebe a předvádět svoje vlastní působivé aktivity. Platí to o každém v jiné míře, neboť někdo k tomu má sklon přirozeně a někdo do toho vstoupí s úřadem, který na sebe vzal. Tak rádi bychom byli dokonalí jako bohové, svoje slabosti a ostny nemáme rádi. I Pavel by se toho svého ostnu rád zbavil, taky nikdo pořádně neví, co tím myslel. Pavel to moc nerozmazává jako věc nepodstatnou, ale paradoxně právě tohle ho dovedlo k tomu, že rád přijímá slabost urážky útrapy a úzkosti. (Zase docházím k tomu, že pokora a odvaha mají cosi společného).

Pavel má odvahu přijímat pro Krista svoji slabost a všechny ty nepříjemnosti. Tyhle „nepříjemnosti“ stíhající apoštola zvěstujícího Krista ve světě pohanském mají hodně společného se slabostmi a nepříjemnostmi našimi. K jejich nesení je potřebná odvaha.

Odvaha přistoupit na to, že nás nebudou všichni milovat. Odvaha přiznat vlastní slabost - a někdy to má překvapivý účinek, ve společenství hříšníků to vzbudí dokonce větší důvěru a sounáležitost, takže lze mluvit o přiznání slabosti jako sborotvorném prvku. Odvaha neprosazovat se a při tom i odvaha mít rád sám sebe jako svého bližního (pro někoho přetěžká). Odvaha přijmout i to, že naši posluchači mají jinou cestu, než bychom si sami přáli, že to, jak právě my se snažíme zvěstovat slovo Páně, pro ně není srozumitelné a přijatelné a že hledají někde jinde. Odvaha přistoupit na to, že moc Kristova tvoří víru a ta není pod naší kontrolou. Odvaha provázet ty sympatické jakož i ty nesympatické jen tehdy a tam, kdy to sami potřebují a ne když usoudíme. Odvaha k obrovské investici energie bez zřetelně viditelných výsledků.

Podle Pavlova příkladu odvaha zvěstovat evangelium ve světě, který, zdá se, má úplně jiné zájmy. Odvaha kázat pro sebe Kristovo slovo - stačí ti, když máš mou milost; vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla.

Sestry a bratři, milost Kristovu máme jako dostatečné povzbuzení pro naši odvahu. Tyto bohoslužby jsou pro nás také příležitostí připomenout si sliby, které patří k pověření kazatele ke službě slova a svátostí. Každý z nás je vzal za své při své vlastní ordinaci, když vykročil s odvahou do té velké, nás přesahující služby. Odvaha se občas ztrácela, byla nám darována nová... a tak to bylo pravděpodobně u každého z nás mnohokrát. Připomenutí ordinačních slibů nám má být povzbuzením, že tento velký závazek můžeme přijmout ve víře, že milost Kristova stačí k tomu, aby unesla naše slabosti a občerstvila naši odvahu, přiznávejme se k nim slyšíce za nimi slovo Páně Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Neboj se, já budu s tebou a vysvobodím tě. Když slyšíme Neboj se, tak k tomu místo výše zmíněné opatrnosti doporučuje sám Pán Ježíš Kristus ( a shrnuje apoštol Pavel) víru, lásku a naději jako lepší základ pro odvahu. Amen.

  

Varhanní interludium pro doznění kázání

Modlitba po kázání, nad schody, E:

Pane Ježíši, odvahy nemáme moc, ruce všelijak umazané a rty poskvrněné. Přesto smíme stát ve tvé službě a ty používáš naše rty i ruce, naše schopnosti a nadání, všechno, co jsme se naučili a prožili, abychom kázali Tvoje evangelium. Ty sám víš, že když na sebe pravdivě pohlédneme, připadá nám to jako zázrak. Prosíme dávej svým služebníkům dost odvahy a síly, aby mohli unést své bolesti a tíhu svého úkolu. Bez tvé pomoci neumíme být ani věrní ani spravedliví. Prosíme, ty sám nám dávej své slovo, abychom je uměli kázat. Odpusť nám, že neumíme spoléhat na tvoji milost a uč nás to každý den znovu, Pane Ježíši, na tebe čekáme.

S: Amen.
 

… pak pokračuje E připomenutím ordinačního slibu:

Připomeňme si nyní den,  kdy jsme byli povoláni ke službě Slova a svátostí. Slib, který jsme skládali tenkrát stále platí a teď máme možnost si jej  připomenout, připomenout si své rozhodnutí věrně a odvážně sloužit Kristu a jeho církvi v duchu a v pravdě. Můžete se připojit k odpovědi na tyto otázky:

- Chcete být zajedno s Pánem Ježíšem, chcete se zříci sami sebe a chcete zůstat věrni poslání,

které jste s radostí na sebe vzali z lásky ke Kristu a jeho církvi, chcete se mu věnovat cele a varovat se všeho, co vám v ní brání? Jestliže tomu tak je, odpovězte. Ano.

- Chcete z lásky k lidem evangelium Pána Ježíše Krista veřejně kázat a potěšovat a napomínat jím, sloužit bratřím a sestrám svátostmi, pomáhat jím, aby plněji žili z Boží milosti, vše, co vám je důvěrně svěřeno udržovat v tajnosti a vést Kristovu církev k jednotě? Jestliže tomu tak je, odpovězte. Ano.

 

Kéž sám Kristus, jediný a věčný kněz, přijme vaše vyznání a kéž vás svou milostí upevní.

 

Modlitba, T:

Modleme se:

Všemohoucí Bože, v Ježíši Kristu náš milostivý Otče, ty řídíš svou moudrostí všecky věci na nebi i na zemi. Ty jsi ustanovil od počátku pro svou církev službu spasení. Tys nás povolal do svého díla.

Prosíme tě proto, abys nám zachoval svou milost. Žehnal bohatě dary svého Ducha, abychom věrně kázali evangelium a řádně sloužili svátostmi ve jménu Pána Ježíše Krista. Obleč nás čistotou života, abychom byli příkladem tvému lidu. Dávej nám věrnost ve tvé službě k slávě tvého jména. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, neboť skrze něho ti náleží všechna moc i čest i sláva se svatým Duchem ve tvé svaté církvi nyní i na věky věků.

S: Amen.

 

Úvod k pozdravení pokoje, E:

Přes rozdílnost v názorech, zbožnosti a důrazech sloužíme na jedné vinici Páně. Pán Ježíš Kristus nám zaslíbil dar pokoje, toho, který on sám dává, aby nás nic neděsilo. Na znamení jednoty v mnohosti, jako výraz odpuštění a nového začátku v naší službě, se pozdravme pozdravením pokoje. Podejme si pravice se slovy: Pokoj tobě.

 

Po skončení pozdravení pokoje následují ohlášky (ohlašuje se účel sbírky, technické věci ohledně dalšího průběhu kurzu, atd.)

 

Přímluvná modlitba, úvod a závěr T, prosby E, po jednotlivých prosbách se zpívá „Kyrie eleison“

Nyní je v přímluvné modlitbě prostor pamatovat na potřeby tohoto světa, našich bližních, těch, kteří nás vedou i všech, kteří mají nouzi a trpí:

- Pane Ježíši prosíme za všechny, kdo zvěstují tvé slovo, prosíme dej, ať to umí dělat  srozumitelně, usilovně a vytrvale – k tobě voláme:

- Prosíme za ty, kdo pro zvěstování tvého slova trpí, jsou uvězněni a trápeni– k tobě voláme:

- Prosíme za rodiny kazatelů, zvlášť jejich partnery a děti, i oni nesou velkou část farářské služby a ani se pro to sami nerozhodli – k tobě voláme:

- Prosíme za ty kdo nám kdysi dali  život a za všechny, kdo nám od té doby darovali svou lásku, za ty, s nimiž žijeme a pracujeme abychom spolu zůstávali ve dnech dobrých i zlých v důvěře a vzájemném porozumění – k tobě voláme:

- Prosíme za naše sbory, ty, kdo jsou nám svěřeni a poslouchají Tvoje slovo v našem svědectví, za naše církve, prosíme vkládej do všech křesťanských církví touhu po jednotě za ty, kdo slouží Kristu v Diakonii, povzbuzuj je nadějí, že jejich práce není marná, dávej i jim vytrvalost a sílu – k tobě voláme:

- Prosíme za porozumění mezi různými náboženstvími a kulturami žijícími v našem světě, prosíme, aby všechny národy spolu dokázaly žít v míru, prosíme za náš národ a naši zem, za všechny, kdo nám vládnou a nás brání, za toto město i všechna města a obce, ve kterých žijeme – k tobě voláme:

- Prosíme za lidi nešťastné, zklamané, opuštěné, za lidi, kteří prožívají bolest těla nebo duše, zvlášť prosíme za ty, kteří jsou na to sami. – k tobě voláme:

- Prosíme za lidi, kteří se cítí zavaleni těžkými úkoly, nemohou zvládnout svůj díl práce, za ty, kdo nesou tíhu starosti a péče o nemocné, kdo musí podstupovat těžká rozhodnutí, za ty, kdo mají velkou odpovědnost  – k tobě voláme:

- Prosíme za lidi v nouzi a tísni, za hladovějící, aby se dočkali pomoci, zvláště prosíme za lidi v Pakistánu, kteří nemají kde bydlet a kteří ztratili při zemětřesení svoje blízké – k tobě voláme:

- Prosíme za pokojné časy. za vysvobození ode všeho zármutku, hněvu, nebezpečí a nouze, Pane Ježíši, zůstávej s námi se svým slovem a svojí milostí  – k tobě voláme

 

Do tvých rukou, Bože, poroučíme všechno, zač prosíme a důvěřujeme ve tvé milosrdenství skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána.

S: Amen.

 

Sbírka pomocí rozdaných košíků, které jsou poslány z přední části kostela, ze zadní části jsou pak přineseny chléb a víno na Stůl Páně, píseň ke sbírce 392, T:

Jako výraz vděčnosti z Božího slova, které jsme slyšeli, a výraz solidarity s lidmi bez přístřeší v Afganistanu a Pákistánu bude vykonána sbírka. Spolu s ní pak bude na Stůl Páně přinesen i chléb a víno. Zpívat budeme píseň číslo 392

 
 

--- III. Služba Stolu Kristova ---

 

Modlitba dobrořečení, zde rozepsaná do svých jednotlivých částí (jednotlivé odrážky), shromáždění stojí, T:

- vstup:

Pán s vámi!

S: I s tebou.

Pozdvihněme svá srdce k Pánu!

Vzdávejme díky Hospodinu našemu Bohu!

 

- preface

Bože, jsi svatý, a jsi pramen všeho posvěcení. Z temnoty přivádíš světlo, ze smrti život, z mlčení slovo. Děkujeme ti za náš život a za svět, který jsi nám dal. Děkujeme ti za nový svět, který přijde,
a za lásku, která naplní všechno. Chválíme tě za milost, kterou jsi prokazoval Izraeli, svému vyvolenému lidu. (Za záchranu z Egypta, za dar zaslíbené země, za tvou věrnost smlouvě, za návrat z vyhnanství a za slova proroků, která platí). Chválíme tě za tvého jednorozeného Syna, který všechna tvá zaslíbení naplnil a ještě naplní.
V této chvále se připojujeme ke všem, kdo ti slouží na nebi i na zemi, velebíme tvé podivuhodné jméno a společně ti zpíváme 2. sloku písně 166

 

- zpěv Sanctus dle písně č. 166,2, shromáždění stojí

 

- slova ustanovení (první část čte T, druhou E)

V noci předtím, než vydal svůj život za nás, vzal náš Pán Ježíš Kristus (při večeři se svými přáteli)

chléb, vzdal ti díky, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, neboť toto je mé tělo, které se za vás vydává.

To čiňte na mou památku.

stejně vzal po večeři i kalich, vzdal ti díky, podal jej svým učedníkům a řekl: Pijte z toho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.

 

- tajemství víry

Velké je tajemství víry:

S: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

 

- anamnéze

Proto si Bože tímto chlebem a kalichem připomínáme, že tvůj Syn se stal člověkem, připomínáme si i smlouvu, kterou s námi uzavřel: narodil se mezi námi, stoloval s vyděděnci a hříšníky. Vydal svůj život jako oběť. Zvláště si připomínáme že vstal z hrobu vystoupil na nebesa a usedl po tvé pravici. Odtud nám sesílá svatého a životodárného Ducha. Očekáváme toužebně naše vlastní vzkříšení a dovršení světa, až přijde Kristus znovu v kráse a moci a bude s námi slavit slíbenou velkou slavnost.

 

- epikléze (ruce vztáhnout nad dary a shromáždění)

Především tě prosíme: sešli nám nyní svého Svatého Ducha, aby nás a všechny, kdo sdílejí tento chléb a tento kalich, spojil ve své společenství, a dovedl nás v plnost nebeského království, kde se ujmeme svého dědictví se všemi tvými svatými ve světle.

 

- memento (čte E):

Spoj naše modlitby s modlitbami celého tvého lidu všech dob a míst. Spojuj je s neustálou přímluvou našeho velekněze Ježíše Krista, dokud nepřijde jako vítěz a Pán všeho. Pamatuj Bože na svou jednu, svatou církev, zviditelni její jednotu, chraň její víru a naplňuj ji pokojem. Pamatuj na všechny, kdo slouží tvé církvi. Pamatuj také na naše sestry a bratry, se kterými jsme dříve stávali u tvého stolu a kteří jsou nyní v pokoji u tebe. Pamatuj také na ty, jejichž víru znáš jen ty sám.

Dej nám společenství se všemi tvými vyznavači od stvoření světa, s praotci, s proroky, s Marií matkou Páně, s Kristovými apoštoly, s mučedníky a se všemi, kteří u tebe našli milost. Chválíme tě ve spojení s nimi a oslavujeme tě skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána.

 

- velká doxologie (pozvednout patenu a kalich), říká T a E společně:

Skrze něho a s ním a v něm patří tobě, všemohoucí Otče, v jednotě Ducha Svatého všechna sláva a čest nyní i navěky.

S: Amen.

 

Modlitba Páně zpívaná dle písně č. 583, shromáždění stojí

Ve společenství se všemi, kdo vyznávají Kristovo jméno, se zpěvem písně 583 modleme, modlitbu, kterou nám odkázal Pán Ježíš:

 

Zpěv Agnus Dei dle písně č. 322, při kterém se láme chléb, shromáždění stojí

Chléb, který lámeme, je účastí na těle Kristově, kalich požehnání, za nějž děkujeme, je účastí na Kristově krvi. Zpívejme píseň č. 322

 

Před přijímáním, T:

Ježíš je Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Blaze těm, kdo jsou pozváni k jeho večeři.

Společně vyznávejme:

S: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.

 

Pozvání, T:

Pojďte, neboť vše je připraveno. Vysluhovat budeme v jednotlivých kruzích a ti, kteří zůstáváte na svých místech, jste zváni ke zpěvu naznačených písní č. 461, 464, 308, 464.

 

Přijímání v kruzích, každý je zakončen slovy propouštění, T:

- „Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ (1Tm 3,16) Jděte v pokoji, praví Pán.

 

- „Ježíš Kristus praví: Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.“ Jděte v pokoji, praví Pán.

 

Modlitba po přijímání, T:

Dobrý Bože, děkujeme ti za tvé životodárné slovo a za společenství kolem stolu s tvým Synem. Dej ať je nám stálou posilou a zdrojem odvahy a síly, abychom tobě vždy sloužili a v síle tohoto pokrmu došli ke svatební hostině věčného života skrze Krista, našeho Pána.

S: Amen.

 

--- IV. Závěr ---

 

Zpěv písně č. 613, shromáždění sedí, T:

Zpívejme píseň č. 613

 

Požehnání:

T: Přijměme a hlasitým amen si přivlastněte požehnání:

E. Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží.

T: Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi.

E: Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás svým pokojem.

T + E: Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.

S: Amen.

 

Píseň na závěr č. 486,1.5., T:

Zpíváme první a poslední verš písně 486

 

Propuštění, T:

Jste vysláni. Jděte ve jménu Páně.

 

Varhanní postludium



Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
Zde uvedené komentáře jsou názory čtenářů, kterým tento web poskytl prostor k vyjádření vlastního pohledu na problematiku. Za obsah těchto příspěvků nenesou provozovatelé serveru žádnou zodpovědnost. Redakce si přesto vyhrazuje právo odstranit příspěvky, které shledá v rozporu s diskusními pravidly, zejména příspěvky vulgární, offtopic bláboly, spam, nevěcné osobní útoky a příspěvky v rozporu se zákony země provozovatele serveru. Rovněž nemůžeme zaručit pravost identity diskutujících.

  E-mailem poslané pozvání k diskuzi nad bohoslužbou
31. 1. 2006 @ 18:03 TomasD (člen)

Vážené kolegyně a kolegové, v Kristu Pánu našem bratři a sestry, omlouvám se za nevyžádaný e-mail.

Navazuji tímto na proběhlé rozhovory o pondělní bohoslužbě u sv. Marina ve Zdi a zejména na věcné i ty druhé připomínky, které byly vzneseny v rámci rozpravy o zpravě SPEKu na čtvrteční valné hromadě a také se týkaly oněch bohoslužeb. Se souhlasem Elen Plzákové a s laskavým svolením provozovatelů serveru coena.edunix.cz jsem si dovolil uveřejnit kompletní verzi oné bohoslužby na adrese: http://coena.edunix.cz/pripadnosti/bohosluzba-na-fararskem-kurzu Bylo by asi škoda, kdyby proběhlá diskuze nemohla pokračovat. Dovoluji si Vás proto touto cestou pozvat k otevřenému rozhovoru nad danou bohoslužbou. Přímo k článku lze připojit své námitky a postřehy či dotazy. V případě, že uvedený server je Vám z nějakého důvodu nesympatický, lze utvořit diskuzní skupinu v rámci serveru www.christnet.cz nebo na http://www.evangnet.cz/forum/index.php. Diskutovat přímo pod textem oné bohoslužby však může být praktické.

Těším se na další rozhovory a posílam tento e-mail předsednictvu SPEKu a všem, kteří se oněch rozhovorů již nějak (z)účastnili. Jestli jsem na někoho zapomněl, omlouvám se mu(jí) a prosím, aby mu (jí) tato zpráva byla Vámi (pře)poslána. Děkuji a přeji Vaší práci rozjasněnou Hospodinovu tvář nad Vámi Tomas S. Drobik


 Jeden laický názor
25. 2. 2006 @ 2:46 doktor (uživatel)

Je pravda že reagovat na bohoslužbu na které jsem nebyl by se nemělo. Ale já zažil Tomáše Drobíka jindy. Na jedněch adventních bohoslužbách u Martina ve Zdi a bylo to asi velmi podobné. Moje zkušenost je následující. Vzhledem k tomu že jsem měl první čtení a ohlášky tak jsem se nemohl zvednout a odejít což bych jinak udělal. Proč? Protože si myslím že jsou věci které jsou zbytečné. Tedy zbytečné pro mě. Za prvé mě spousta úkonů a odpovědí kazateli nebo jak že tomu říkáte zaměstnává natolik že se nedá soustředit na to co že vlastně člověk říká. A já nerad říkám něco co nevnímám. Za druhé pro mě nemusí být bohoslužby nějaký super intenzivní prožitek víry což si myslím je jediným účel těchto liturgických detailů. Pokud totiž jde o zapojení naší emocionální stránky do bohoslužeb musím se proti tomu ostře ohradit. Jde totiž o umělé nucené vyvolání některých pocitů (radosti smutku soucítění a dalších). Jenže tyto pocity které bezesporu jsou a mají být součástí víry tedy přesněji živé víry a provázejí nebo by nás měly provázet v každodenním životě nelze nuceně vyvolat. Nuceně vyvolané emoce se používají u reklam a bouhužel i v některých samozvaných církví. Pokud tyto pocity nemáte venku mimo kostel tak vám to nepomůže ani uvnitř. Abych to prostě shrnul prožívat víru nejde snahou zvenčí. To musí být vaší součástí a nezapomeňte taky na to že každý prožívá víru jinak. Já třeba raději v kostele víc přemýšlím než prožívám. A prosím nechtějte mě měnit podle vašich vzorů. Za třetí. Pokud už se někdo rozhodne pro tuto,,komplexnější,, verzi bohoslužeb navrhuji ať to na záčutku řekne aby lidé jako já mohli v klidu odejít někam jinam. Já totiž nerad chodím z kostela naštvaný na to že se někdo musí předvádět ve své perfektní dokonalosti. Já osobně nejsem dokonalý ale ani nikdo jiný. Ještě závěrem bych chtěl říct že to co napsal Pavel Kašpar je mé duši velmi blízké ale chtěl jsem to popsat i trochu jinak.


 Milý "doktore",
5. 3. 2006 @ 12:48 grombi (správce)

asi Ti nerozmluvím Tvůj dojem či zkušenost, sám jsem také byl na několika Tomášových bohoslužbách přítomen a vlastní dojem jsem měl trochu odlišný. Je pravda, že na můj vkus má Tomáš trochu moc přesné představy, co se má v liturgii odehrávat (uvítal bych tam trochu více té "člověčí entropie"), to jsem však nevnímal na újmu obsahu. Vím, že někdo rád vdolky, jiný atd., ale nesouhlasil bych úplně se závěry, které z toho vyvozuješ.

Problém "přetížení pozornosti" nevnímám jako problém liturgie samotné, spíše toho, že i liturgii je potřeba se trochu učit (což vůbec nevnímám jako závadu - Otčenáš jsi se taky někdy musel naučit, Bibli, respektive určitá její místa je také potřeba vykládat, abys jim v dnešní době správně porozuměl apod.) a v naší církvi pro to dosud není prostor ani "know-how" a do té doby se musíme učit tak říkajíc za pochodu (stejným způsobem se v mnoha sborech lidé učí nové písně ze Zpěvníku - málokde se kvůli tomu scházejí na nějaké extra školení). Vnímal bych to spíše jako otázku rozumné míry postupného osvojování si. V případě farářů bych však vyšší laťku neviděl na závadu - jejich "dezorientaci" v podle mně sice bohatém ale jinak celkem transparentním pořadu vnímám buď jako nedostatek ve vzdělání nebo úmyslné "ignoramus et ignorabimus", které nepokládám za omluvitelné. Tebe omlouvá to, že jsi (jak jsi se sám vymezil) "laik" a zodpovědnost za to, že nevíš, která bije, leží na někom jiném (úmyslně neřeším na kom).

Dost mi ale vadí Tvé ztotožňování liturgie s citovou manipulací. Připomenu zde jen to, co jsem už napsal kdesi jinde, ale v podobném kontextu: Pomineme-li fakt, že ne každý cit musí být automaticky povrchní, liturgie není záležitost citů a pocitů, i když v ní tato složka také hraje svoji roli. Například můj zájem o otázky bohoslužeb vychází z předpokladu, že Kristus vykoupil celého člověka, nejen jeho rozum, jeho city, jeho libido či kdoví ještě co. Lidská bytost redukovaná pouze na rozum je mrzák. Máš děti? Mě na nich fascinuje to, jak jsou schopny vyjadřovat se celou svoji bytostí, což je schopnost, kterou většina nás v dospělosti ztrácí. Někdy mám pocit, že když Jěžíš říkal "buďte jako děti", mohl mít na mysli i toto. Člověk nekomunikuje jen verbálně, informacemi vyjádřitelnými proudem bajtů. V běžném kontaktu si to často ani neuvědomujeme, ale oč běží, ví každý, kdo se na někoho alespoň někdy usmál, pokynul mu na pozdrav, podal mu ruku apod. Koupil's někdy své holce/ženě kytku? Myslíš že by ji mohla nahradit přednáška z botaniky? Duševní, neřku-li duchovní svět člověka nelze redukovat jen na dvě hromádky "rozum" (u evangelíků kritický a tedy "správný") a "cit" (nekontrolovatelný a zavádějící, tedy "závadný"). Navíc v církevní tradici je mnoho liturgických "prvků" konstruováno tak, aby v účastníkovi bohoslužby záměrně nevyvolávaly polární emoce, nýbrž mu umožnily do liturgie vstoupit v takovém emočním stavu, v jakém se aktuálně nachází. Příkladem je třeba gregoriánský chorál, jehož melodie žádné emoce dopředu "neprogramují". Naopak znám spoustu "brnky brnky" písniček, které city a pocity (včetně pocitů viny) manipulují jak prase. A to nemluvím o kázáních některých kazatelů, pro které je "liturgie" téměř sprosté slovo.

Chyba se možná stala v absenci počáteční domluvy či komunikace. Slavení bohoslužby má být věcí konsenzu shromáždění, nebo alespoň na rovině srozumitelné pozvání - dobrovolné přijetí. I když bez aktivity "někoho vpředu" bychom se těžko hýbali někam dále. Napadá mne, že Ježíšovým učedníkům také mohlo přijít "nedomluvené", když Ježíš při poslední večeři místo tradičního "toto je chléb, který jedli naši otcové" řekl "toto je moje tělo". Umím si představit, že třeba odchod Jidáše by mohl být takovým "prásknutím dveřmi" pravověrného Žida, jehož pohár trpělivosti přetekl (ale to už neinterpretuji historii a oddávam se jistým "apokryfním" spekulacím :-) ).

Trochu mne mrzí, že se ztotožňuješ s formulací kritiky verbalizovanou Pavlem Kašparem (Pavla Kašpara znám trochu osobně a musím říci, že přesto, že docela beru jeho sarkastický způsob vyjadřování k různým věcem, který občas i sedí, způsob jeho reakce na Tomáše pro mne byl docela zklamáním). Nesouhlasných názorů je zde více, přesto bych si dovolil říci, že jeho reakce patří, řečeno Tomášovou diplomatickou řečí, do "těch druhých". Věci se dají pojmenovávat "pravými jmény", aniž bych komukoliv hned podsouval zišntý či egoistický úmysl. V opačném přístupu vidím neblahý příznak jisté perverze tzv. evangelických ctností - "přímosti" do hrubé neomalenosti a "sprostnosti" do ignorantské omezenosti.


 Reakce od faráře Zdeňka Šorma zaslaná e-mailem
1. 2. 2006 @ 1:04 TomasD (člen)

Tomáši, nejsem asi natolik elektronicky zdatný, abych se zapojoval do diskusního fóra na internetu, a také mi toto medium není příliš vlastní, ale chtěl bych krátce reagovat. Mrzí mne, že byl rozhovor na valné hromadě Speku tak krátce vymezen a uvědomuju si, že to je ta nejlepší cesta k nedorozuměním. Proto se chci pokusit ještě jednou stručně vyjádřit, co mi na úvodní bohoslužbě vadilo. Nebyla to liturgie sama ani její neobvyklost. Chybělo mi v ní ale to, co považuji právě pro liturgii za podstatné. Liturgie je podle mne o účasti shromáždění a bere v úvahu, že se zvěstování a prožívání víry neděje pouze formou racionální a věcné informace. V této formě hraje důležitou ( a dobrou ) roli zvyk. Teprve když se formální stránka zautomatizuje a přejde do krve, nemusí se na ní člověk soustředit a muže "prožívat" obsah. Samozřejmě, že někdy je třeba začít a v tomto momente nemůže být forma "zažitá". Pak je ovšem asi nutné na ní společenství připravit a vyjít při koncipování liturgie z toho, co je "ve společenství doma". Nevím také, zda se k tomuto začátku hodí příležitostné shromáždění, které nemá kontinuitu. Proto na mne ta bohoslužba působila jako pouhá konstrukce, která nad možností sdílení společenství neuvažuje a čím dál více jsem se cítil jenom jako kompars, který je tu jen k naplnění ideální představy režiséra. S tím pak souvisela i délka, rozpaky a zmatenost shromáždění, které nevědělo, co kdy přijde a co dělat, i zařazení "obnovy ordinačního slibu". K němu: Jednak - obnova křestních nebo manželských slibu, které jsi na valné hromadě zmiňoval, má v liturgickém roce svoje místo, bývá také předem oznamována a tak se na ní muže veřící připravit. Ta příprava má svůj význam. Takhle to spíš připomínalo vynucované vyznání lásky. Jednak - shromáždění se neúčastnili pouze ordinovaní. Jednak - mám nad existencí ordinačních slibu, nebo alespoň nad jejich formou, značné rozpaky. Vůbec si nejsem jist, zda odpovídají biblickému svědectví ( například pověření ve Skutcích mívá poněkud jiný charakter a důrazy ). Nemohu se ubránit dojmu, že zdůraznění slibu a jejich velikost vytváří nepatřičný dojem, jakoby tím hlavním pro povolání kazatele bylo jeho rozhodnutí a jeho vůle. To je opravdu hodně stručně, co jsem chtěl říct. A říkám to ne proto, že bych chtěl bojovat s "liturgickou obnovou", ale proto, že si myslím, že si právě nedostatkem pochopení pro možnost spoluúčasti podráží nohy. Měj se dobře a přeju plodné diskusní fórum. Zdraví Zdenek Šorm


 reakce na výzvu k diskuzi o bohoslužbě na farářském kursu
4. 2. 2006 @ 22:17 mikulasvymetal (uživatel)

Ahoj, bohoslužby jsem se zúčastnil, diskuze na valné hromadě ne, ale v kuloárech jsem zaslechl řadu reakcí. Nejprve k tomu, jak jsem vnímal situaci: Faráři i nefaráři, kteří se sjeli na farářský kurs, očekávali zřejmě klasické bohoslužby, kde již to, že se jednou za rok sejdou při VP s ostatními, bylo dostatečně významnou skutečností, kterou nebylo třeba podtrhávat přebujelou liturgií. Elenino kázání bylo většinou přijímáno s povděkem jako hezké, osobní a případné. Bohoslužba trvala dvě hodiny, což bylo neočekávaně dlouho. Někteří proto odešli předčasně proto, že měli jiné povinnosti, jiní z důvodu, že je liturgická forma bohoslužby nesmírně iritovala. Další si vyčítali, že odejít nedokázali... Vzhledem k počasí - arktické mrazy - bylo i u Martina ve zdi, kde je obvykle útulno, dost chladno. "Prochlad jsem tam víc, než když jsem se při zimním vandru na horách probořil do potoka", komentoval to jeden účastník. Co se týká liturgie, měl jsem sám pocit, že se účastním liturgického dění s velmi výrazným rozdílem mezi předsedajícími liturgie a námi ostatními, "prostým lidem". Mávání od stolu Páně mě nijak nerušilo, bylo spíše obveselující (zvláště, jak se Elen snažila přesně plnit všechny Tomášovy pokyny). Pocit z účasti na bohoslužbě jsem z toho však neměl ani v nejmenším (a to ho mám i při několikahodinových pravoslavných bohoslužbách v řečtině či židovských bohoslužbách v hebrejštině). O žádném z jednotlivých prvků liturgického dění bych neřekl, že byl zcela nezdařený, celek však byl tak rozkošatěný, že vlastně ani žádný jejich prvek nemohl zaujmout. Kdyby se bohoslužby od strohé českobratrsko-kalvinistické liturgie odchýlily na pět minut, bylo by to přínosem (např. připomenutím ordinačního slibu), takto to však působilo zcela kontraproduktivně: Pokud se např. jednalo o seminář, domnívám se, že by vyučující rozvažoval mezi tím, dát nejhorší známku v kolonce prospěl, nebo nechat studenta seminář zopakovat. Celek bohoslužeb mi připadal zcela ignorující účastníky: Naprosto mi chybělo uvedení do liturgie, lidský kontakt mezi předsedajícími a ostatními (s výjimkou kázání, které bylo opravdu určeno posluchačům, a nešlo tedy do vzduchu), smazávání rozdílu mezi modlitbou a ohláškami. Při pozdějších rozhovorech jsem se nesetkal s nikým, koho by bohoslužby jako celek oslovily (když vyjmu zdařilé kázání) - jen s naštvanými kritiky, nebo laskavými chlácholivými pastýři. Domnívám se, že zásadní liturgická reforma provází vždy zásadní proměnu v pohledu víry (jako byla např. reformace). Pokud k tomuto zásadnímu hnutí víry nedojde, je třeba být s liturgií velmi opatrný - a špatné liturgie se vystříhat úplně, neb ta působí kontraproduktivně ke každým liturgizujícím snahám. Na druhou stranu - v kontextu dobrého farářského působení dochází také k tomu, že nějaký nový liturgický prvek při bohoslužbách "zdomácní" účastníci shromáždění ho přijmou za svůj, takže pak přetrvá i např. odchod faráře na další působiště. Bohoslužby při farářském kursu jsou však pro tento účal nevhodnou příležitostí. Tož tak, přeji lepší zdar při dalších liturgických experimentech! (Postupujte jako doktoři: nejprve to zkoušejte na zvířatech, pak na dobrovolnících, poté v menších společenstvích, pak případně i ve větších a teprve zcela na závěr na jiných doktorech (farářích)). Mikuláš Vymětal


  Reakce od brněnského seniora Pavla Kašpara zaslaná e-mailem
11. 2. 2006 @ 18:36 TomasD (člen)

Bratře Drobíku, po bohoslužbách u Martina jsem Ti řekl, že jsem zažil dvě hodiny liturgické nudy. Chtěl jsem to tak nechat, ale když chceš slyšet víc, tak Ti to píšu. Bylo to pro mne ve skutečnosti mnohem horší. Nemám nic proti zbohacení bohoslužby, zapojení druhých, zkypření, aby nebyla jen píseň, kázání a frázovitá modlitba. Sami se o to ve sboru se staršovstvem snažíme, ale vždy tak, aby to bylo se souhlasem sboru, aby byl o těchto věcech konsenzus. To, co jsem zažil u Martina, „bohoslužby“, které jsi vedl spolu s Elen Plzákovou, mne na jednu stranu rozzlobily tak, že jsem nevěděl, zda mám jít vůbec ke stolu Páně. Nakonec jsem šel kvůli Kristu, který snad i takové „liturgické“ ptákoviny překousne a je přítomen a kvůli druhým, s přesvědčením, že mi to Drobík přece nemůže a nesmí pokazit. Na druhé straně jsem prožil ze zmíněných bohoslužeb děsnou depresi, že jsem se po jejich skončení sebral a odjel domů s tím, že kurz, který tak hrozně začíná, nejsem schopen absolvovat. Pak mne to mrzelo, protože mnohé, alespoň, co jsem slyšel, bylo na kurzu dobré. Kam jsi se to dostal? To není návrat k původnímu, to je zastření podstaty, smyslu a cíle bohoslužeb, zaházení Krista liturgickými frázemi, Kristus mizí za závěsy Tvého ega, které se musí předvádět. To je liturgický cirkus, kterému však nikdo nerozumí, nikdo nemůže přitakat, nikdo souznít (snad pár vybraných z Tvé party), je to vyřazení lidí z bohoslužeb. To jsi chtěl? Je to divadlo, jednoho, dvou herců, které si hrajete a jde mimo lidi. Ti už nejsou ani diváky, ale vyděšenci, kteří nevědí která bije. Když se chceš takto uspokojovat, nezkoušejte to na mně a na druhých. Jednoduše jsi nás zmanipuloval. Liturgie, která je snad jakýsi obal Božího jednání, kryt, nebo pro nás lidi pomocí porozumět Božímu jednání, se v Tvém pojetí stává samoúčelem, liturgií pro liturgii, hlavně, že se cosi vysloví, bez komunikace, bez vztahu, bez kontaktu s druhými, aby to vylítlo kamsi k nebi. Nepřipadalo mně to, co jsi u Martina produkoval, už ani jako liturgie římsko katolická, ale spíše jakési pervertované pravoslaví. Já vím, že to budeš na desítkách stránek vyvracet a dokazovat, že máš pravdu a právo. Ale to, co jsi předvedl při bohoslužbách u Martina, Tě k něčemu takovému předem diskvalifikuje. Prý za vlády Ivana Hrozného v Ruské pravoslavné církvi dosáhl tento liturgický samoúčel, kdy se musí Pánu Bohu předříkat a předzpívat kde co, takové délky (snad 12 hodin, to už si přesně nepomatuji), že zmíněný car nařídil liturgii rozstříhat na x kousků a říkat ty jednotlivé kousky souběžně, aby liturgie nevyplnila celý den a přitom se všechno řeklo. Tak si to můžeš příště provozovat, až Tvá liturgická produkce dosáhne takové délky. Máš k tomu dobře nakročeno. Ale mne na dlouhou ani takto stříhanou bohoslužbu z Tvojí dílny netahej a nezneužívej příležitostí, kterých se Ti v církvi dostalo. Vlastním liturgickým sebeuspokojováním Evangelium nikomu nepředáš.

Pavel Kašpar Brno 10.2.2006


 Reakce prof. Filipiho zaslana e-mailem
20. 2. 2006 @ 11:00 TomasD (člen)

Několik (nejen osobních) poznámek k bohoslužbě při zahájení farářského kurzu

  1. Uvítal jsem, že jsem mohl být svědkem ukázky toho, k čemu směřuje „hnutí bohoslužebné obnovy“ v CČE v praktickém provedení; že takto představilo veřejnosti.
  2. Byla to rozvinutá, či lépe: neredukovaná forma bohoslužby klasického typu. Její délka mi nevadila ani chlad martinského kostela.
  3. Bohoslužba byla vystavěna na klasické struktuře a sekvenci jednotlivých kroků. Zařazení úkonu kajícnosti do enarxe není sice jedinou možností, ale v tradičním prostředí naprosto legitimní. Vložené prvky tuto klasickou strukturu nenarušily a nelze o nich poctivě říci, že by to byly jen nefunkční ornamenty.
  4. Zřetelná byla snaha pojmout bohoslužbu jako interaktivní dění, společnou slavnost, kde „lid“ není pouhé publikum, ale všichni jsou hoi leitúrgoi.
  5. Během bohoslužby ani nyní při pečlivém čtení jsem nenašel žádnou formulaci (modliteb atd.), která by byla teologicky nekorektní. (Bylo by se sice možno ptát, proč Syn je jen náš přítel a bratr, a ne také Pán; a Duch svatý, „Pán a Dárce života“ jen dává našemu životu sílu, odvahu a naději; ale ani tyto formulace nejsou contra sensum křesťanského vyznání.)
  6. Připouštím ovšem, že nezvyklost této neredukované formy mohla některé účastníky poněkud rušit (ale nemohla šokovat). Škoda, že v úvodu bohoslužby nebylo řečeno několik vysvětlujících vět, zvoucích tomu, co bude následovat. Takovou úvodní instruktáž jsem zažil již několikrát, kde šlo o (mezinárodně) smíšenou či neinformovanou skupinu účastníků apod.
  7. Je samozřejmé, že takto neredukovanou formu bohoslužby není možno zavádět do praxe sborů jaksi čelným nárazem. Musela by předcházet dlouhá a trpělivá „liturgická osvěta“. Předpokládal jsem však v tomto případě, že českobratrské farářstvo je společenství jedinců natolik erudovaných a natolik vnímavých, že takovou osvětu nemá zapotřebí, aby se nedalo vyvést z míry něčím, co ani zdaleka nebylo „liturgickým experimentem“.

Pavel Filipi


 Ještě jedna reakce
27. 2. 2006 @ 17:36 mikulasvymetal (uživatel)

Bohoslužby na úvod farářského kursu vzbudily výraznou míru pobouřeného nesouhlasu. Farář, který je vedl – Tomáš Drobík – vyzval k diskuzi o těchto bohoslužbách. Myslím, že je to nejpřiměřenější forma, jak řešit vznikající napětí, a jsem tedy za tuto nabídku Tomášovi vděčný. K textu se sešlo písemně několik reakcí – a s výjimkou jediné, hodnotící bohoslužby pozitivně, všechny záporné. Podobný poměr reakcí byl také při diskuzích, které bohoslužby rozpoutaly. Protože se častěji setkávám s tím, že nově zaváděná liturgie vyvolává nečekaně negativní reakci, pokusím se analyzovat celou situaci. Vždyť v evropském i americkém kontextu došlo v nedávné době k výraznému posunu formálního vzhledu evangelických bohoslužeb mnoha církví směrem k liturgičtější podobě, blízké například té, která je prezentována na stránkách Coeny. Chápu tedy zastánce hnutí Coena, kteří se v nějakém širším kontextu (třeba při zahraničním pobytu) s liturgií setkali, oslovila je, a oni se pokouší toto oslovení předat dál. Toto hnutí je však záležitostí generační – jedná se především o mladé faráře i laiky. Jejich chuť podílet se na liturgické tvorbě církve i píle, jež se zrcadlí na těchto webových stránkách, jsou ovšem povzbuzující. Naopak o něco starší generace projevuje vůči liturgickému hnutí výrazný odstup. Protože se k této generaci ještě poněkud počítám, pokusím se vyjádřit, v čem vidím důvod této zdrženlivosti. Domnívám se, že je dán zásadně odlišnou zkušeností z doby formování víry jednotlivých skupin. Vnímání víry, které se projevuje také určitou formou liturgické tvorby, má v sobě totiž něco neobyčejně konzervativního, takže často jsou po celý život nosné ty stimuly, které člověka k víře přivedly. Přes určité výjimky je tedy mezi oběma skupinami zásadní rozdíl v prostředí, v němž k nim víra poprvé zásadně promluvila. Mladší teologové mají především zkušenost svobodného a otevřeného církevního světa, v němž rozhoduje síla idejí a nikoliv politiky. To pokládám za velké pozitivum, jehož se ani mě samotnému v počátcích mé víry nedostalo. Jen o málo starší kolegové „coenistů“ vyrůstali v temné době státní i církevní normalizace. Českobratrská církev byla tehdy stejně jako dnes církví neobyčejně pluralitní, v níž se setkávaly různé teologie a pohledy víry. Církevní normalizace se projevovala tím způsobem, že tzv. teologický establishment, se tu více, tu méně, stával nástrojem normalizace na teologické fakultě a v církvi. Normalizace znamenala pak izolaci či zbavení možnosti farářské práce "nepohodlně" myslících farářů a studentů bohosloví. Uvedu zde jen jeden příklad: Z poměrně velké skupiny studentů teologie, kteří se angažovali ve věci možné civilní služby, byli ze studia vyloučeni všichni, kteří nepodepsali tzv. Osm tezí KEBF, třeba i jen proto, že textu nerozuměli. Součástí Tezí byla např. věta "Odmítáme učení Nové orientace", aniž se studentům, kteří o Nové orientaci nikdy neslyšeli, objasnilo, co to znamená. „Vládnoucí“ skupina teologů se tehdy soustředila na pokus o liturgickou obnovu, což jim bylo státní mocí zřejmě tolerováno právě pro „nadčasovost“ liturgie, která se nevyjadřuje ke konkrétním dějinným událostem tak, jako kázání či aktuálně vznikající písně. Naopak spontánně se v té době šířily v církvi nově vznikající písně, jejichž autory byli nezřídka právě faráři bez státního souhlasu. Texty těchto písní se šířily opisováním, případně pašováním zpěvníku Nová píseň ze svobodnější ciziny. Těžko si dokáži představit, že by v té době někdo vydával tolik energie a rizika kvůli liturgiím. Médiem oslovení během bohoslužeb byly tedy především kázání a písně. Jak jsem již zmínil, pro víru je důležitá předchozí zkušenost. Zřejmě právě tehdejší pokusy o liturgickou obnovu, podložené mocenskou převahou danou politickou orientací, způsobily u mnohých dnešních kazatelů zaznamenanou výraznou citlivost na manipulativní průběh bohoslužeb. Na základě tohoto historického rozboru se domnívám, že vidět příčinu neúspěchu bohoslužeb Tomáše Drobíka v nedostatku erudice a vnímavosti jejich účastníků, není zcela adekvátní. Je-li navíc tento osten zaostřen v podstatě proti většině evangelických farářů, na které bohoslužby zapůsobily negativně, působí v daném kontextu značně urážlivě. Za relevantní nepokládám ani vycházet z klasické podoby bohoslužby, zřejmě předreformační doby, protože je dnešní evangelické skutečnosti tak vzdálená, že se těžko hledá návaznost. Jsem přesvědčen o tom, že i „starší generace“ evangelické církve má i dnes schopnost vytvářet kvalitní liturgické prvky. Vždyť proti oběma nepříliš zdařeným dílům Agendy ČCE můžeme postavit nejen podstatně zdařilejší písně různé formy i obsahu, agendám přibližně současné, nýbrž i velmi svěží knihu modliteb, vydanou Kalichem v předloňském roce. Domnívám se, že k možnosti radostné liturgické tvorby může výraznou měrou přispět tolerantní a přátelské ovzduší v církvi. K tomu je nepochybně potřeba pochopit toho druhého. Prosím proto milé bratry a sestry z hnutí Coena o reflexi souvislostí, které způsobily současný velmi malý cit pro liturgii u starších kazatelů i mnoha laiků. K této reflexi ovšem nejlépe může přispět něco, co internetová diskuze až do takové míry neumožňuje – osobní rozhovory mezi představiteli různých teologických generací o tom, jak vnímají bohoslužby, i o tom, co k tomuto vnímání vede. Snad takový rozhovor může přispět k tomu, že liturgie nebude rozdělovat a působit sváry, jak tomu bylo doposud, ale stane se něčím obohacujícím, a třeba i spojujícím napříč teologickými generacemi.


 LITURGIE A NORMALIZACE
1. 3. 2006 @ 17:33 jankirschner (člen)

Ahoj Mikuláši, domnívám se že, často věci vidiš jinak, než ve skutečnosti jsou a utvrzuji se v tom i po přečtení tvých příspěvku na diskuzi o Tomašově bohoslužbě. Mám za to, že tvůj nazor na liturgickou normalizaci 70 let je jen jeden uhel pohledu. Ne všichni liturgové byli normalizátoři a to, že litugie jako konzervativní věc komunistům nevadila, take není plně pravda. Proč tedy o tolik víc pronásledovali katolíky v padesátých letech a nebyla civilni interpretace - odnáboženštění též vhodná komunistům do krámu? Prostě je to širší než to vidíš. Třeba takový disident M. Rejchrt, zas až takový aliturg není, nemyslíš?

To, co zde bylo napsáno o bohoslužbě z pera Pavla Filipiho myslím vybočuje z toho, co někteři lidé dokázali v reakci na jednu bohoslužbu napsat. (Mimochodem - zajímali by mě věcné agrumenty - jak se třeba ona bohoslužba liší od pořadu D z naší Agendy? - a nesouhlasím proto s tebou, že by byla uplně "mimo" evangelickou tradici.) Chybu na Tomášové bohoslužbě vidím především v tom, že účastníci nebyli dopředu seznámeni s tím, co je bude čekat. Reakce pana Kašpara, třeba vubec není hodná seniora - biskup má být mírný a.... Promin tvoje reakce o omrznutí a pokusných doktorech je též dost jízlivá a málo věcná. S "laskou" ke kolegovi v taláru se myslím ještě pěkně vyjádřil bratr farář Šorm.


 Pavlu Kasparovi
28. 2. 2006 @ 10:38 petrslama (člen)

Milý Pavle,
jako dost pasivní člen té party jsem na internetu četl Tvůj dopis Tomáši Drobíkovi. Každý si myslíme, píšeme a mluvíme nějak a není nutné ani možné na vše reagovat. Zde jsem navíc nějakou dobu váhal, protože jsem měl za to, že Tvůj list je soukromá odpověď Tomášovi. Ujistil mě, že jsi dopis poslal do diskuse. Ani v tom případě bych asi nepsal, kdybychom se po léta neznali, nepatřili k sobě rodinně-sborově a − jak já vnímám − i lidsky. Nadto píšeš jsa senior, oficiální představitel regionu církve, takže pokud to výslovně v dopise neuvedeš, má vždy tak trochu charakter oficiálního stanoviska.
Sám jsem na martinských bohoslužbách nebyl. Na stránce Coeny jsem pak viděl, že byly liturgicky košatější, než je obvyklé. Osobně si nemyslím, že liturgické zbohacení či prohloubení musí vždy znamenat rozkošatění. Nechci se teď soustředit na proběhlou bohoslužbu ani na (ne)potřebnost liturgické obnovy, ale na Tvou reakci, kterou jsi v dopise popsal. Píšeš, žes odjel. Chápu to jako indispozici, každý se tu a tam naštve. Nerozumím ale, že se tím v dopise oháníš. Mám dojem, že na odjíždění, odcházení, obrazné či doslovné třískání dveřmi bychom si − faráři − měli dát pozor. Karty jsou v naší církvi po staletí rozdány tak, že při bohoslužbách my mluvíme, ostatní poslouchají. Nutně vždy ztvárníme jeden teologický směr, jednu spiritualitu, zatímco ty ostatní přicházejí zkrátka. Celá církev minus 230 aktivních kazatelů ČCE je přece každou neděli v situaci, že poslouchá něco, co jim vyhovuje více nebo také méně, vždy podle stylu a osobnosti kazatele. Kam mají odjet, když jim to nesedí? To, co v Tvém dopise následuje, je několikanásobný atak ne na teologickou pozici, ale na osobu Tomáše Drobíka. Jak dopis pročítám, kupí se v něm pejorativní pojmenování scén z martinských bohoslužeb, zdramatizovaná karatelským „kam jsi se to dostal?“, „to jsi chtěl?“, i ne právě lehká výčitka záměny Krista za ego, řekl bych kalibru evangelijního racha. Nakonec odmítáš nadále s Tomášem diskutovat, neb desítky jeho stránek jsou prý tím, co předvedl, už předem diskvalifikovány. Jak to? Martinským bohoslužbám, resp. těm, kdo je vedli, vyčítáš nevztaženost k přítomnému obecenství. Nakolik vidím, je Coena skutečně, jako každé hnutí, které se snaží většinovou církev posunout směrem, který považuje za správný a t.č. zanedbaný, v nebezpečí mesiášství a samomluvy. To, jestli mu bude podléhat nebo ne, záleží mj. také na moudrosti a velkorysosti většinové církve a jejích oficiálních představitelů, na tom, zda snesou i víc než ty desítky stránek. Podle mého nakonec ke svému užitku.

Zdravím Tě do Brna, Petr Sláma, 24.2. 2006


 Reakce od faráře Marka Zikmunda zaslaná e-mailem
11. 3. 2006 @ 13:00 TomasD (člen)

Ještě jeden příspěvek k bohoslužbám na úvod farářského kurzu.

  1. Můj příspěvek bude více reakcí na dosavadní reakce. Nejprve však chci zmínit, jak jsem sám prožíval tyto bohoslužby. Celkem nijak mimořádně. Jejich podoba a obsah mě nezasáhly negativně – když odpustím jejich délku a zimu v kostele. Pozitivní dojmy převažovaly: z kázání i celého našeho communia. Jinak – žádné velké hnutí mysli v jednom nebo druhém směru. Uvědomoval jsem si přitom, že u nás neobvyklá podoba liturgie asi u někoho narazí, ale že to bude takový náraz mně nenapadlo. Na kurz jsme se sešli z různého sborového prostředí, a už dávno neplatí (ani nikdy neplatilo) jednota v liturgii. ČCE přijala nemálo luterských sborů se svou tradicí a ani reformované sbory nestojí stranou vývoje. A navíc jsme se shromáždili v kostele, který nepatří žádnému sboru, tedy na „neutrální“ půdě, kam je (bez souhlasu staršovstva) možné a legitimní vnášet nové prvky. Nebylo to ostatně poprvé. Vzpomínám si na zahajovací bohoslužby při kurzu před několika lety (asi šesti?), jejichž téměř kompletní liturgii tvořily písně ze Svítáku - jestli někdy, pak právě tehdy by se hodilo označení „experiment“.
  2. Svůj přejný postoj k „novým“ bohoslužebným prvkům a vůbec k liturgické obnově vysvětluji svou osobní zkušeností z širšího ekumenického prostředí. V konfrontaci s liturgiemi různých církví ze všech koutů světa jsem si připadal jako chudý příbuzný, který nemá co nabídnout. Po dlouhou dobu jsme přitom žil v přesvědčení, že podoba našich bohoslužeb je nejvydařenější ze všech - pro svou jednoduchost, laickost a snadné zapojení. Dnes už o tom nejsem přesvědčen, minimálně proto, že před Bohem ani před stolem Páně nejde jen o poslouchání slova. Rádo a oprávněně se zdůrazňuje, že člověk je tvor dialogický, stvořený k tomu, aby naslouchal a odpovídal. Aby hledal nové možnosti, jak naslouchat a také jak odpovídat. Proto dostaneme-li k tomu možnost při bohoslužbách, nemusíme se přece hned šprajcovat s poukazem, že na to nejsme zvyklí. Souhlasím ale s tím, že „šoková terapie“ není v tomto případě tou nejlepší cestou. Ohledně dotyčných bohoslužeb a jejich recepce jsem se už dříve vyjádřil, že Elen s Tomášem mohli účastníky na ně připravit, např. vytištěným pořadem bohoslužeb (anebo krátkým uvedením před jejich začátkem).
  3. Mikuláš Vymětal vybízí Coenu k reflexi souvislostí, které způsobily blok určité generace vůči novým liturgickým prvkům. No nevím, jestli oslovuje tu správnou stranu. Mám za to, že toto reflektovat bychom měli všichni, kteří se podílíme na životě církve, a snad především ti, kdo jsou vůči těmto novým prvkům nedůvěřivý. Tady určitě nejde jen o podobu liturgie, ale o podobu a život církve. Budeme si ohřívat jenom tu svou nastavovanou polívku, nebo použijeme i přísad odjinud? Je současná podoba bohoslužeb i církve stavěná k tomu, aby přijala prvky, které jsme kdysi odložili a nyní se po nich mnozí začínají ptát? Jsme my sami otevřeni přijímat jinak myslící a jinak oslavující našeho Pána (když už jsme se usnesli, že přijímáme jinak sexuálně orientované)? Jak věřím církev (viz Apostolikum) a rozumím jí, je církev ustavena Kristem a posilována Duchem svatým. Je Božím lidem i jeho stavbou, určenou ke chvále a oslavě našeho Pána (Ef 5,19n). Sami sebe se ptejme, jak zůstáváme tomuto doxologickému poslání církve věrni. Myslím, že celá tato diskuse nás vede i k těmto otázkám a tak jsem vděčný, že k ní došlo. A doufám, že celou událost nebudeme považovat za pouhou epizodu, která časem odezní.

Marek Zikmund


20. květen 2019
pondělí po 5. neděli velikonoční
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Květen >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    
Nadcházející události