17. neděle v mezidobí C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Gn 18, 20-32 nebo Oz 1, 2-10
Ž 138 nebo Ž 85
Ko 2, 6-15.(16-19)
Lk 11, 1-13

1. Kontext

Téma neděle:
Pane, nauč nás modlit se!

Kontext čtení:
Evangelijní oddíl navazuje na perikopu minulé neděle o Martě a Marii. Je-li modlitba o společenství s Bohem, je trvalou hodnotou, tím, oč nikdy nepřijdeme, i když všechna ostatní lidská námaha vezme za své.
Starozákonní, žalmové i epištolní čtení rozvíjí řadu motivů, které patří k tématu modlitby: přímluvnou funkci křesťanů a křesťanek za celé své okolí a zdroj síly křesťanské modlitby.

2. Text

Gn 18, 20-32
Máme zde před sebou dvě tradice: podle té starší sestupuje Hospodin zkoumat Sodomu a zjistit, zda špatná pověst města je oprávněná. Podle té mladší se Hospodin rozhodl město potrestat bez předchozího varování.
Prolínají se zde tři poselství. Jde jednak o to, že v Abrahamovi je začátek Božího požehnání zaslíbeného všemu lidu. I obyvatelé Sodomy a Gomory mohou dosáhnout tohoto požehnání, projeví-li alespoň minimum víry a obrácení. Zaslíbení nejsou sto přijmout proto, že zůstávají při své hříšnosti.
Dalším poselstvím je motiv přímluvy. Lidé poslaní Bohem se u Boha přimlouvají za lid. I v poexilní době se myšlení národa upínalo k představě o jednom vůdci, který se za lid modlí. Tato představa pak patří i do okruhu trpícího služebníka. Ve staré tradici byl jako přímluvce vždy líčen Mojžíš. V tomto oddíle však vystupuje i Abraham jako prostředník mezi Hospodinem a lidem.
Posledním poselstvím je myšlenka, že zásluhy malého počtu spravedlivých mohou zprostředkovat spásu mnohým. Abraham svým jednáním připravuje příchod Vykupitele. Kristus svou modlitbou přináší jednou provždy oběť, aby v jeho jménu mohlo dojít spásy celé lidstvo.

Ž 138
Jde o díkuvzdání, původně asi soukromou modlitbu z doby babylonského vyhnanství. Prosebník byl ve smrtelném ohrožení, ale Bůh vyslyšel jeho prosby a zachránil jej. Žalmista dosvědčuje Boží převahu nad pohanskými bůžky i pohanskými králi.

Ko 2, 6-15.(16-19)
Apoštol se vyrovnává s protivníky, kteří ohrožují pravou víru a narušují jednotu. Zastávají zřejmě ty názory, že vše vzniklo ze čtyř prvků: země, oheň, voda a vzduch. Jejich spojování a rozdělování je způsobeno láskou či svárem. Člověk je v takovém okruhu myšlení určen těmito silami, ohrožují jej i jej chrání. Z toho vyrůstají různé názory: přemrštěná úcta k andělům, anonymní kosmické mocnosti, moudrost a poznání se spásonosnou kvalitou.
Apoštol proto mluví o vztahu Krista k vesmíru. Člověk má dvě možnosti: buď se podřídit Kristu, který je Pánem, nebo anonymním kosmickým mocnostem. Spojení s Kristem se uskutečňuje při křtu. Ten je aktualizací Kristovy smrti a vzkříšení. Křesťan zemře, je rituálně utopen a současně povolán k novému životu s Kristem. Jen s Kristem a v Kristu lze dosáhnout svého cíle. Křest je objektivní skutečnost: křest působí skrze víru, že křesťan je a zůstává ve smrti i vzkříšení se svým Bohem.
Před křtem byl člověk jakoby mrtev. Patřil mezi pohany, nebyl součást vyvoleného národa. To apoštol připomíná proto, aby vynikla velikost povolání. Povolání znamená, že nám byla dána milost, minulost je smazána, dlužní úpis je úplně zrušen. To, co “bylo uprostřed” (tedy obžalovaný stojící uprostřed soudního tribunálu) je odstraněno. Žaloba je odvolána. Dlužní úpis je přibit na kříž.

Lk 11, 1-13

1 Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan."
2 Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
3 Náš denní chléb nám dávej každého dne.
4 A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení 'ale vysvoboď nás od zlého.
5 Řekl jim: "Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: 'Příteli, půjč mi tři chleby,
6 protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.'
7 On mu zevnitř odpoví: 'Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.'
8 Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje.
9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
11 Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?
12 Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?
13 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!"

Doporučené jednání ze závěr předcházející perikopy (v ekumenickém lekcionáři čtena minulou neděli) (10,42) je v tomto oddíle interpretováno jako pokyn k modlitbě.

v. 1.
Úvod k oddílu je Lukášův. Je pro něj důležité vidět Ježíšovu osobní modlitbu jako zdroj pro modlitbu jeho učedníků. Typicky lukášovské je i to, že někdo z okruhu učedníků klade otázku a tím vyvolává Ježíšovu řeč. Podobně jako když apoštol Pavel píše své listy jako odpověď na praktické problémy, tak i Ježíš neučí nějaké obecné pravdy, ale chce konkrétním lidem v konkrétních poměrech pomoci obstát v život. Odtrhneme-li jeho pravdy od konkrétní situace, může z toho vyjít pěkný nesmysl. Např. 10,37 není určeno Martě. 10,42 není určeno zákoníkům. Zároveň Lukáš zdůrazňuje podobnosti a odlišnosti s učedníky Jana Křtitele, aniž by je kacířoval nebo pomlouval. Také v Sk 18,25 a 19,1-3 v nich vidí potenciální křesťany. Zdůrazňuje však, že nesmí zůstat stát ve svých pozicích.

v. 2-4
To je v Lukášově době zřetelně důležité. V lukášovské formě stojí první tři prosby (v opačném pořadí) oproti třem Ježíšovým pokušením (4,1-12) a poslední prosba odpovídá závěru pokušení (4,13). Ježíšovi učedníci mají být uchráněni před pokušeními, pokud ve všech pokušeních osvědčí svou víru. Lukáš chce, aby jeho sbor žil z Ježíšova návodu k modlitbě a aby modlitba určovala celý jejich život. Právě proto se modlitba obrací jak na velké Boží cíle, tak i na cíle každodenně se opakující a všední.

v. 5-8
Celý uvedený příměr je koncipován jako otázka (5-7) a odpověď (8). Chování prosícího odpovídá chování jeho přítele, stejně jako řeči prosícího (5b.6) odpovídá neočekávaná řeč přítele (7). Mnoho semitských přiřazování pomocí “a” (na místo podřizování, zdůvodňování či nesouhlasu) nepochází od Lukáše. Přirovnání zdůrazňuje stejně jako v.9-13 důvěryplné očekávání prosícího.

v. 5
Otázka na začátek podtrhuje samozřejmost pomoci. Je zmíněn nějaký přítel a ne jeden z oblíbených sousedů. Obchody nejsou k dispozici žádné. Tři chleby jsou obvyklou dávkou. Trochu nekorektní futurum “bude mít přítele” je zacíleno, stejně jako ve v.8., na přicházející situaci, ve které budou prosit Ježíšovi učedníci. Otázka (5a) zve k identifikaci se s prosebníkem.

v. 8
Závěrečná věta hovoří o tom příteli, který mu “dá vše, co potřebuje”. Také otázka ve v.11 upozorňuje na toho dávajícího. Právě informace o něm utěšuje prosícího. Bůh je zde pro ty, kteří vědí, jak nutně jej potřebují. Verš 8b to ovšem zdůvodňuje důrazností prosícího (jako 18,1-8). V tomto přirovnání samotném však není zmíněno vícečetné klepání. Bez důvěry k příteli by snaha byla bezpředmětná.

v. 9-13
Verše jsou skoro doslovně stejně jako u Mt 7,7-11. Lukášovský kontext je ale zcela vztažen na modlitbu. V Mt 6,1-18 jde vedle modlitby o půst a almužnu, v Mt 7,7-11 to stojí vedle jiných napomenutí, která jsou vztažena k lásce k bližnímu (7,12). Lukáš zmiňuje Ducha svatého (v.13), protože pro něj představuje “dobro”. V daru Ducha je obsaženo a shrnuto všechno ostatní, co je křesťanské obci dáno ke svědectví a k životu v radosti, síle a odvaze.

Tím je modlitba o Boží království (v.2.) silněji nasměrována na to, co sbor bude potřebovat v přicházejícím utrpení. Vedle vlastní zkušenosti s rodiči (v.11) je zde zmíněna zkušenost s přáteli (v.5). Obojí posiluje odvahu k modlitbě a k očekávání dobré Boží odpovědi. Obě přirovnání jakoby zmiňovala samozřejmosti, ale jen za předpokladu, že Pán Bůh se pro člověka stal “přítelem” a “otcem”. Právě proto mohou tato přirovnání zaznít jen z Ježíšových úst. Stejně jako Ježíšovo vlastní modlení (v.1) má tedy také modlitba učedníků stále doprovázet jejich nový život (v.8; 18,1). Tak tento oddíl uvádí učedníky i čtenáře nejen do Ježíšova modlitebního života s Bohem, ale také do skutečnosti Božího působení na zemi.

3. Homiletické podněty:

Je modlitba přesvědčování Pána Boha? Čím masivněji prosíme, tím spíš se nám něčeho dostane?
Je má osobní modlitba důvěrným kontaktem s Bohem?
Jakým oslovením začínám své modlitby?
Používám v modlitbě oslovení Otec (Matka) a co to pro mne znamená?
Je pro mě Bůh přítelem či přítelkyní, kterého smím prosit o vše?
Prosím Boha skutečně o to, co potřebuji k životu nebo se spoléhám raději sám na sebe?
Možná se vůbec nemodlím, protože vlastně nevěřím tomu, že modlitba bude vyslyšena?

-td-


Solomon RAJ, India: Meditace

Starokatolická kolekta:

Bože, náš Otče na nebesích,
obdarováváš všechno, co žije, svými dobrými dary.
Vycházej vstříc našim prosbám
a daruj nám svého svatého Ducha,
abychom v něm byli schopni se modlit.
O to tě prosíme skrze Ježíše Krista,
tvého Syna, našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.