14. neděle v mezidobí C

Autor:
Publikováno:

Texty:
2Kr 5, 1-14 nebo Iz 66, 10-14
Ž 30 nebo 66,1-9
Ga 6, (1-6).7-16
L 10, 1-11.16-20

Tematizace:

Poslání ke svědectví

Kontext čtení:

Křesťanské svědectví nemá právo být triumfalistické. Vždyť o Kristu můžeme svědčit jen v moci Ducha - a to i v naší bezmoci. Bůh koná své dílo skrze nás, i když třeba úplně jinak, než bychom si představovali, že by "měl" (2Kr). I my stále zápasíme, toužíme a lačníme (Iz 66). Pavel bere svému písaři z rukou pergamen, aby "velkým písmem" napsal Galatským i nám, že, ať jsme sebezbožnější, nemáme se čím chlubit, leč křížem našeho Vzkříšeného Pána.

Výklad:

1-11

Ježíš posílá 70 (nebo 72 podle jiných rukopisů) "jiných" (není řečeno, zda učedníků!), aby jej po dvou předcházeli v místech, jimiž měl projít na cestě do Jeruzaléma (srv. 9,51).
Počet "72" snad odkazuje k starším v Nu 11,24 a počet "2" ke starozákonnímu důrazu, že soudní výrok má být potvrzen aspoň dvěma svědky (Dt 19,15). Jde zde tedy zřejmě o znamení poslání k celému Izraeli, jeho získání pro Kristovu zvěst.

Tito vyslanci nepatří k okruhu Ježíšových nejbližších - těžko mohou svědčit o Kristu jako o Božím vyslanci ke spáse světa. Přesto je jim Kristem svěřeno oficiální pověření (ustanovení) s konkrétním úkolem: vyřídit, že se přiblížilo království Boží. Podobně jako Jan Křtitel kráčí před Ježíšem a připravují mu cestu. Zvěstují posluchačům, že se ocitli na konci času, kdy v konfontaci s Přicházejícím je třeba přehodnotit to, co se dosud zdálo pevné, jisté a funkční.

Blízkost Boží vlády není vyjadřována v hrozivých apokalyptických vizích. Příchod Království vyjadřuje pozdrav a požehnání pokoje a uzdravení nemocných. O Božím soudu tu není řeč. Boží vůle po dobru a blahu všech je už nezvratně přítomná. Hřích, minutí se cílem lidského života, už není tragédií - horší je minout Boží pozvání ke spáse jako nový univezální Boží záměr s lidmi. (Těm, kteří zvěst poslů přijali, je řečeno ono "k vám se přiblížilo", pro ty, kteří posly nepřijmou zůstává blízkost Boží jen objektivní skutečností, která se nedotýká jejich života, nepřináší uzdravení a vysvbobození).

Kontext posledního času dává porozumět přímočarosti poslání bez ohledu na zajištění (mošna, měšec, obuv, pozdravy na cestě...). Jsou situace, kdy služba věci Božího království dispenzuje od odpovědnosti za všední záležitosti - ale jen u toho, kdo je poslán, kdo získal pověření...

K poslání a svědectví patří pronásledování (to vše zahrnuje a spojuje pojem "martyria"). Tyto věci nemůžeme i při nejlepší vůli k dorozumění oddělit ani my křesťané postmoderny, v níž "všecko jde".

16

Tento verš představuje klíč k chápání poslání - ať už oněch sedmdesáti nebo povelikonoční církve. Vychází z židovské právní zásady zvané "šaliach", podle níž vyslanec plnoprávně zastupuje toho, který ho poslal. Proto je možné slovo učedníků vnímat jako slovo samotného Krista a v Ježíšových slovech a činech zase přijímat působení Otcovo.
V tomto smyslu existuje také trojice poslání "Otec - Syn - církev": Kristus nemá v tomto čase jiné ruce a jiná ústa, než ta naše. Ale jen v moci Ducha - třetí osoby Boží Trojice - můžeme svědčit o Vzkříšeném, není to naše vrozená ani získaná vlastnost, jíž bychom mohli disponovat.

17-20
Ježíš mírní radost poslů z triumfu nad démony. Ví o pádu satana, o definitivním přemožení zla v tomto světě. Nemá však na mysli mystický zážitek, ale svou bolestnou zkušenost: zlo člověka ohrožuje, spoutává, svádí z cesty, ale je možné mu vzdorovat (to je Ježíšova zkušenost víry - viz pokušení! - a my se o ni můžeme opřít). My zlu podléháme, ale přesto jako církev můžeme a máme být znamením naděje, svědčit o vítězství nad zlem, které patří do nového věku a také už - aspoň částečně - do naší zkušenosti víry.
Právě pro vědomí naší slabosti se nemáme radovat z autority Ježíšova jména (a jako jeho "příslušníci" - kristovci si tím léčit naše mindráky), ale spíše z toho, že naše jména jsou zapsána v nebesích. Věříme, že Bůh naše jména zapsal do knihy života a dosvědčuje nám to náš křest. Je to pouhý dar, který jsme si nezasloužili a jímž se nemůžeme pyšnit.

Homiletické podněty:

Rozjímejme nad naším posláním. Jeho zdrojem je pověření Kristovo a jeho záměrem svědectví o Boží spáse v Kristu. Může se dít mnohotvarými způsoby. Být svědky o Kristu ospravdlňuje křesťanskou existenci ve světě: všechno ostatní mohou za nás udělat bezvěrci a jinověrci, ale svědčit o Kristu může jen ten, kdo má osobní zkušenost víry.

Pro Kristovo vtělení můžeme v lidském slově - na základě Kristova pověření - přijímat Boží slovo: v kázání, absoluci, pozdravu pokoje... Je to legitimní způsob Božího jednání k posile naší víry.

Kristovo pověření nezískávají jen vyznávající a pokřtění křesťané. Na jeho díle ve světě se jako "předchůdci" mohou podílet i ostatní, kteří chápou i praktikují to, že v životě jde o něco, co nás převyšuje, co nemůžeme uchopit, ale ono to uchopuje nás, kteří nechávají určit cestu svého života něčím jiných než svým sobectvím.

-kš-

Starokatolická kolekta:

Bože, ty měníš naše životy,
když přijmeme tvé přátelství, které nám nabízíš.
Posíláš nás na svou žeň, dáváš nám svou sílu
a svěřuješ nám svou radostnou zvěst o záchraně světa.
Dej, ať si uvědomujeme, jak velkým věcem smíme sloužit.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří navěky.