Neděle Nejsvětější Trojice C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Př 8,1-4.22-31
Ž 8
Ř 5, 1-5
Jan 16, 12-15

Neděle sv. Trojice tvoří v církevním roce přelom, kterým vstupujeme do tzv. období po Trojici, tedy do druhého liturgického mezidobí (1. mezidobí je po Zjevení Páně), nejdelšího období církevního roku. (Více o tomto svátku viz Krok 9: Liturgické mezidobí a svátky Páně).

Př 8, 1-4.22-31
v.1-4: Moudrost vystupuje veřejně a ve dne, nepotřebuje se skrývat, není to lež. V této kapitole je Moudrost nejvíce zosobněna. Tak ukazuje k postavě Syna, který je Boží slovo i stvořený člověk. Je neodlučitelná od Hospodina a je médiem, kterým se Bůh přibližuje světu. Oslovené muže můžeme považovat za zástupce celého lidského rodu. Každý člověk se potřebuje otevřít a nechat se oslovit.
v.22-31: Moudrost svědčí sama o sobě, od pradávna patřila Bohu. Zde se ukazuje příbuznost s Gn 1,1 i J 1,1. Tento oddíl hrál důležitou roli v učení o Kristu. Kraličtí vidí v tomto místě podklad Janova učení o vtěleném Slovu, které s Moudrostí ztotožňují a chápou ji jako druhou osobu svaté Trojice. Moudrost po Hospodinově boku znázorňuje blízkost vztahu, stejně jako Janovo evangelium vyjadřuje propojenost Otce a Syna. Celý stvořený svět je v harmonii Boží Moudrosti.

Ž 8
Tento známý chvalozpěv na Boží velebnost se zpíval zřejmě v noci (v.4). Připomíná Boží stvořitelský čin. Svědectví o Boží velikosti vydávají nejmocněji právě ústa těch nejbezbrannějších svědků. Hospodin se sklání ze své nepochopitelné lásky k nám smrtelníkům.

Řím 5, 1-5
Skrze Krista jsme získali vírou přístup k Boží milosti. V ní máme naději do budoucna. Je tu naznačena linie mezi utrpením, vytrvalostí, osvědčeností a nadějí. (Za jistý protiklad by se dala považovat lhostejnost viz konec komentáře k Janovi.) V závěrečném verši je Duch svatý popsán jako ten, kdo prostředkuje Boží lásku.

Jan 16, 12-15
Tato pasáž, která hovoří o příchodu Přímluvce (Ducha pravdy), určitým způsobem shrnuje předchozí pasáže na stejné téma (J 14,15, 14,26, 15,26...).v.12: Zde se odráží různé aspekty zjevení tak, jak je Ježíš odhaluje podle potřeb a schopností konkrétních posluchačů. Ježíš tu mluví o budoucnosti, která ještě přesahuje chápavost a představivost učedníků v dané chvíli. Člověk pochopí nároky, význam a hodnotu události až ve chvíli, kdy přijde, a on se s ní musí vyrovnat. Přesto Ježíš řekl zároveň vše, co může věřícího připravit a osvobodit pro tyto nadcházející věci. Nejedná se tedy o to, že by Duch později ještě něco doplnil ke zjevení, ale o nový způsob, jak se pro nás stane přístupné.
v.13: Přímluvce odhalí učedníkům výšiny i hlubiny pravdy, tedy vše, co až do dané chvíle nebyli schopni o zjevení pochopit. Výslovně se tu říká, že Duch nebude mluvit sám za sebe. Jeho zdroj vidíme v následujících verších. Trvá tu tedy důraz na to, že zjevení Boží je jediné - v Kristu. A právě ono je tím, co Duch oznámí. Hlavní význam je v ujištění, že Duch se podílí na předávání zjevení Církvi díky svému výjimečnému vztahu k Ježíši, stejně jako Ježíš má výjimečný vztah s Otcem. Duch Přímluvce otevírá Pravdu, kterou Ježíš zpřítomnil ve svém příchodu na zem, pro věřícího člověka. Základní význam výroku, že "Duch oznámí, co má přijít" můžeme vidět v tom, že toto slovo nám osvěcuje budoucnost, je nám posilou a nadějí do dalších dnů. (Zajímavá je i podobnost s Iz 41, 21-29, kde Hospodin vzývá modly, aby odhalily budoucnost a zahanbuje je.) Termín pro "bude zvěstovat" se objevuje ve v.13,14 i 15. Tím se potvrzuje, že se všechny tři tyto věty vztahují k eschatologickému významu zjevení Boha v Kristu - v jeho slovu, činech, smrti a Vzkříšení a převzetí vlády.
v. 14-15: Termín "oslavit" je v Janově evangeliu často ve vztahu k smrti a Vzkříšení Ježíše Krista. Duch působí oslavení Krista a tak má zvláštní vztah k jeho vykupitelskému dílu.

Role Ducha svatého v Církvi a jeho vztah ke Kristu je popisován v celé 15. a 16. kapitole. Pasáž pro tuto neděli vrcholí myšlenkou, že pokud máme rozumět Ježíšovu učení, musíme být na to připraveni a zároveň také být připraveni ho postoupit dál a žít podle něj, jak jsme jím stále obnovováni. I učedníci potřebovali stále osvěcovat význam tohoto učení, potřebovali uvést do celé pravdy Zjevení. Zjevení ovšem nejsou nějaké doktríny. Poznat ho znamená zažívat ho. Život v pravdě nejvíce ohrožuje lhostejnost a otupělost (nikoli lež, ta alespoň ještě ví, kde pravda je), uzavřenost vůči přicházející Pravdě. (Zde se dotýkáme tématu pasáže z knihy Přísloví.) Právě Duch pravdy způsobuje, že Kristovo zjevení můžeme vždy znovu přijímat, že nás vždy znovu a znovu oslovuje, hýbe s námi, dává nám směr.

-ms-