Neděle velikonoční C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Iz 65, 17-25
Ž 118, 1-2.14-24
Sk 10, 34-43
L 24, 1-12

Kontext liturgického roku

Velikonoční neděle je největším svátkem církevního roku. Je nedělí par excellence. Právě ona dává smysl všem ostatním nedělím i celému křesťanskému životu. Otevírá 50 dní doby velikonoční, ve které křesťanstvo na celém světě (a letos skutečně všude: vždyť termín letošních velikonoc je shodný západní i východní církvi) žasne nad událostí té Velké noci vzkříšení. Vždyť ona jediná "směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých". A světlo události této noci má prozářit celý náš život.

Při tvorbě liturgie velikonoční neděle musí evangelický farář či farářka mít na paměti několik skutečností. Jednak to, že ve většině farních sborů se neslaví vigilijní bohoslužba. To znamená, že věřící nemají kde prožít tu dlouhou cestu biblických čtení, která končí radostí ze zmrtvýchvstání Krista. Není však možno opakovat jednotlivé prvky velikonoční vigilie při hlavní nedělní bohoslužbě. Dopolední bohoslužba však musí vyjít ze skutečnosti, že v té tajuplné noci se událo to nejdůležitější pro náš život. Spolu s Exultet si buďme vědomi toho, že "co by nám bylo platno, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni". Nabízí se možnost pojmout introit jako oznámení o vzkříšení Krista. Jako přinesení zvěsti toho, co se opravdu stalo o Velké noci. Celá následná bohoslužba je pak reflexe této skutečnosti.

Další věc, kterou musí vzít na vědomí každý, kdo v evropském prostoru připravuje velikonoční bohoslužbu, je fakt, že řada lidí, kteří jsou v neděli ráno v kostele, neprožili bohoslužby tridua, a že ani často nebyli při četbě pašijí a ani na bohoslužbě Velkého pátku. Je proto nutno, aby se (a nyní cituji A. Adama): "v kázání oživilo vědomí jednoty spasitelného velikonočního tajemství, tj. smrti a zmrtvýchvstání jako celku". Právě kázání to má reflektovat. Myslím, že radost ze skutečnosti záchrany nelze zprůměrovat a umenšit tím, že se o velikonoční neděli budeme pokoušet číst i něco z pašijí, že pod vlivem skutečnosti, že lidé letos pašije neslyšeli, budeme chtít umenšit radost ze vzkříšení. Pastoračně řečeno: ve svém životě prožíváme každý ty své pašije velmi často. Bohoslužbu je třeba pojmout jako zřetelně radostné shromáždění a v kázání dát prostor, pro spojení utrpení a vysvobození.

Introit

"Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen!" (Lk 24, 6.34)

Text

Iz 65, 17-25
Izajáš ukazuje novost všech věcí, která vychází z Hospodinovy záchrany. Tuto novost přinesl Kristus svým vzkříšením. Tímto činem záchrany začala. Plně zjevena bude až při eschatologické budoucnosti.

Ž 118, 1-2.14-24
Tento žalm je děkovnou písní poutníka do jeruzalémského chrámu. Začíná výzvou ke kněžím i věřícím, aby chválili s poutníkem věčné Boží milosrdenství. Bůh je jediným osvoboditelem od strachu a od všeho ohrožení, dopouští zkoušky, ale nedopoustil zničení lidu a proto poutníci vcházející do chrámu dosvědčují vděčně boží spásnou pomoc. "Uhelný kámen stavby", tedy středový kámen klenby nebo rohový základ stavby je tradiční mesiánské označení, která Kristus vztáhl na sebe (Mt 21, 42-45). Ze společenství s Bohem a s ostatními věřícími vzniká radost poutního dne.

Sk 10, 34-43
Jde o Petrovo kázání Korneliovi, prvního obráceného pohana. Kázání shrnuje dílo spásy v Ježíši z Nazareta od křtu, přes jeho veřejné působení až ke kříži a smrti a přes ně k vzkříšení. Toho je Petr svědek. On a ještě další, které k tomu Bůh napřed vyvolil, s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Vzkříšený je skutečně živý: apoštolové s ním mohli jíst a pít.

L 24, 1-12

1 Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily.
2 Nalezly však kámen od hrobu odvalený.
3 Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
4 A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.
5 Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?
6 Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji,
7 že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát."
8 Tu se rozpomenuly na jeho slova,
9 vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.
10 Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům.
11 Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.
12 Petr se rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.

Verše 1-12 až na několik věcí souhlasí s Markovým evangeliem. Vše ostatní v 24. kapitole je čistě Lukášovské. Odlišnosti od Marka: uvedení časového zařazení a odlišnosti v řeči anděla.
12. verš chybí v celé jedné skupině rukopisů, slovosledem se podobá J 20, 3-6.10, těžko je však Lukáš na tomto místě Janem ovlivněn (proč by jinak nezmínil toho dalšího učedníka, zejména když je v Lk 24, 24 udán jako svědek?). Oproti Jan 20,12 se zde andělé ukazují ještě před příchodem Petra. Stylisticky je začátek a konec typicky Lukášovský, až na přítomnou formu "blepei" (uviděl) a výraz "sám v sobě" v ČEPu "v údivu". Dle komentáře NTD je možno se domnívat, že originální znění u Lk 24, 12 bylo: "divil se u sebe sama" (podobně jako Lk 18,11). Možná byl ten verš vyškrtnut, aby nekonkuroval prvnímu zjevení (v. 34.) vzkříšeného Petrovi.

2 Stejně jako u J 20, 1 (...a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen) je i u Lukáše zmíněn kámen teprve na tomto místě a ne již při pohřbu a nebo při přemýšlení žen, jak ho asi odvalí. Ten kámen u hrobu je podstatnou součástí velikonočního příběhu.

3-4 Stejně jako v J 20, 12 potkají dva anděly teprve po objevení prázdného hrobu a při nejistotě z tohoto objevu. Je těžko myslitelné, že by všechny ženy (viz v. 10) vstoupily do hrobu. Příběh měl na mysli jen ony tři přímo jménem zmíněné.

5 Židovská moudrost proti dotazování se mrtvých zněla: "Usiluje snad člověk hledat mrtvé mezi živými, a taky živé mezi mrtvými?" Protože Ježíš je v tomto slova smyslu živý, jako je Bůh živý, nelze jej hledat mezi mrtvými, ani jako konečně vyřízeného a odstraněného buřiče, ani jako pietně uctívaného učitele. Pohled je směrován od hrobu pryč.

6 Na to dobře navazují slova "není zde". Asi předlukášovské přeformulování Mk 16,7 ("Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte jak vám řekl") vede ke zvláštnímu zmínění Galileje. Ta je ale minulostí; nestane se tam nic nového. Po velikonocích se tato zmínka objeví ještě jednou, ve Sk 9, 31 (A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval).

7 Formulace v. 7a (...že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí...") odkazuje na 9, 44 ("Syn člověka bude vydán do rukou lidí"); slovo "hříšných" nebo "hříšníků" odkazuje na Mk 14,41 ("Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků"). Toto slovo Lukáš ve Sk nikde nepoužil a také ho nevčlenil do Markovy látky. Slovo "ukřižován" nelze nalézt v žádném shrnutí pašijí. Slovo "vzkříšen" lze nalézt v Lk 24,46, Sk 10,41 a 17,3, na těchto místech však může být tradiční a Lukáš to slovo z Mk 8, 31; 9,31 změnil nebo vypustil. Předjímka o "Synu člověka" je v původním znění ještě zvláštnější; je srovnatelná se Sk 13, 32-33 ("My vám přinášíme radostnou zprávu, že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše; vždyť je o něm psáno v druhém Žalmu: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.'"). Zdá se proto, že Lukáš zde použil nějakou starší formulaci.

9 "...vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním". Ženy svůj úkol splní (oproti Mk 16,8, kde utečou). Ale na rozdíl od Mt 28,9 ("A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny") se nesetkají s Ježíšem.

10 Teprve nyní jsou ženy označeny jménem. Jména jsou jiná než v Mk 16,1. Marek jmenuje Marii z Magdaly, Marii, matku Jakubovu a Salome. Lukáš jmenuje Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova. O Marii z Magdaly a Janě se lze dočíst u Lk 8,2-3 ("a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy..."). Zajímavé je zopakování verše 9b ("... oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním") na tomto místě, přičemž je použit pojem "apoštol" ("..., které to pověděly apoštolům"), který je pro Lukáše důležitý. Ve verších 9., 33. a pak ve Sk 2, 14 je použit pojem "jedenáct". Není jisté, ale je možné, že Lukáš připojil konec 10. verše o apoštolech do tradičního příběhu, ve kterém se jména žen tradovala ústně; proto se v jejich vyjmenování liší.

11 Oproti Markovi, kde nevíru projevují již ony ženy svým strachem a útěkem, je zde o nevíře řeč až v souvislosti s učedníky. Není to ale to stejné, jako odmítnutí zvěsti o vzkříšení. (tak viz Sk 17,18.32)

12 Samotný pohled zvnějšku vede Petra jen k údivu, ve kterém je však skryta otevřenost pro další zkušenost. "Ne od lidí a ne skrze lidi" ("...apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi..." Gal 1,1) je apoštolům zprostředkována jistota vzkříšení. (Lk 24,34: "Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi")

Homiletické podněty

Voňavé masti- nedávno jsme četli text z 12. kapitoly sv. Jana o večeři v Betánii a o provonění celého domu nardem. Marie tam pomazala Kristovy nohy dranou mastí. Zde jdou ženy ke hrobu se stejným záměrem: pomazat Ježíšovo mrtvé tělo.

Ježíšovo tělo- tělo cca pětatřicetiletého muže, rozedrané jeho bičováním a ukřižováním. Bude vůbec ještě možné jej poznat? Vzpomenout si na vše, co s ním prožily, na jeho moc, kterou je uzdravil? Vždyť tady z Marie Magdalské vyhnal démony! Jaké to asi bylo jít k tomuto hrobu?

Hrob- řecky: mnéma. Odvozeno od slovesa mnémoneuein- vzpomínat, pamatovat, myslet na někoho. Šli vlastně k pomníku. Jako když se dávají věnce na hroby neznámého vojína, s tím rozdílem, že tohoto bojovníka znaly. Prohrál svůj boj. Ale čestně. Tak si pojďme vzpomenout na jeho zápas. Uctít jeho památku. Něco jako do muzea. Obdivovat ta velká díla minulosti. Tento postoj má řada lidí k církvi: probojovala nám zde tolik věcí, předala nám své hodnoty, tak ji pojďme vzdát hold a nabalzamovat ji do těch jejích hrobů, do kostelů. Však to jsou takové památníky minulosti. Památné kameny, na nichž stojí naše společnost.

Kámen- kámen na hrobu ženy čekaly. Byl ale odvalen. První aktivitu, kterou ženy vyvinuly, bylo připravení vonných mastí. Druhá činnost je jejich nález. Objev kamene, který je odvalen. Co mohlo bránit vejít, je odstraněno. Památník je však prázdný. Tělo tam není. Co teď s mastmi?

A pak zní zvěst poslů v bílém. Umožnili ženám učinit ne ono mnémoneuein (myslit na někoho, vzpomínat), ale mimnéskesthai (být uveden v paměť). Konkordantním porovnáním výskytu těchto dvou sloves lze učinit závěr (novozákoníci prominou případný omyl), že ono mnémoneuein se používá právě jako vzpomínka: pamatujte na chudé (Ga 2,10), na mé vězení (Ko 4,18), na naši práci (1.Te 2,9). Zato sloveso mimnéskesthai vyvolává děj, který má důsledky: Babylon přišel na pamět Bohu, a ten jej ztrestal (Zj 16,19), Bůh má na paměti Kornéliovy almužny (Sk 10,31). Opakuji jen, že si tímto nálezem nejsem zcela jist.

Ženy ocházejí od památníků a jdou zvěstovat, nač se rozpomenuly. Nefungují jako pošťáci s telegramem, kterým je jedno, zda přinášejí zprávu o úmrtí nebo o svatbě. Jejich rozpomenutí bylo tak velké, že je učedníci považovali za blázny.

Petr- vždy aktivní, u všeho první, jde se sám podívat. Narozdíl od žen nevešel dovnitř. Zůstal u toho pohledu z vnějšku. Sám v sobě užasl. Byl plný očekávání. Co vše se stalo mezi tímto jeho pohledem do hrobu a jeho kázáním Kornéliovi?

-td-


He Qi: On je vzkříšen

Starokatolická kolekta:

Bože života,
tvůj Syn zvítězil nad smrtí
a otevřel nám bránu k věčnému životu.
Plni radosti oslavujeme jeho vzkříšení
a prosíme tě, obnov nás svým Duchem,
abychom i my byli vzkříšeni k novému životu
skrze Ježíše Krista, našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.