5. neděle v postu C

Autor:
Publikováno:

Texty:
Iz 43, 16-21
Ž 126
Fp 3, 4b-13
J 12, 1-8

Téma neděle:

Význam osobní spirituality/zbožnosti v Ježíšově společenství
Víra je ochutnávání věcí budoucích
Bůh mění náš osud, úděl

Text

Při srovnávání se synoptickými líčeními vyvstane hned několik nejasností. U synoptiků je hostitelem Šimon Malomocný, Šimon se jmenuje také farizeus z Lukášovy variace (10,38-42); toto jméno se připomene i ve variantě čtení u Jidášova jména (ostatní viz dále) .Betánie je vedle Jeruzaléma, místa, kde Ježíš vede polemiky s protivníky; jakousi oázou, místem, kde přebývají Ježíšovi přátelé. Svátek paschy připadl v roce umučení Krista na pátek. "6 dnů před paschou" tedy označuje neděli (všimněme si, že počítání Jan zachová: 6dnů před paschou - 1. den po sobotě - 8.den po sobotě; neděle je dnem Kristovských shromáždění, zde v jakési anticipaci). To, spolu se stolováním (deipnos, večeře, jako v J 13,2, kde se mluví o VP), naznačuje, anticipuje, tematizuje bohoslužbu.

Složení Ježíšovy společnosti, které je tak důsledně odlišeno od synoptických líčení, není náhodné. Jan využívá synoptických vyprávění jako známého pozadí, aby (podobně jako při líčení VP coby očistné koupele) mohl vdechnout příběhou jinou "vůni".

Marta, která obsluhuje u stolu, připomene příběh z Lk 10, 38-42. Ale žádné "Pane, nezáleží ti na tom, že...", ani "Marto, Marto..." nezaznějí. Jan naopak zdůrazňuje, že každý ze sourozeneckého tria tu má své místo (Lazar, nezápachající a nespoutaný, je u Kristova stolu; Marie tu může volně projevit své city i svou zbožnost, z-Ježíš-nost), jakoby byl dům v Betanii inspirativním modelem pro nadcházející společenství církve, před-vůní Božího království. Tělem, jehož údy se doplňují bez potřeby budovat svou identitu na protikladu k druhému a jinému; společenstvím, které ve vzájemné souhře hostí na večeři Ježíše ve svém středu.

Marta má na starosti diakonii (bez rozlišení na pravou či levou, takové dělení bylo v pracírkvi podružné). Obsluha u stolu Páně, přinášení chleba a vína v intermezzu mezi bohoslužbou slova a stolu + přinášení darů pro potřebné (a.k.a. sbírka, dnes bohužel proti svému původnímu určení zhusta ‚na potřeby sboru') se odehrávaly současně. Charita bez návaznost na komunitu, komunium bez vyústění v činy lásky pro druhé jsou tomuto myšlenkovému prostředí cizí. Marta zosobňuje ve společnosti okolo Ježíše aktivitu a vědomé nasazení pro věc, jak vidno z toho, že šla Ježíši naproti a debatovala s ním o smrti jejího bratra.

Lazar je v J 12 jedním z těch, kdo sedí (okolo stolu) s Ježíšem. Jeho místo známe, jeho role je pochopitelná z kontextu. Je martyrem: svědkem, který svým životem i smrtí ukazuje ke Kristu. V janovském líčení má vzkříšení Lazara (J 11) roli katalyzátoru událostí; v.11 "neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše" (v.též 11,45; + "přicházeli k Marii" ). Lazar se proto stává předmětem intrik Velerady spolu s Ježíšem, i on má být zabit (12, 10), martyrein. ((12, 9-11 je v pašijním příběhu slepou uličkou; má tedy podle mě vztah k 12, 1-8 a troufl bych si jej přidpojit k evangelijnímu čtení)). Svědectví o Božích mocných činech (které jsou pozváním pro lidi zvenčí a kamenem úrazu pro protivníky) má v osobě Lazara své místo v kruhu okolo Ježíšova stolu.

Ve výčtu přejde Jan bez zvláštního důrazu (v. 3) k Marii, která "vzavši libru masti drahé z nardu výborného, pomazala noh Ježíšových a vytřela vlasy svými nohy jeho". Její role se zvýrazní teprve polemikou s Jidášem. Tělesné, velmi osobní, (příp. emotivní) projevy víry nejsou nejdůležitější, stojí v jedné řadě se sourozeneckými rolemi; jsou však nejzranitelnější. Lze je snadno napadnout, obtížně kontrolovat jejich obsah a význam (proto nás mohou znejisťovat), narozdíl od jasných účelů oblasti charitativní a (v evangelickém podání bohužel i) oblasti zvěstné.

Nard je pistikos, pravý, což v řečtině souvisí s pistis, jak se tu často zdůrazňuje. Souvislost s Mariinou vírou je zjevná i bez toho, vykladači občas zapomínají, že pravý nard prostě vydává jakýsi zápach a uchylují se proti smyslu perikopy k chvále ryzí víry (která nepotřebuje hmotná držátka).
Libra je asi 30 deka, víc než dost na jedny nohy a (vzhledem k pisticitě i) na provonění jednoho domu. Ale když je řeč o pohřbu, Josef z Arimatie použije na Ježíšovo tělo 100 x víc (J 19, 39). Přesto stojí za to "uchovat" toto malé množství - společenství ochutnává to, co Ježíše čeká, to, co v něm přichází. Vůně nardu přináší společenství již teď ono "dein Jesus ist tot" z Bachovy kantáty, v tomto smyslu je připomínkou i naší smrtelnosti, "účast na jeho utrpení ... podobu jeho smrti" (Fp 3,10) - situace, kterou pokřtěni v Krista žijeme - když jsme poznali "moc jeho vzkříšení" (Fp 3,9). Ve vůni těchto Kristovských skutečností nám (podobně jako Pavlovi) může připadat vše, čeho jsme dosáhli a všechno úsilí o církevní a morální seberealizaci, jako pouhý hnůj (Fp 3,8). A to je osvobozující.

Marie Ježíše pomaže, avšak nikoli hlavu jako u Mt, Mk, ale nohy. Pomazaný, Mesiáš jest, ale jinak než králové či proroci. Ne nejvyšší, ale nejnižší část těla. Přišel, aby šlapal po našich cestách, ve stejném prachu a blátě. Ale i to je naznačeno vůní: Ježíš bude mýt nohy učedníkům (J 13), Marie ukazuje: on sám je bez poskvrny.
Proč se sklání Marie k nohám? Proč je otírá svými vlasy? Snad jako žena hříšnice z Lk 7? Jako výraz sklonění a pokory před Ježíšovou čistotou, jako výraz láskyplného uctívání, adorace, radosti z přebývání v Boží blízkosti. V touze po dotyku, který neznamená ‚vlastnit', ale být spolu s druhým, být jiným, být en Christo...? Opustit sám sebe v Kristu...
Každopádně tu nenajdeme žádný odstup. Jan smotal perikopy Lk a Mt/Mk a před námi je široké pole významů a svoboda pro interpretaci. Taková je svoboda spirituality a osobní zbožnosti - a to je podle mne role Marie ve společenství svých sourozenců. Její zbožnost není odstředivá a trhající společenství, ale dostředivá ke Kristu. Je službou společenství a liturgickým předjímáním, přinášením Božích věcí a plánu jeho konečné spásy.

A vůně té masti (= jediný způsob jak je přítomná našim smyslům) naplní celý dům, Mariina služba lásky je sdílena všemi přítomnými. Co se změnilo? Velikonoce přicházejí stejně nezvratně, připomíná postava Jídáše. Ježíš bude ukřižován a pohřben. Čemu to pomohlo? Je cílem zbožnosti, liturgie jenom zobrazovat? Stojí to za to (Jídáš)? "Hospodin mění náš úděl jako mění potoky na jihu země" (Ž 126), zavlažuje pustinu a vede pouští stezku, činí zcela nové věci (Iza 43, par.). "Nevíte o tom?" - nevíme!: věci Boží, o kterých i zpětně mluvíme jen v metaforách, nejsou holé pravdy. Stávají se mezi námi přítomnými - diakonií, svědectvím, a - ve své nevyslovitelnosti - mnohoznačným a mnohotvárným skláněním se před Kristem. To je smysl před-ochutnávání - ten Jiný, Bůh přichází (Večeře Páně).

Vedlejší úvahy, nápady

Je možné zmínit užívání kadidla a vůbec zapojení smyslového člověka do boslužeb v celé jeho tělesnosti. Vhodné téma pro přímluvy, myslím.

Mívám problémy se spojením "oběť díků a chval" (viz Žid 13,15) - kvůli konotacím slova oběť - , které se často objevuje v euch. modlitbách. Pokud takové používáte, navrhuji, abyste kvůli mně a podobným, u tohoto příběhu toto místo připomněli; jednání Marie se zdá být chvalou, která něco stojí, děkováním, které není laciným, prázdným zvukem, ale darem ..hmm.. obětí. Pro Jídáše, který se vyděluje ze společenství, jsou chvály a díky ‚zadarmo'.

-jb-


St. Hedwig Parish Catholic Church (Detroit Michigan): Marie maže Ježíše olejem

Starokatolická kolekta:

Bože, náš Otče
zbavuješ nás tíhy hříchů
a otvíráš před námi novou budoucnost.
Tvůj syn Ježíš z lásky k nám trpěl a zemřel
a skrze něho nám ve křtu dáváš
nový, věčný život, který je silnější než smrt.
Dej, ať na sobě poznáváme moc jeho smrti a vzkříšení
a vydáváme o něm věrohodné svědectví.
Prosíme tě o to skrze něho,
našeho Pána a bratra Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým
žije a působí na věky věků.