Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Narození Páně B

Publikováno: pátek, 23. prosinec 2005 @ 16:18:10

Texty: Iz 9, 2-7; Ž 96; Tt 2, 11-14; Lk 2, 1-14

Iz 9,2-7

Izaiáš pracuje s kontrastem světla a tmy, který graduje (chodí-uvidí, sídlí-zazáří). Příchod Mesiáše bude znamenat konec břemen (buzerace), svobodu a mír (to se stávalo v Ježíšově přítomnosti skutečností). Jeho vláda nepřichází jako oheň z nebe, ale spočine – na rameni toho, o koho se může člověk opřít. Jeho jména (označení) jsou paradoxní: kdo stojí o podivné rady? Lze vládnout pokojem. Ten, který je Otec věčnosti (mohl by vidět naše problémy jako malicherné a časově velmi podmíněné), se o nás zasazuje, je „bohatýrem“. Hospodin je horlivý pro člověka. Cílem mesiášské vlády (která se rozšíří) je pokoj bez konce (spočinout!), právo a spravedlnost.
 

Iz 62,6-12

Jeruzalém (název města je ženského rodu) personifikuje společenství Božího lidu (stejně jako dcera Siónská). Prvořadým úkolem je zvěstovat (ne, až bude všechno v pořádku, ale již nyní, stále). Vyrovnávání cest je reminiscence na Babylonské zajetí (kdy se cesta před chrámem urovnávala tak, aby se po ní daly vézt velkolepé modly), pro Boží lid to musela být silná zkušenost, kterou Izaiáš využívá. Hospodin si posvěcuje svůj lid, sdílí s ním (nepochopitelně) svou svatost, lidé si mají být navzájem kněžími, tedy (podle sz pojetí tohoto fenoménu) si vzájemně prostředkovat Boží blízkost (všeobecné kněžství tedy není až nz záležitost). Jsme vykoupení, naše existence je vykoupená – je to v našem životě, na nás vidět (Nietzsche)? Jsme vyhledávané místo mezi lidmi? Jistě nejsme opuštění.
 

Žalm 96/97

Žalm 96. má podobná témata jako žalm následující. Touha po něčem novém je známka živého vztahu. (Inovace vyžaduje více snahy než opakování starého. Otázkou je, jak je to v církvi s touhou nejen po novém vínu, ale i po nových měších.) Spojuje se tu motiv adorace (Boží velikosti, slávy…) a zvěstování (jeho spásy, divů…). Boží moc a sláva tu kupodivu není v kontrastu s lidskou malostí, je tu však motiv bázně a „svíjení“ – všecky výzvy žalmu patří „celé zemi“. To, že Hospodin přichází soudit, je důvod k radosti.


Titovi 2,11-14/3,3-4

Jako epištolní čtení se hodí spíše druhá pasáž, první bych volil jako poslání. Je třeba si uvědomit, že tyto aplikace těchto textů pro dokreslení vánoční zvěsti znamená vytrhnout jue z jejich parenetického a pastoračně specifického kontextu. V této souvislosti je však podstatné, že motivací k čemukoliv dobrému není humanistická filantropie, ale Boží láska zjevená v Ježíši Kristu. Ta přináší spásu (jakoby „automaté“) a proměňuje člověka – vychovává: a to nejen k dobrým vztahům (a morálce…), ale k tomu, abychom nevzdávali křesťanské očekávání a naději, abychom očekávali splnění naděje a příchod slávy Boží/Kristovy. Vykoupení jde ruku v ruce s posvěcením. Jako u Izaiáše zde zaznívá motiv kněžství lidu. Vv. 3,3-4 jsou sumářem reformační theologie: Ukázala se tedy Boží milost/Boží dobrota a láska (hap.leg., mocipáni tehdejší doby byli prý oslovováni těmito slovy). Zachránil nás ne pro skutky, ale ze svého slitování. Křest je v těsné souvislosti se znovuzrozením, životem z Ducha (skrze Ježíše Krista!) a podílem (dědictvím!) na věčném životě (k němuž se upíná naše naděje, kterou nemáme vzdávat). Začátek záchrany má místo a datum v dějinách: narození Ježíše Krista. Na druhou stranu: ve křtu otevírá Bůh společné dějiny s jednotlivým člověkem.

 

Lk 2,1-20
 
Stalo se v oněch dnech – po narození Jana Křtitele. Zmínka o císařově nařízení není jen kronikářskou informací – Lk záleží na dějinnosti skutků spásy (narození někde v ústraní má dosah pro celý svět). Sčítání lidu, které má negativní sz konotace a které arogantně vyhlašuje římský imperátor, vyvolá zřejmě dost chaotický pohyb, ale ve výsledku „dopomůže“ k naplnění proroctví, že se Mesiáš narodí v Betlémě (Mi 5,1) – manželky se sčítání účastnit nemusely, zřejmě to bylo tedy i vědomé rozhodnutí Marie a Josefa. Naplnění dnů nebylo jen somatické. Narození samo je popsáno stručně a zdrženlivě (podobně jako ukřižování, smrt či vzkříšení). Prvorození bývali zasvěceni Bohu. Plenky jsou výrazem něčeho obyčejného (stejně jako u všech lidí), jesle (žlab) jsou výrazem extrémní bídy (ubohosti). Ježíš zde leží jako Mojžíš v košíku. Přesto je právě tento obraz znamením pro pastýře (oproti Mt mudrcům představitelé lidu Staré smlouvy; ve SZ je to obraz jednoznačně kladný, podle dobového pozadí to však byli lidé nevalné pověsti). Boží posel zvěstuje Slovo, kterého se člověk sám nedobere. Strach se posléze mění v radost (podobně jako u vzkříšení). To, co anděl zvěstuje, patří všemu lidu. Centrem evangelia a jeho přijetí je právě slovo Dnes – přijmout toto dnes, přítomnost v její naléhavosti i naději, v přítomnosti Boží, která se stává naplno tou naší. Spasitel (pro Lk nejvýstižnější titul) je Mesiáš-Kristus Staré smlouvy (tím se odliší od jiných „spasitelů“). Zmínka o městě Davidově opět podtrhuje návaznost na SZ. Znamení, samo o sobě dost banální, má verifikovat pravdivost andělova zvěstování (podobně jako se šla Marie přesvědčit k Alžbětě). Hymnický jásot nebeských zástupů připomíná volání zástupů při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma či andělů v Iz 6,3. Prolamuje se „stěna“ mezi nebem a zemí, Boží sláva se neděje jen kolem Božího trůnu, ale sestupuje na zem, vtěluje se ponížením do dítěte narozeného v extrémní chudobě. Pokoj, pax Christi (versus pax Romana) není jen klid zbraní nebo změna politických struktur, jde o vertikálu, o vztah mezi Bohem a člověkem. Pokoj mezi lidmi je důsledkem tohoto „horizontálního“ pokoje. „Mezi lidmi“ zní podobně jako „s námi“, Bůh je a žije uprostřed lidí. To, že v nich má zalíbení, je víc než jen to, že je přijímá („jsi hroznej, ale já ti odpouštím, když už mi nic jiného nezbývá“). Bůh v nás má zalíbení! My se mu líbíme – ne proto, jací jsme a co jsme provedli a/nebo nevykonali, ale prostě proto, že jsme. Stvořil nás ze své lásky a v novém stvoření (když se stává člověkem, když se Kristus rodí/když vstává z mrtvých) nám to připomíná. Přijmout toto nepochopitelné je zcela zásadní. Spěch pastýřů není stres, je to vyjádření touhy, podobně jako jsme to probírali v adventní-eschatologické tematice. Údiv-úžas provází nejen posluchače pastýřů, ale i další svědky evangelia. Marie (klasicky) zachovává a rozvažuje to, co slyší a co se stane. Doxologie se rozšiřuje z nebeských zástupů mezi lidi a pokračuje/žije dál v radostném vyznání církve.
 

Homiletické podněty

Bůh se stal člověkem. Nejlepší lidskou odpovědí je snaha po pravém lidství. Otázkou je, jak se uvarovat pokušení rozmělnit zázrak Božího vtělení v apelu k opravdovému lidství, a na druhé straně nejít s theologií o Božím zjevení lidem „přes hlavy“. Vánoční zvěsti dominuje výpověď: Dnes se vám narodil Spasitel. Člověk se může chovat lidsky, ale sám sebe ze svých vin nezachrání. Neztrácejme tedy vertikální rozměr vánoc – objektivní skutečnost Boží lásky člověka potěší víc než výzvy k radosti (člověk by se měl o vánocích radovat…) nebo k humanitě (i když lidské vstřícnosti je tolik třeba!).

 Na lidskou svévoli (sr Tt 3,3) by logicky navazoval soud. Bůh jedná naopak – zachraňuje.

 Boží nahota, křehkost a bezbrannost v jeslích – na kříži.

 Ježíš není hrdina dávnověku, ale lidská osoba, člověk z masa a krve, krásná a inspirující osobnost, kterou stojí za to následovat.

 Kde začalo Boží království, které vstoupilo do našeho světa v Kristu Ježíši? Kde se uplatňuje, kde je k vidění, kde se vlamuje či vrůstá?

 Pastoračně se dá aktualizovat Boží důvěra, se kterou anděl svěří radostnou a Boží život přinášející zvěst do úst pochybným lidem (a jestli to přece jen byli lidé cnostní, pak jistě velmi prostí).

 Tajemství (vánoc) neznamená únik před tím, že něco nedovedu vysvětlit, ale překonanou bázeň – úctu k Tomu, koho a jehož jednání nebudu moci nikdy pochopit, ale mohu z něj žít. Rozjímání tohoto tajemství – ne rozumářské, ale osobně dotčené promýšlení těchto věcí nás může posunout dál v našem vnímání Boha/Krista, lidí kolem nás, i sebe samých.

 

Corinne Vonaesch: Světlo světa (J 1)

Starokatolická kolekta:

Otče plný slitování,
tvé slovo se stalo tělem
a přineslo nám tvé světlo.
Pomoz nám, abychom toto světlo dávali dál.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.



17. listopad 2019
22. neděle po Trojici
Dominica XXIII. post Pentecosten
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Listopad >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  
Nadcházející události