Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Zelený čtvrtek

Publikováno: neděle, 9. duben 2006 @ 16:03:44

Ex 12:1-8,11-14; 1Kor 11:23-26; J 13

Kontext svátku, velikonoční triduum


Zelený čtvrtek je prvním dnem tzv. svatého velikonočního třídení utrpení a vzkříšení Páně (Sacrum triduum paschale passionis et resurrectionis Domini). Jeho český název navazuje na německé lidové pojmenování Gründonnerstag, které se užívá asi od 12. století a je pravděpodobně odvozeno ze zkomolení záměnou staroněmeckého greinen (plakat) s grün (zelený). V pravoslavné tradici se nazývá Velkým čtvrtkem, v latinském liturgickém kalendáři feria in Coena Domini podle dominantního motivu svátku. Jeho vlastním tématem je (vedle uvedení do pašijního příběhu) ustanovení svátosti Večeře Páně - eucharistie. Nejstarší zprávy o jeho slavení máme od Atheria Jeruzalémského ze 4. století, je pravděpodobné, že svátek sám je data ještě staršího. Ve starocírkevní liturgii se také jednalo o den, kdy byli kajícníci znovu přijímáni do společenství církve.

Velikonoční třídení (triduum) - konec Svatého týdne, období od večera Zeleného čtvrtku do Velikonoční neděle - v řadě církevních společenství představuje vrchol liturgického roku, neboť se v něm tematizuje ústřední bod křesťanské zvěsti: vykoupení lidstva skrze oběť Ježíše Krista za hříchy člověka a jeho vítězství nad smrtí v události zmrtvýchvstání (někdy se také hovoří o tomto středobodu víry jako o "velikonočním tajemství"). Na ony tři dny (Zelený čtvrtek, Velký pátek a neděli Zmrtvýchvstání začínající již v sobotu večer) můžeme hledět jako na izolované svátky, které mají svá vlastní témata (Zelený čtvrtek - eucharistie, Velký pátek - ukřižování, velikonoční nedělě - prázdný hrob) ale také jako na trojí pohled na tutéž spásnou událost, respektive na Ježíše, který v ní jedná:

Zelený čtvrtek
Ježíš jako velekněz nové smlouvy z lásky
Velký pátek
Ježíš jako Beránek a oběť za hříchy světa
Neděle Vzkříšení 
Ježíš jako vítěz nad mocí smrti a ďábla (Christus victor) a prvotina všeobecného vzkříšení

Každý z těchto aspektů je ve velikonočním tajemství přítomen a kdybychom kterýkoliv z nich potlačili či naopak příliš zdůraznili na úkor druhých, dojde k jednostranné ideologizaci křesťanské zvěsti (viz dále). Podobná myšlenka jednoty velikonočních událostí se také objevuje v antifoně po Benedictus, která je pro všechny tři svátky postupně vzata z epištoly Filipským 2:8-9: na Zelený čtvrtek "Kristus se pro nás stal poslušným až k smrti", na Velký pátek dtto + "a to k smrti kříže", na Bílou sobotu se ještě přidá "Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno" - theologia crucis ruku v ruce s theologií gloriae a naopak.

Úvod do liturgie


Řekli jsme, že centrálním motivem bohoslužeb Zeleného čtvrtku je ustanovení eucharistie; nesmí se však vymanit z kontextu pašijního příběhu a velikonočních událostí. Liturgie je tedy vedena dvěma směry - jako slavnost na památku ustanovení eucharistie a jako jakási brána do událostí Velkého pátku a velikonočního jitra. Na jedné straně připomíná péči Spasitele o jeho společenství, ustanovenou v závěti nové smlouvy, na straně druhé počátek utrpení vrcholícího v Getsemanské zahradě a na kříži. Tradiční liturgická barva je (možná překvapivě, rozhodně navzdory lidovému pojmenování svátku) bílá. Někteří vidí souvislost užití bílé barvy s ohlédnutím církve směrem k vánočním svátkům - Ježíš, který vyšel od Otce, se k němu zase navrací (J 14:12), v daru eucharistie, který nám zanechává, je s námi přítomen vtělený Bůh. Radost nad tímto darem v západní tradici  vyjadřuje také "vánoční" chvalozpěv Gloria in excelsis Deo ("sláva na výsostech Bohu"), který zaznívá za hlaholu zvonů a pak se spolu s nimi odmlčí až do velikonoční noci.

Dominantním textovým zdrojem liturgie je Janovo evangelium, a to přesto, že Jan nemá zprávu o ustanovení Večeře Páně v (pseudo)faktografické podobě, jak ji nalézáme u synoptiků; podání chleba a vína nahrazuje příběhem o mytí nohou (J. B. Souček vysvětluje Janovým důrazem na to, že Večeře Páně je principiálně již stolování se vzkříšeným Kristem). Přesto však více či méně zřetelných narážek na eucharistii v ostatních textech obsahuje velmi mnoho (zázrak v Káni, řeč o chlebu života v 6. kapitole, krev a voda při ukřižování, stolování se Vzkříšeným v kap. 21) a řeč na rozloučenou, časově zasazená do poslední večeře, se u Jana rozprostírá přes pět kapitol (13-17) a tak je možné všechny obsažené motivy (zejména motivy lásky, společenství s Kristem a skrze Krista s Bohem) vztahovat k obecenství stolu Páně.

V některých církvích je součástí bohoslužeb obřad umývání nohou - napodobení Ježíšova symbolického jednání z J 13, kdy duchovní umývají nohy dvanácti vybraným mužům. V protestantismu tento zvyk příliš nezakořenil, je však dobré si povšimnout alespoň doprovodných antifon (také převážně z J 13-17) které dochucují pomyslný "stůl Slova" předkládaný liturgií na Zelený čtvrtek - v souladu s kontinuem eucharistie a symbolickým jednáním janovského Ježíše je možné jich užít třeba během vysluhování Večeře Páně.

Jednotlivé liturgické texty


Introitus Nos autem gloriari (parafráze Ga 6:14; Ž 67)

"Nám pak jest slávu hledati v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je spasení, život a vzkříšení naše, skrze něj jsme zachráněni a vysvobozeni" - tato slova volně parafrázující Pavlovo vyznání, že se nechce chlubit ničím jiným než Kristovým křížem, uvozují nejen Zelený čtvrtek, ale v podstatě celé triduum. Začátek Ž 67 "Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání" je vzdálenou ozvěnou Áronského požehnání z Nu 6:24-26, která plody Božího dobrodiní svolává na všechny národy světa.

Ex 12:1-8,11-14

Starozákonní čtení popisuje ustanovení hodu beránka před vyvedením Izraele z Egypta.

v. 1-2 - "Tento měsíc" = nissan, v gregoriánském kalendáři přelom března a dubna (r. 2006 připadá 1. nissan na 30. března).
v. 3-6 - oběť má být sdílena v rámci rodinného společenství, přesto se však jedná o oběť celého společenství Izraele, ne oběť jedince. Protože se jedná o oběť Hospodinu, musí být obětováno to nejlepší, co je dostupné.
v. 7 - krev označující veřeje a vrchní trám dveří je znamením smlouvy s Hospodinem.
v. 8 - chléb je nekvašený, aby bylo vidět, že byl dělán v chvatu, není čas k umožnění vzkvašení těsta. Když budou utíkat z Egypta, nebude čas péct, slunce bude pražit na těsto jak ho ponesou. Hořké byliny mají připomínat hořkost otroctví.
v. 11 - "Přepásání" znamená, že jejich tuniky jsou těsně utaženy, s konci nacpanými do opasku, takže jejich oblečení volně nevlaje, a tak nezpůsobí klopýtnutí nebo jinou zábranu v pohybu.
v. 14 - Památný svátek ("den pamětní") je typ oběti, která se opakuje na pravidelné bázi, v tomto případě každoročně (viz v. 18 a 19). Výroční svátek jednoduše nepřipomíná co se jednou kdysi stalo, činí účastníky památky přítomné jako účastníky původní oběti. Povšimněme si zmínky, že se jedná o ustanovení "provždy platné" (BKR "právo věčné").

Ž 116:1-2, 12-19

Text žalmu s dnešním svátkem spojuje především ve v. 13 motiv kalicha spásy (kóf j'šuót). Kontext nás přivádí k další významové vrstvě eucharstie, totiž díkůvzdání, dobrořečení za Hospodinovu milost (v.t. v. 17 "oběť díků", srov. 1Kor 10:16, "kalich dobrořečení", potérion tés eulogias). V žalmu však můžeme najít i další motivy vztáhnutelné k obsahu Zeleného čtvrtku: v. 3 - žalmistovy úzkosti z pout smrti a úzkostí podsvětí, bolest a utrpení, naděje v  záchranu života od Hospodina a volání k němu odkazuje k Ježíšovu zápasu v Getsemane, drahocennost smrti svatých v Hospodinových očích k ceně Kristovy oběti (v. 15), zmínka o chození před Hospodinem v zemi živých ke konečnému vítězství nad smrtí ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Celý žalm uvádí a rámuje láska k Bohu, která se vine jako červená nit celou zelenočtvrteční liturgií.

Epištola 1Kor 11:23-26(28)

Text v 1. epištole Korintským je obecně pokládán za nejstarší zprávu o ustanovení eucharistie (odhaduje se, že byl napsán s odstupem asi 27 let).

v. 23 - odkaz na proces tradice podtrhuje důležitost předávaného (zde ustanovení eucharistie), viz obdobná formulace v 1Kor 15:3, kdy sv. Pavel "posílá dál" zprávu o Ježíšově smrti a vzkříšení, která se stala prazákladem křesťanského Creda. Pavel zdůrazňuje zdroj "od Pána", v božském příkazu a zřízení, ne jako nepodstatný církevní obyčej zřízený lidmi.

v. 24-25 - "Památka" v biblickém slova smyslu není ohlížení se zpět a nostalgické či pietní připomínání minulých vzpomínek a zážitků. Pro Židy je "památka" účastí na památné oběti, která činí účastníky přítomné na prvním ustanovení. Také Večeře Páně není jen hraným podobenstvím o událostech spásy (živly jako "maňásky"), jakousi pravidelně konanou symbolickou "rekonstrukcí", nýbrž spíše reaktualizací původní události, která účastníkům eucharistie dává podíl na spásných dějích v návaznosti na Kristovu smrt. Snad je na tomto místě vhodné také zdůraznit, že tradičně užívané znění slov ustanovení "...které se za vás láme", je zavádějící (směřuje totiž k onomu "maňáskovému pojetí"), nemá oporu v nejstarších rukopisech a odporuje biblickému svědectví (J 19:33-36).

v. 27 - "proviní se (KB vinen bude) proti tělu a krvi Páně" - v řečtině je užit termín enochos estai, který je vyhrazen pro těžké, ne-li hrdelní zločiny (vražda apod.; viz též např. Mt 5:22 - propadnutí soudu, veleradě a peklu, Žd 2:15 - odsouzení k otroctví, Mk 3:29 - věčné zavržení po rouhání Duchu sv., Mt 26:66 a Mk 16:64 - výrok velerady při odsouzení Ježíše k smrti). Můžeme říci, že provinění proti tělu a krvi Páně podle sv. Pavla nespadá do kategorie běžné dehonestace symbolu (např. pošlapání vlajky, zneuctění či zničení náhrobku apod.), nýbrž jej klade na úroveň útoku proti Božímu životu, který se nám dává v eucharistii.
Na druhé straně, výrok o nehodném (anaxias) jezení a pití byl v řadě církevních společenství zdrojem skrupulosního traumatu dostatečné hodnosti (převážně v morální rovině) k přijímání a vedl k omezování přistupování k eucharistii (v katolické církvi jansenisté a raně novověký trend nahrazovat účast na svátosti její adorací, v protestatnských církvích její drastická redukce často téměř až k úplnému vymizení) nebo zavádění přísné kádrovací politiky (v ř.k. církvi povinnost zpovědi, v reformovaných a svobodných církvích "připouštění" na základě rozhodnutí staršovstva či jiného grémia, s kritikou "otevřeného přijímání" (open communion) přišly v poslední době také některé fundamentalističtěji orientované lutherské kruhy zejména v USA), což vede ve svém důsledku ke konceptu svátosti jako "sladké odměny pro hodné děti" (zvláštní je, že tento svátostný moralismus nemá žádnou souvislost s otázkou reality přítomnosti Těla a Krve Páně v živlech). Výrok apoštola Pavla však spíše než směrem individuální morální dokonalosti míří k otázce společenstevní - s Bohem (vnímám eucharistii jako intimní setkání s živým Kristem a přistupuji k ní podle toho?) i ostatními bratry a sestrami (viz verš 20-22 a 34n. - výchozí situace, do které Pavel pozvedá svůj kritický hlas, stojí na praxi prvotních sborů, kdy byla ještě eucharistie spojena se sociální událostí společného jídla (agapé) a nešvary spojené s fyzickou saturací nutričních potřeb upozaďovaly a deformovaly svátostné společenství).

v. 28 - cestu k možnému rozřešení předešlého dilematu nabízí Pavel v následujícím verši (KMS): "Ať  člověk zkoumá sám sebe" (heautón). Eucharistie je o personálních vztazích s Ježíšem Kristem i se "sourozenci" v něm a v osobní nezastupitelné angažovanosti ve společenství lásky. Ježíš všechny zve a vydává se až do krajnosti, totéž však požaduje od každého, kdo k němu přichází, jeho požadavek jde až "na dřeň" a zaujetí osobního postoje není nahraditelné formálním rozhodnutím jakékoliv vnější autority (kněze, staršovstva, komise apod.). To je zároveň odpověď do situace opačného extrému, kdy se v liberálně tradičním protestantském prostředí (vlivem teologické zmatečnosti a tabuizace problematiky v církvi) Ježíšova otevřená náruč degraduje na falešnou toleranci a zvykovitost, kdy ke stolu Páně přistupují i osoby s vágním či vůbec žádným osobním vztahem k Bohu a společenství jeho lidu a bez rudimentálního povědomí s kým se vlastně setkávají (včetně diskutabilní účasti nepokřtěných osob). "Rozsuzování" (KB) či "rozpoznávání" (ČEP), ř.  diakrinó, lze též přeložit i jako činění rozdílů, rozlišování. Kdo ve své víře není schopen rozeznat, že se setkává s Kristem, jinými slovy nevěří ve skutečnou přítomnost Ježíše při Večeři Páně a nevyvozuje z toho adekvátní důsledky, neměl by mít podíl na svátosti.

Graduale Christus factus est (Flp 2:8-9)

K Pavlově textu o ponížení a oslavení Kristově (kenosi a statu exaltationis) jsme se částečně vyjádřili již dříve.

Evangelium J 13:1-17 (31b-35)

Příběh o umývání nohou je u Jana unikátní látkou, i když narážky a příbuzné motivy můžeme najít třeba i u sv. Lukáše (Lk 22:27 "Neboť kdo je větší: ten, který je u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, který je u stolu? Já však jsem mezi vámi jako ten, který slouží".).

v. 1 charakterizuje velikonoční události jako Ježíšovu cestu k Otci - Ježíš odchází aby u Otce učedníkům "připravil příbytek" (14:2) - zároveň však také jako projev "lásky až do konce", do krajnosti (eis telos) k těm, které ve světě zanechává.

v. 2-5 obsahují podivuhodné paradoxy - V okamžiku, kdy ďábel v Jidášově srdci roztáčí kolotoč zrady a z vnějšího pohledu se ujímá režie posledního dějství tragédie, Ježíš si uvědomuje svoji bytostnou spjatost s Otcem a skrze tuto jednotu vidí, že další běh událostí se bude odvíjet od jeho svobodného rozhodnutí - čekali bychom nyní něco velkého, slavného, jde do tuhého, jde o všechno - a zatím jako první důsledek, který z toho vyvodí, bere Ježíš lavór s vodou a svým spolustolovníkům umývá nohy. Za tím vším stojí Janův pohled na pašije: janovský Ježíš není pasivně trpným "zbožím" v procesu vykoupení hozeným na ďáblův pult, ale zůstává i v utrpení, u soudu i v smrti na kříži aktivně jednajícím, k nevyhnutelnému konci kráčí svobodně a z lásky k člověku.

Dialog s Petrem ve v. 6-10 ukazuje, že Ježíš je Pán i "pod způsobou" služebníka. Petr si nechce nechat posloužit, službu odmítá, snad z hrdosti, z obavy o znevážení důstojnosti Mistra, z toho, že to co se nyní děje, jde proti přirozenému řádu věcí, jak on mu rozumí. Bez přijetí služby však nemůže mít s Ježíšem společenství, nemůže mít účast na jeho díle. Společenství Ježíšových učedníků je společenství vzájemně si sloužících a potřebných, ne nezávislých supermanů, kteří si za všech okolností vystačí sami. Člověk nemůže sám sebe vytáhnout ze své situace, tak jako se baron Prášil sám vytáhl za vlasy z močálu, vzájemnou službou v obecenství víry to však lze.

v. 11-17, "autorizovaný" výklad této "performance" interpretuje toto symbolické jednání jako příklad, jako výzvu k následování. To je pak rozvedeno dále ve v. 35, ve slavném Mandatum, kdy učedníci dostávají nové přikázání vzájemné lásky podle vzoru Ježíšova, v J 15:12n dále rozšířeno o slova "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." V synopticích bychom jako jakýsi vzdálený pendant mohli vidět dvojpřikázání lásky (největší přikázání, shrnutí zákona a proroků) - Ježíš tak konstruuje nové Desatero,v jeho preambuli je vyvedení z "Egypta" hříchu skrze jeho oběť z lásky, čímž je podepřený kategorický požadavek milovat Boha a bližního, což u Jana zvláště platí u bratrské lásky mezi Ježíšovými učedníky a učednicemi.

Antifony k Mandatum

Obřad umývání nohou (nazývaný také podle jedné z antifon Mandatum) doprovází v latinské tradici určitý (proměnlivý) počet antifon a jiných zpěvů, jejichž textovým zdrojem jsou převážně úryvky z Jana 13 a  1. Korintským 13.  Úplné texty pro větší rozsah uvádím v samostatném dokumentu. Blok antifon je zakončen responsoriálním zpěvem Ubi caritas et amor (v novějším znění Ubi caritas est vera), který pochází z 9. století, svůj původ však má již v agapálních hodech předkonstantinovské církve. Dominantním námětem zpěvů je křesťanská láska, kterou si ve vzájemné službě mají prokazovat Ježíšovi učedníci po příkladu svého Mistra; tato láska konstituuje jejich společenství.

Offertorium a communio (Ž 118:16n a J 13:5.12b.15)

Ke zbylým částem tradiční liturgie jen krátce: text Ž 118 se tu objevuje jako jakýsi "předkrm" povelikonoční radosti (celý Ž 118 je ve velikonočním období hojně užívaným textem), jako projev důvěry, že smrt nemá poslední slovo, že pravice Boží je silnější. Text k přijímání o příkladu lásky a služby jen podtrhuje eucharistickou souvislost ježíšovy záverečné řeči a jeho symbolického konání u Jana.

Shrnutí a homiletická těžba

V celkovém zpracování bohoslužeb bych se doporučoval zaměřit na problematiku Zelenému čtvrtku vlastní, tedy na otázku eucharistie - Večeře Páně. Samozřejmě nikoliv mimo kontext velikonoc (aby nevznikla obdoba katolického svátku Božího těla), vodítkem může být rozbor velikonočního tridua uvedený výše. Samozřejmě by tento den měla být Večeře Páně také slavena, prameny z prostředí dnešních německých lutherských církví staví tuto otázku zcela mimo diskusi.

Potíž je, že v reformovaném prostředí bývá zvykem  buď Zelený čtvrtek neslavit vůbec (patrně z obavy aby nezastínil Velký pátek, který má v tradičním evangelickém pojetí ve Velikonocích centrální místo) nebo číst tento den pašijní příběh, často bez vysluhování Večeře Páně, ta se vysluhuje až na Velký pátek, v souvislostí s památkou Kristovy oběti. Tak dochází na první pohled k "obrácenému pořadí" - nejprve pašije, pak teprve tematizace Večeře Páně, a to výlučně ve velkopátečním kontextu. Lutherské církve mívají zpravidla (tam kde se ZČ slaví) pořadí "normální". Podle mého názoru má tato praxe kořen ve třech příčinách: 1) upozadění významu eucharistie v reformovaném prostředí 2) jednostranná koncentrace na interpretaci velikonoc v Anselmově satisfakčním pojetí, totiž Ježíš jako pasivní oběť a výkupné ďáblu (v rozboru tridua tematika Velkého pátku) 3) rudimentalizace tradiční liturgické praxe číst (synoptické) pašije ještě před vlastními velikonočními svátky (Mt na Květnou neděli, Mk v úterý a Lk ve středu Svatého týdne) - upozaděním Večeře Páně a tím odebráním vlastního smyslu čtvrtečním oslavám došlo k posunu pašijového "úvodu" do Velikonoc až na čtvrteční termín.

Z důvodu negativního vidění zmíněné zvyklosti bych se nebál jít cestou rehabilitace Zeleného čtvrtku (a s tím - bohužel - ruku v ruce často rehabilitace oslavy vzkříšení Páně na velikonoční neděli). Pokud se velkopáteční bohoslužba koncentruje na Krista jako Beránka a oběť za hříchy, bylo by vhodné na Zelený čtvrtek naopak představit Ježíše jako aktivně jednajícího z lásky, jako velekněze nové smlouvy, jejímž znamením je eucharistie. Sám bych to nevyjádřil tak dobře jako pravoslavný theolog Vladimir Losskij, který ve své Dogmatické teologii napsal:

Kristus, praví sv. Řehoř z Nyssy, nevyčkával až bude ke své oběti donucen Jidášovou zradou a zlobou kněží. "On předběhl vůli zla a dříve než k tomu byl donucen, dobrovolně vydal sebe v předvečer utrpení na Velký čtvrtek a daroval nám své tělo a svoji krev." Zde se svobodně uskutečnila oběť Beránka, obětovaného před stvořením světa. Kristova utrpení začínají od Velkého čtvrtku a začínají v naprosté svobodě.

Láska je důležitým tématem Zeleného čtvrtku a tím pádem dobrým výchozím bodem kázání, neboť ji v liturgii bezpočtukrát tematizují janovské i pavlovské texty. Jinou možností je otevřít téma eucharistie, které bývá v českém protestantském prostředí často taby a chybí příležitost o něm promluvit z kazatelny; výše uvedené liturgické texty nabízejí možnost přístupu k různým významovým vrstvám Večeře Páně (Kristova oběť, hostina lásky, díkůvzdání atd.). Takové kázání však vyžaduje dobrou kombinaci pastoračního citu na straně jedné a biblicko-systematické jednoznačnosti na straně druhé. Použitelné jsou i některé vedlejší motivy, např. motiv pohotovosti ze starozákonního čtení, kterým je možné uzavřít předcházející postní období - půst má člověka uschopnit k připravenosti na Boží volání, tak aby mu nic nebránilo v cestě.

Pár hudebně-liturgických poznámek

V prvoplánově přístupných zdrojích, t.j. v Evangelickém zpěvníku a jeho satelitech (Dodatek, Svítá apod.) bohužel není mnoho písní týkajících se přímo Večeře Páně a písní navazující na janovskou tematiku z liturgie. Z pašijových písní jsou použitelné zejména písně 308 (Jezu Kriste, štědrý kněže), 309 (Lásku syna Božího) a 310 (Šel přes potok Cedron) a s určitou opatrností ty, které se přímo netýkají tematiky Velkého Pátku. Jako Gloria (přes pašijové zařazení by radostný motiv v bohoslužbě Zeleného čtvrtku neměl chybět) se nabízí píseň č. 158 (Samému Bohu sláva čest). Píseň 310 by mohla být také vhodným ukončením bohoslužeb, ani ne tak proto, že je složena na melodii chorálu Pange lingua, který se nachází na stejném místě katolických bohoslužeb, jako spíše proto, že se týká Kristova zápasu v zahradě Getsemane a tvoří tak přirozený most k Velkému pátku. Pokud je vůle, odvaha a chuť, bylo by možné zařadit i chorální z Graduale, sborové či jiné zpěvy na uvedené liturgické texty či s příbuznou tematikou, alespoň v podobě náhražky z Taizé kánonů (Ubi caritas apod.)

Kolekta (možno použít i jinou):

Všemohoucí a věčný Bože, který jsi ze své něžné lásky k lidem seslal svého Syna, aby na sebe vzal naše tělo a vytrpěl smrt kříže, aby celé lidstvo následovalo příklad jeho pokory: dej, abychom příklad jeho trpělivosti mohli následovat a také abychom byli učiněni spoluúčastníky jeho vzkříšení; skrze téhož Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

Pozn. koho by tato příprava neuspokojila, může ještě s povděkem sáhnout po loňské, jejímž autorem je br. f. David Sedláček - texty jsou (v zásadě) stejné.


19. květen 2019
4. neděle po Velikonocích
Dominica IV. post Pascha (Cantate)
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Květen >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    
Nadcházející události