3. neděle adventní B

Autor:
Publikováno:

Texty: Iz 61,1-4,8-11; Žalm 126; 1 Tes 5,16-24; J 1, 6-8.19-28

Iz 61,1-4,8-11

Tímto textem později Ježíš začíná své kázání. Je tu radostná zvěst pro pokorné, pro zkroušené, pro zraněné. Kde je všechno ztraceno, tam přichází Hospodin jako Tvůrce, jako Zahradník, který svou zahradu šlechtí a pozvedá do krásy. Izrael bude svědectvím o tomto záměru Božím.

Žalm 126

Radostná poutní píseň. Hospodin je ten, kdo mění úděl Siónu. Opět text podtrhující charakter této neděle. Nechci o tom psát moc slov, navrhuji raději vyslechnout nějaké radostné hudební zpracování – při přípravě (třeba Oboroh), a žalm v bohoslužbách rozhodně zazpívat.
 
1 Tes 5,16-24

Radost prýští i z tohoto textu – stále se radujte. (Možná to nejde spontánně), ale Bůh nás obdarovává mnohými dary. Jeho svatý Duch je zapalujícím plamenem. Je možné závěr textu využít jako požehnání.

 
J 1, 6-8.19-28

6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.

7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.

8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

 

-          část Janovského prologu je prologem i našemu nedělnímu textu, v podstatě jeho stručným shrnutím

-          podstatným slovem je “svědectví” – které Jan o Ježíši vydává. Ježíš se neukazuje a nedemonstruje přímo jako Boží Syn v těle přišlý. Na počátku je svědectví.

-          Jan nemá své svědectví sám ze sebe. Jeho poslání je vydat svědectví, je ztělesněným, živým ukazatelem, svědkem, poslaným od Boha.

-          Jan je v Božím plánu – že o tom čteme v prologu nás upozorňuje, že je v Božím plánu “dopředu”, není to jen souhra okolností nebo náhoda, výplod všeobecného vzrušení doby.

-          Pokud máte více čtenářů Písma, je možno nechat jednoho, např. dítě, přečíst tuto část prologu a na něj navázat čtením od v. 19 (text přímo nenavazuje, takto se odliší, zdůrazní se jeho prologičnost).

 

19 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?"

20 Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš."

21 Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."

-          K Janovi přicházejí z Jeruzaléma vyslanci z ústředí. Začíná výslech, je třeba mít kontrolu nad náboženským děním v zemi. Pochybnost nad Janovým posláním je pochopitelná, objevuje se i u Mk.

-          Otázka “Kdo jsi?” je velmi naléhavá. Dá Janovi prostor vyjádřit své sebepochopení, svou úlohu. Není to jen výslechová otázka typu: “Jméno!” Stejně tak je tázán Ježíš (J 8,25; 10,24).

-          Nejprve odpovídá negativně – “Nejsem…” – Mesiáš, Elijáš, ten Prorok – ti, kdo se táží, resp. ti, kdo je poslali, takové očekávání zřejmě mají, nebo vědí o všeobecném očekávání mezi lidem. Chtějí to vědět také z politických důvodů (možnost povstání).

-          O Mesiáši a jeho podobě se diskutuje – není jím Jan? Tématem není jen pokání a soud, ale také mesiášská postava.

-          Elijáš – postava související s Mesiášem (Mal 3,1+23), časem jeho příchodu; ten Prorok – není zřetelné, který by to přesně mohl být, v Písmu nejsou jednotné představy o proroku času spásy. Jan se od nich distancuje.

-          Jan je svými odpověďmi zřetelný – a to pravděpodobně Janovými ústy také Evangelista vzhledem k Janovým učedníkům své současnosti.

 

 22 Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?"

 23 Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok Izaiáš."

 24 Ti vyslaní byli z řad farizeů.

-          Jan vydává pozitivní svědectví (tazatelé jsou vytrvalí), chce uspokojit ty, kdo se přišli zeptat.

-          odpovědí je citát – Iz 40, 3

-          U synoptiků je to komentář Evangelistů, zde takto promlouvá Jan sám o sobě.

-          Druhá část citátu není přímo spojena s kázáním pokání – Jan v podání evang. Jana svou identitu nebuduje na volání k obrácení, ale ve svědeckém hlas pro Krista.

-          Přímé jmenování farizeů – zřejmě mezipoznámka Evangelisty. Snad(!) tím chce zdůraznit, že se ptají také z teologického zájmu, nikoliv jen proto, že jsou posláni někým třetím.

 

 25 Otázali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?"

 26 Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte -

 27 ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi."

 28 To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.

-          Přišlí tazatelé zřejmě se dále ptají na smysl Janova křtu.

-          Křest je tady od tazatelů chápán jako něco výjimečného, jedinečného, mesiášského, nikoliv jako pravidelné očistné koupele essénů.

-          Jan svoji odpověď směřuje za svůj křest – jeho smysl je možno vidět jen v tom přicházejícím, novém…

-          To, co známe od synoptiků – křest Duchem a ohněm – nezmíní přímo, nedořekne. Evangelista ten výrok bezpochyby znal. Janovým cílem není vést debatu o křtu, ale poukázat na osobu, ke které jako hlas odkazuje.

-          Janův křest tu vypadá jako odkazovací znamení bez hlubšího významu (zdaleka tu není tak zdůrazněn motiv pokání a obrácení jako u synoptiků). Křest se děje na Boží příkaz, v Božím povolání Jana, aby se dala příležitost ukázat Izraeli toho, kdo bude křtít Duchem, na jeho osobu.

-          Přicházející (mocnější) – je také synoptický motiv, ale posunut do janovského výroku: “Mezi vámi stojí, koho neznáte…” – Jan ho už zná, už na něj ukazuje, Jan ho skrze Boží zjevení už poznal. Jde o vnitřní vidění, blízkost té osoby nemusí být fyzická.

-          Motiv nepoznání, slepoty; neznáte ho – měli byste, ale jste slepí, zůstává jim skrytý, přestože stojí uprostřed nich.

-          Jan mluví tajemně, před vyslanci na Ježíše neukáže, není to zvěst, kterou by pochopili, ale v souvislosti s “nepoznáním” je to svědectví, které se může obrátit proti nim.

-          Text pokračuje “druhý den” (29nn), kdy je Jan na Ježíše ukáže přímo prstem, vyzná o něm, že je Beránkem Božím, Božím Synem. Ukazuje se, že Jan neměl také ponětí o tom, jak vypadá “Ježíšova tvář” – ale přesně ví, koho očekává.

-          Poslední verš má téměř protokolární charakter, uzavírá epizodu rozhovoru.

 

Podstatné se mi jeví v tomto oddíle toto: Jde o osobu přicházejícího Krista. On je naprostý střed všeho, ačkoliv viditelně nevstoupil na jeviště. Ale už je zřetelné, že hlavní postavou je právě on. Jan je tu líčen především jako Ukazatel, Ukazovák. Morální hledisko změny člověka tu není tak akcentováno. Urovnat cestu Pánu spočívá především v tom, nepřehlédnout Krista.

Dalším motivem je svědectví, které Jan vydává o Ježíši. Ježíš nezačíná svoje vystoupení nějak nápadně, ale nechá o sobě mluvit jiné. I když třeba zatím nevědí přesně, kdo to ten Ježíš je a mohou být někdy trochu nechápaví (v 33). Jan je Bohem k takovému svědectví zmocněn.

V textu je také varovný prst (především pro teology a církevníky) – pozor, abychom přes naše zbožné otázky a debaty nepřehlédli Krista, který stojí docela obyčejně uprostřed nás. Okolo něj se “něco děje”. A někdy je to až “druhý den”. Pokud tento varovný prst v kázání zvedneme, nezapomeňme ale na radost, která je nám tuto neděli nabízena v ostatních textech a především v přítomném Kristu.


Jan Předchůdce

Starokatolická kolekta:

 Bože, náš Otče,
skrze Tvého Syna přichází do světa světlo a radost.
Pomoz nám, abychom toto světlo a tuto radost dávali dál,
aby se všichni lidé dověděli o Tvé dobrotě.
O to prosíme Tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s Tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří na věky.